Návrat Teroru ---- část 8

KAPITOLA 3

Kult Blackskull

Seleren nejdřív neviděl vůbec nic. Měl tedy nějakou chvíli na přemýšlení co se s ním vlastně stalo. Pamatoval si, že kráčel v zástupu černooděnců, když ho odváděli pryč. Slyšel boj v dolním patře budovy, ve které byli. Potom ho společně s Monerem postavili před – „Asi to byl jejich velitel.“ Pomyslel si Seleren v duchu. Postavili ho před něj a potom si pamatoval jak na něj vztahoval ruku až ucítil nátlak temnoty, který ho pomalu přiváděl k mdlobám. Ještě než přestal vnímat okolí, tak uviděl jak se v černu objevil obrys lebky, která se na něj šklebila. Nevěděl co to je, ani jestli je to skutečné. Poté ztratil vědomí.

Seleren začal pomalu rozeznávat okolí. Byl v tmavé, zatuchlé a studené místnosti. Dál v chodbě svítily na zdech pochodně. A tady nebyla o moc větší tma než když měl Seleren zatemněné oči. Byl zbaven výstroje. Meče, brnění. A visel vzhůru nohama. Vedle něj visel Monerus. Albravana neviděl. „Monere!“ volal potichu na čaroděje. Ten však ještě tvrdě spal. Teď si Seleren všiml, že nevisí, ale je připoután ke zdi. Naproti v temnotě se pohnul stín. Zaskučel. Seleren slyšel jak si něco tiše mumlá. „Haló. Slyšíte mě?“ hlas přestal potichu mluvit. A pak náhle zavrčel: „Kdo jste? Taky zajatec že?“ Seleren chvíli přemýšlel. „Podle naší situace to tak vypadá.“ „Naší? To myslíte nás dva, nebo sem přivlekli víc lidí.“ „Jsme tu asi dva kam se poděl Al…“ Nestihl domluvit, protože z mrákot a ze země snů se probral Monerus. „Áááh. Kde to jsem, že se mi ale nespalo špatně. Je tady úplná tma.“ „Ztlum to Monere.“ Šeptl paladin visící vedle něj. „Selerene. Kde jsi nevidím tě.“ „A ještě chvíli neuvidíš. Není tady tma. Jsi na chvíli slepý. Taky jsem byl.“ Uklidnil ho Seleren. „Řeknu ti, že není hezké být slepý.“ Špitl Monerus.

V chodbě se ozvaly kroky. Stále se blížily. Ve svitu pochodní se zjevil stín. Dokonce dva. Zvětšovaly se, jak neznámí přicházeli. Všichni tři mohli jasně slyšet jejich mluvu. „A tak tam visel, a šéf ho musel sundat dolů, jináč by tam vysel doteď.“  „To musela být sranda. To my jsme si ji tolik neužili. Ten co jsme ho přinesli jako posledního se sice vzpíral, ale v boji byl ubohej. Složili jsme ho vokamžitě. Ti lidi jsou taky pěkně slabí. Stačila jedna rána do zad a už šel k zemi.“ „Tsss“ zasyčel Vorgan. „Lidi jsou naprosto nemožní. Vždyť sami musejí vědět jaký sou to třasořitky a stejně se vymlacujou mezi sebou, aby jich na nás bylo eště míň.“ „We rale az derelekt uznus vali.“ Odpověděl Forsax a dodal: „Lidi jsou slabí a pitomí. Tak říkali mí prarodiče, rodiče a tak říkám já.“

Došli do místnosti a přistoupili k neznámému visícímu někde ve tmě. „Jak jsi na tom. Esli pak tě nožka už nebolí. Esli pak ses vyspal chlapče.“ Řekl Vorganův hlas. „Gara denus farek ala dempres kotor.“  Ozval se Forsax stojící nad Selerenem. „Henus otwa cresba dunaden ferout. Khaled zerg bulwalyn, kónus eger dyodel hwerth.“ Dodal Forsax. „Ghelem kurax onis Forsax. Khanuus eden burárum. Khendo anis alerar tuner gehta.“ Monerus, ani Seleren, ani neznámý vězeň jim nerozuměl ani slovo. „Co to sakra žvaníte?“ zavolal na ně Monerus. „Monere!“ chtěl ho zadržet Seleren. „Urestas gholad emr pondrus. Agni maniel ter ulas.“ Řekl Forsax a poté začal řvát. „Garov moni lionel grozimburas! Karad zhelemar goni kerubas ani grases jag dhula marof! En kirgulus buthurmi donesa.“ „Ghula lumpa. To stačí Forsaxi. Stejně nemá cenu mluvit naší řečí. Ještě by ji od nás odkoukali.“ „To víš ty tlamo. Tý vaší hatmatilce bych se tak naučil.“  Řekl Monerus a vzdychl. „Jste vy to ale trubci. Příště by to chtělo přemýšlet.“ „Moc tady nehudruj. Pánové si z drzými jazyky umí poradit. To se nebojte.“ Forsax se napřáhl a řekl: „Ale protože ani já nestrpím, když je na mě někdo drzý, mám svoje metody trestu.“ Začal do Monera bušit. Řezal ho neúnavně. Najednou odskočil a narazil do zdi v chodbě. Odkryl tak Selerenovi výhled do chodby, ve které stála velká temná postava. I ze siluety se dala rozeznat přilba a velké brnění. Pak promluvil. „Bruzgus enklima gredendum karas angla dran.“ „Už to nikdy neudělám můj pane.“ Vykřikl Forsax. Temný pán se nad ním sklonil a z pochvy mu vytáhl meč. „Ne. Už nikdy.“ Řekl démonickým hlasem a jedním vpichem ho probodl. „Kapitáne Vorgane. Ukliďte toho mrtvého neřáda. Vašeho nového zástupce si zvolte sám. Na to nemám čas. Ale ať je schopnější, než tento. Vorgan se rychle vrhl k mrtvole a vytáhl z ní meč. Odhodil ho do chodby a přehodil si mrtvého společníka přes záda. Potom odešel. Temný pán se za ním ohlédl a pak upřel svůj pohled směrem k Selerenovi a Monerovi. Odešel ze světla pochodně a svým pláštěm zastínil zbytek světla, které k paladinovi přicházelo. „Gurak dhul amas kerndal peldinos. Suta vana peldinos.“ Řekl tmavý pán. „Vy asi nerozumíte naší řeči. Pak k vám budu mluvit vaší odpornou řečí.“ Něco zaskřípalo po zemi. K temnému příchozímu se přisunula židle. Posadil se. „Nyní přikročíme k věci. Mám na vás pár otázek. Odpovíte mi na ně.“ Temný lord se opřel a znovu promluvil: „Byli jste vysláni za nějakým účelem. Jakým.“ Paladin se zatvářil až překvapeně, ale temný pán ho nemohl vidět. Navzdory tomu však na paladina přitlačil. „Netvařte se tak překvapeně mistře paladine. Moc dobře víte o čem mluvím. Nenechávejte mě se vyptávat dlouho. Unavuje mě to a se mnou není radno si zahrávat.“ „Přes všechno co je mi svaté. Nevím o čem to mluvíte. Ale i kdybych to věděl, stejně bych vám to neřekl vy ubožáku.“ Temný pán si poposedl. Potom vstal a začal se ďábelsky řehtat. „Vy patetický blázne. Nevíte co říkáte. Váš osud je v rukou kultu Černé lebky. Nevíte co to znamená. V našich rukou je teď váš osud. Nyní však také trochu ve vašich. Stejně jako osudy vašich přátel.“ „Černá lebka.“ Vydechl Monerus a bylo slyšet jak plivl černému muži k nohám. „Jste jen zůstatek toho co kdysi byla Černá lebka.“ Seleren se zadíval na Monera a začal mluvit na něj. „Co je to. Co o tom víš. Co je Černá lebka?“ „Prastarý kult ještě z doby první invaze zla do Dearl’doru. Byl ve spojení s nepřítelem a poskytoval informace svým nadřízeným. Po válce byli členové kultu pronásledováni a vyhlazováni. Učil jsem se to v lekcích historie Dearl’doru v akademii. Ale že by bylo známo něco o přeživších členech kultu, to jsem se neučil. Takže buď tenhle rádoby černej lebkou lže, nebo byl kult zreorganizován. Někým mocným.“ Než se monerus vzmohl k dalšímu výkladu, temný pán ho přerušil. „Přesně tak. Je tu někdo mocný. Mocnější než si dokážete v těch svých ubohých mozcích vůbec představit.“ Monerus se nedal odradit a začal dotírat. „To není možné. Žádný velký zloduch nemůže nyní operovat. Čarodějná rada by si toho všimla. Ucítili by to.“ „vaše ubohé schopnosti dokonce i schopnosti vašich takzvaných vůdců nemohou odhalit záměry Nejvyššího. Na to je vaše učení příliš slabé. Slabé a naivní. Vaše schopnost odhalit zlo je nulová. Ale nyní přejděme zpět k mým původním záměrům. Možná my ty čaroději Monere řekneš, za jakým úkolem jste byli vysláni. Ne snad abyste nalezli našeho pána. Či dokonce Pána hordy? Tak co je to.“ Monerus se ulekl při slovech Pán hordy. „Áha. Tak je to. Tvá mysl tě prozradila. Snažíte se najít způsob jak zastavit přicházející armádu. Bohužel. Jako před věky kult pomáhá vašemu nepříteli. A vy jste nyní v moci Pána Černé lebky i Pána hordy. Je mi líto že jste při svém úkolu selhali tak brzy. Snad vám vaše děti prominou, až se budou lopotit pod nadvládou Pána hordy. Snad vám prominou, že jste selhali při záchraně Dearl’doru. Protože tento úkol je nemožný pro vaši armádu. Natož pro tři lidi.

Temný pán chvíli seděl ve svém křesle a pak se chystal vstát. Tu se v černu za ním cosi pohnulo. Temný pán se začal zmítat a kopal nohama. Potom přehodil nějakou těžkou věc přes hlavu a do Monera narazilo něco těžkého. Byl to nějaký člověk. Urychleně vstal a temného rytíře odstrčil. Nyní, když byla mohutná postava odkopnuta, začalo k Selerenovi pronikat opět světlo. Na chvíli ho oslepilo a potom uviděl dvě postavy jak spolu zápasí. Ta menší, zřejmě útočník, dostával na frak. Temný pán si s ním pohazoval, jako s hračkou. Neznámý útočník několikrát skončil na zemi. Pojednou vstal a přikradl se rychle k velké postavě. Bylo slyšet tasení meče a potom švih doprovázený zvukem, jenž mohl znamenat zásek do masa. Temný pán zaskučel a potom se opět vrhl na útočníka. Ozval se další sek. A další. Temný pán vydával při každém známku bolesti a nového podráždění. Po několikátém seku temný pán zaostal v útoku a ozvalo se pět dalších švihů. Potom se vyšší postava podlomila v kolenou. Temný pán svým démonickým  hlasem chrčel. Nyní bylo v matném světle vidět, jak se stojící postava napřahuje a švihá velkým mečem. Ozvalo se seknutí do masa a zvuk něčeho dopadajícího na zem. Poté bylo slyšet zhroucení obrněného těla. Postava se opřela o meč a bylo slyšet slabé zaklení. „Lebkoune černá.“ Postava se těžce otočila a mířila k zajatcům. Těžký meč vláčela po zemi. Přistoupila téměř k nim a zastavila se ve světle. Byl to mladík. Urostlý. Ve vězeňském oděvu a trochu pokulhával na jednu nohu. Měl dlouhé vlasy rozevláté do všech stran. „Tihle chlapíci jsou o hodně odolnější, než jejich podřízení. I tak se s nimi dá vypořádat. I když je to leckdy tuhý oříšek. Tenhle měl zvlášť pevnou skořápku, ale každá skořápka se dá rozlousknout. Jsem Keglan. Zbytek později. Musíte mi teď důvěřovat. Přistoupil nejdříve k Selerenovi a napřáhl se mečem. Seleren ani nestihl říct modlitbu a Keglan ťal. K Selerenovi údivu nemířil na jeho tělesnou schránku. Jedním chirurgicky přesným sekem přesekl kovovou sponu, která držela Selerenův trup u zdi. Potom několika rychlými seky zbavil Selerena železných pasů, jež poutaly jeho ruce a nohy. Ten se zřítil k zemi, ale nemohl si to vynachválit. Seleren se postavil po jeho boku a teprve teď si všiml, že vedle Monera visí Albravan. Stále ještě v bezvědomí. Keglan vyprostil jak Monera tak i Albravana. Ten se z žuchnutím probudil. „Zatraceně. To je tvrdé probuzení. Který čert mě zdemoloval záda? To je bolest.“ Selerene pro sebe pousmál a ráčil se chopit Albravana až ho postavil na nohy. „Jsme v zajetí.“ Řekl Seleren. „I když to tak možná nevypadá. Až bude čas, tak ti vše vysvětlím. Teď se musíme dostat z téhle myší díry.“ Keglan se obrátil na paladina. „Vy umíte určitě zacházet s mečem lépe než já. Vemte si ho.“ Seleren natáhl ruku, ale z bolestnou grimasou ho upustil. „Ten… meč nemohu nést. Je nabit zlobou. Jakožto paladin – svatý bojovník našeho řádu nemohu nést dokonce bojovat s touto zbraní. Dejte ji Monerovi.“ Monerus se prudce otočil, když slyšel své jméno a spatřil jak ku Keglan podává ozubenou černou čepel. Monerus uhnul před nabídkou. „Umím zacházet s holí, ale ne s mečem. A jakožto služebník dobra s ní také nechci mít nic společného.“ „Dejte to sem! Možná jsem služebník dobra, ale teď potřebujeme nějakou zbraň abychom se odtud dostali.“ Keglan podal zbraň Albravanovi a ten ji přijal. Ačkoliv bylo viditelné, jak se mu při doteku zachvěla ruka. „Ten meč je zlý. Dokonce i já to cítím. Nic naplat ukážu těm věznitelům ať je to kdokoliv, že Albravana Tarndeepa nikdo věznit nebude. Teď uvidí, že se jejich vlastní zbraň obrátila proti nim. Jdeme. Ne počkat. A co vy. Vy nemáte zbraně. Když nás někd…“ „Nezapomínej, že jsem učněm magie. To se ti nezdá jako zbraň vhodná k osvobození?“ Řekl Monerus až skoro monotónně. „I já vládnu energií, kterou lze nazývat magií. Svatou energií.“ Dodal Seleren a obrátil svůj pohled na Keglan, jako by čekal, že ze sebe vypustí, s jakou energií umí zacházet on. „Já zůstanu vzadu a při nejbližší příležitosti se chopím nějaké pořádné dýky. To je můj obor.“ Přičemž slovo můj bylo vyřčeno s velkým akcentem. „Potom tedy neotálejme a vrhněme se vstříc vysvobození.“ Pravil Albravan. Seleren svěsil hlavu. „Nebo záhubě.“ Dodal roztřeseným hlasem.

Probíhali ztemnělými chodbami, občas osvětlovanými matnou září planoucích pochodní. Dokonce i z nich cítil Seleren temnotu. I z nich cítil, jak se k němu přikrádají temné myšlenky. Po celou cestu se je snažil vypudit z hlavy.  Chvíli co chvíli míjeli jednu křižovatku za druhou. Odpor nebyl zatím žádný. První z útočníků se nalézal několik minut běhu z jejich vlastní cely. Vlastně pár prvních. Byli rozestoupeni v půlkruhu a čekali s vytasenými meči. „Bijte je!“ Zařval jeden z nich a začal boj. Albravan vykryl útok prvního z nich a odstranil mu meč z ruky rychlým švihem. Poté útočníka proklál. Svíjející se bojovník se chytil za Albravanův meč a začal se svíjet. Albravan meč vytrhl a uskočil před útokem bojovou Sekerou, vedeným shora. Sekyra minula cíl a skončila v hrudníku válečníka svíjejícího se na zemi. Bylo slyšet praskání kostí a krev vystříkla do všech stran. Svíjející se bojovník byl umlčen a nový útočník se sekerou páčil těžkou zbraň z těla svého kolegy. Ještě než stačil zaregistrovat nebezpečí, jeho hlava se kutálela po zemi a skončila kdesi v temnotě chodby. Jeho život byl ukončen čepelí Albravanova nevlastního meče.

Monerus čelil nebezpečí s patřičnou grácií. Jeho protivníci létali na stěny, na kterých zůstávala krev a padali na zem se zlámaným vazem. Dotírající se protivník s mečem, v lesklém kyrysu se rozmáchl a chtěl Minérovi urazit hlavu, ale čaroděj se sehnul a potichu vyslovil slova moci. Útočník promáchl a těžký meč ho zpomalil. Monerus se postavil a z rukou mu vyskočila jiskra. Hned po ní se mu z prstů vynořil modrobílý blesk. Ten zasáhl protivníka, až se skácel. Na břiše měl kromě díry v kyrysu také díru v břiše. Z ní se linul kouř a byl cítit spáleným masem. Ze stínu se na Monera vynořil také bojovník s palcátem. Skočil po něm zezadu a složil ho na zem. Čaroděj sebou plácl na zem a hůl mu vyletěla z ruky. Kolohnát s palcátem se zvedl, právě ve chvíli, kdy do něj udeřil Keglan. Hromotluk padl na záda, když v tom se nad ním objevila postava Monera. Čaroděj ho třikrát silně udeřil do hlavy, až mu na krku praskla kůže. Minérovi zažhnuly oči poslední ranou oddělil nepřítelovu hlavu od těla. Monerus se rozhlédl kolem sebe a začal okolo svého těla kroužit rukama. Z obou ruko mu zářila světélka, která zanechávala ve vzduchu slabou záři a z ní se postupně utvářely ornamenty, které Monerus kreslil. Ornamenty se potom spojily do jediné koule, v níž byl Monerus uzavřený a najednou se postava uvnitř rozpřáhla a magická energie se rozlétla po celé místnosti. Mrazivý expand, jak mu Monerus říkal, byl seslán. Postavy nepřítele byly zmrazeny v jediné chvíli a nyní jejich ledové sochy ukazovaly, co se snažili udělat naposledy. Mnozí byli zastaveni právě, když chtěli seknout, nebo bodnout. Monerus zdvihl paži a mocným úderem udeřil pěstí do podlahy.jeho ruka, jako by se obrnila magií, neboť na ní neměl žádné známky zranění. Dlažba pod tou ranou praskla a kolem se přehnala neviditelná vlna, která odhodila sochy stojící okolo na zeď či na zem a v jediné chvíli byly všechny na kousky. Albravan  zasunul meč do pochvy a bez jediného slova se rozeběhl do temné chodby a zmizel v ní. Ostatní ho následovali a Monerus si pomyslel, děkuju by stačilo.