Útěk

Nač slova....čtěte a představujte si, máte-li dobrou představivost...

Utíkal. Vlastně prchal. Chtěl už všeho nechat a chtěl a toužil se osvobodit. Jeho rodina je banda lhářů a ničemných podvodníků. Proč žít s někým takovým pod jednou střechou ? To nemá za potřebí ! Tohle mu míhalo hlavou a už nevnímal ani ostrou bolest svých umdlévajících nohou. Běžel a snad ani neviděl pro slzy. Nakonec upadl únavou do trávy. Cítil palčivou bolest v nohách a nemohl dlouho popadnout dech. Cítil tíživou bolest na prsou. Jakoby mu někdo dusil plíce těžkou, ledovou tlapou. Padl na záda. Když se konečně vydýchal, znovu se vschopil a snažil se o běh, ale nohy mu podklesávaly a brzy se opět svalil do tvrdé udusané trávy. Oči měl slepené zaschlými slzami a také únavou. Zívl. Pocítil však studenou zemi pod sebou a namáhavě se s heknutím posadil. Doplazil se na kraj rokle, na jednomž z jejích břehů se právě nacházel. Opřel se o vyčnívající kameny těsně nad propastí. Nebyl by to pro něj příjemný poleh, kdyby se jen procházel. Ale on už nic necítil. Oči se mu zavřely.Usnul, ale netrvalo to nijak dlouho. Vlastně ve spánku pod ním povolil hlavní kámen, podepírající celou tu hrázičku bal - vánků. Celý okraj břehu rokle se s hlukem zřítil dolů do propasti. Náš člověk se řítil s ním. Říkám náš člověk, ale na mysli mám mladého - asi dvacetiletého hocha. Ten se však teď řítil dolů. Probudil se uprostřed svého pádu. Stačil ještě zařvat, ale podobalo se to spíše pištění. Dopadl. Najednou jeho mladická tvář zmizela. Tedy vlastně byla " všude kolem ". Byla roztroušená a rozmázlá po ostrých kamenech a kousky jeho kůže byly při pádu zachyceny malými, zkamenělými větévkami po okrajích propasti. Hoch samozřejmě nežil. Jeho tělo bylo probodáno několika ostrými skalními výstupky. Tak ho našli. Oni - ti, kteří obývali kámen. Vzali jeho zbytky a s námahou je odvlekli do svých skalních domovů. Tam ho dali do hromady. Trvalo jim to mnoho let, ale ani století pro skalní lidi neznamenalo víc, než pro nás pár minut. Tak tedy - dali ho jaksi dokopy...a pak ho pustili ven. Jediný problém byl, že hoch už nikdy nevypadal tak, jako předtím. Vlastně už ani nevypadal jako člověk... Polem šel stín. Nakrčený stín, který patrně kulhal. Rolníci, kteří ještě teď večer pracovali na svých polích, teď zvědavě a polekaně sledovali postavu mířící pomalým, pajdavým krokem k nim. Někteří ze sedláků odběhli domů pro pochodně, nebo pořádnější vidle. Měli z pajdavého stínu nevysvětlitelný strach. Teď už byl skoro u nich a oni si připravili vidle, cepy a motyky. Znali tyhle týpky... a právě se chystali k boji. " Padej odsud, příšero !!!" zařval jeden rolník a výhružně pozvedl pochodeň. Postava právě dotopořila k nim. V matném světle pochodně spatřili rolníci to, co nikdy nedokázali slovy popsat ( nejen proto, že se už nikdy nevrátili domů ). Jeden z rolníků vrazil své vidle do jeho těla; vidle jím projely, jako máslem. Krev vystříkla a potřísnila všechny muže v okolí a i samotný zjev. Další muž zjevu přetřel obličej pochodní. Z muže se ozvalo hrdelní vyjeknutí až někde od paty a dlouhý, táhlý řev. Upadl na zem a zabořil svou hořící tvář hluboko do hlíny. Pak vstal. Klekl si na kolena ( vidle pořád v sobě )a rukou si ztrhl ohořelou část tváře. Ten jek, ktrý u toho vydal, by nepopsal ani nejlepší elfí básník. Pak znovu namáhavě vstal, vyrval si vidle z útrob a obrátil se k útěku. Ale jeden rolník, který dosud neztratil kuráž, jako většina jeho sousedů, po zjevu skočil a ztrhl ho na zem. Ostatním mužům se teď mohl naskytnous pohled, jak jejich příteli, ležícím na nechutném zjevu, se hlavou prodřel dlouhů, špičatý, kamenný výrostek, na němž byla omotána většina rolníkova mozku. Ostatní se dali na zbrklý úprk ke svým chalupám. Ráno, když selky došly na pole podívat se, kde vězí jejich muži, neviděli nic jiného, než že z pole čouhá několik ostrých kamenných výstupů ocákaných zčernalou tekutinou, úplně zažranou do kamene. Myslím, že jste si odvodili, kdo byl onen zjev, na kterého sedláci zaútočili. Třeba by jim nic neprovedl, ale jeho žal a bolest byla tak silná, že brzy sám skonal a změněn v kamenný střep teď spočívá nedaleko moře. Kolem se válí jeho oblečení a mořská voda už dávno smyla zaschlou krev ze stěn kamene... Proč každý kdo trpí jen více trpět má ? Proč vždy, když se stmívá bývá ještě větší tma ? Proč někteří kdo vidí by radši neviděli ? Proč nenávist a nerozum jen světlo světa zřeli ?

---