Oběti...

OBĚTI

…orgasmus…

Žijeme ve světě, kde se svoboda ženy měří počtem dosažených orgasmů… a úspěšnost mužů poměrem mezi jejich styky s partnerkou a těch, které dokázali proměnit v pár stahů pochvy…

Kdysi jsem byla úplně normální holka. Chodila jsem do školy, pařit s kamarády, vyzkoušela jsem si alkohol, cigarety, trávu. Ve třídě jsme soutěžily, která přijde dřív o panenství, která vyzkouší co nejvíc poloh, později po škole, kolik sexuálních partnerů jsme vystřídaly. Nad kávou, skleničkou vína, nebo při objevování nových módních skvostů v megalomanských obchodních centrech jsme všechno prodrbaly, řešily a zhodnocovaly. Myslela jsem si, jaká nejsem in. Jak žiju stylově. Poštou jsem odebírala všechny ty chytré časopisy, které radí jak na život. A žila podle nich. Mimochodem, jmenuju se Tereza.

Martin byl jedenáctý člověk, který se dostal až mezi má stehna. Ostatně tak jsem dělila všechny své partnery. Komu jsem dovolila toto, mohl to považovat za znamení, že to s ním myslím vážně. Obyčejná rande, kávy, obědy, večeře, květiny, polibky ani mazlení jsem odmítala evidovat. Sex byl měřítkem úspěchu. Pamatovala jsem si každého, kdo měl tu čest se vedle mě ráno probudit. Martin byl stejný jako všichni ostatní. Ostatní jsou skupina lidí, které ovládl dnešní svět. Chodí nakupovat do hypermarketů, návštěvu obchodních center považují za kulturní zážitek. Sobotu tam případně tráví celou většinou i s rodinou. Spojí utrácení za jídlo, drogistické výrobky, nábytek, elektroniku, oblečení a obuv, návštěvu kina, bazénu v jedno a většinou jim k tomu ještě na playback zazpívá Heidy Janků a několika vtipnými poznámkami pobaví Leoš Mareš. To jsou ostatní. To jsem byla i já, Martin a všichni, které jsem znala. Martin se lišil v jediné věci. Byl přímo posedlý mým orgasmem. A já ho zanedlouho za to začala nenávidět.

Jeden z mnoha večerů:

„Dělám to správně?“

„Ano,“ vzdychám. Četla jsem si fakt zajímavou knížku. Že nemám chuť se milovat pokaždý, když se jemu zlíbí, je normální. Jsem holka, ale že to musím vždycky předstírat, se mi začíná docela zajídat. Teď bych měla vzdychnout, ať to vypadá, jako že mi to uklouzlo. Vzdech. Jo, v duchu se usmívám, ten se mi povedl. Už dávno si říkám, že bych mohla jít dělat herečku.

„Už budeš, miláčku?“ šeptá mi nahoru to uslintané individum. Je potřeba se začít klepat a zajíkat se hlasitěji.

„Pojď už nahoru!“ žadoním. Poslechl na slovo. Ještěže jsem od čtrnácti let pilně posilovala svaly pánevního dna, teď ti ukážu, hošánku, co je to rozkoš… Zapojila jsem všechny své síly a stahuju a stahuju. Řvu u toho, jak u porodu. Docela se potím… Vidím, jak se Martinovy zorničky rozšiřují, víčka klesají, rty pootevírají.

„Aaa,“ ulevuje si konečně. A mám to za sebou.

Po sprše, čerstvé kávě, v jeho náručí, na pohovce:

„Líbilo se ti to?“ laská mi ucho. Tentokrát se chvěju nehraně. Prsty mi přejíždí po holé kůži boku. Mám husinu až na zadku.

„Jasně,“ přikyvuju horlivě. Ty jo, doufám, že dost přesvědčivě. Ještě by mohl chtít napravovat reputaci.

Po půl roce, kdy orgasmus přišel tak v dvanácti opakováních při normálním sexu, většinou v období okolo ovulace a tak stokrát pomocí sprchy, ruky nebo elektrického miláčka – toho ovšem nejméně, protože mi brzy po jeho pořízení do něj vytekly baterky. Přestalo mě předstírání bavit nadobro. Rozhodla jsem se s tím skoncovat. Promluvila jsem si s Martinem. Nechápal. Sklesle mě podezříval, že mám někoho jiného, kdo mě dokáže lépe uspokojit. Odmítavě kroutí hlavou, že to není možné. Že jsem frigidní, vyjíždí nakonec navztekaně. Zase se chce milovat. Chce mi ukázat, že on na to má.

Bouchám mu dveřmi před nosem, že já na to nemám.