Vlad (3.část)

 

VII.

„Pane řediteli, Ian zemřel. Někdo ho zřejmě zabil tak, že se sem nemůže vrátit!“ vykřikl jeden z profesorů. Pod Ianovou hlavou se začala tvořit rudá kaluž. Ozvaly se kroky běžících lidí. Ředitel se dotkl Ianových spánků a pohlédl do jeho pohasínající mysli. Spatřil jeho souboj s Vladem. Nezjistil však, kým Ian doopravdy je.

„Musíme zničit toho upíra. Rychle!“ Stoupnuli si doprostřed pentagramu a začali odříkávat příslušné formule.

Náhle se uprostřed sálu zjevil Vlad s Jillian v náručí. Když spatřil zamračené profesory kolem sebe, v ruce se mu zhmotnila jeho stříbrná šavle.

„Přiznáváte, že jste zabil Ian?!“ otázal se ho ředitel. Vlad neodpovídal.

„Byl to vlkodlak, pane řediteli,“ řekla Jillian. „Snažil se zničit školu.“

„A to vám máme věřit? Proč by to dělal? Patřil k nejlepším studentům,“ ozval se jeden z profesorů.

Vlad začal být nervózní, veškerá chladnokrevnost ho opustila po souboji s Ianem. Nedokázal pochopit, že nepřišel na to, že je to vlkodlak! Už je asi opravdu moc starý. I když na to nevypadá. Ze zamyšlení ho vytrhla další otázka. Bohužel nezaregistroval, o čem byla.

„Přece ho nechcete zabít?!“ vykřikla najednou Jillian a postavila se před Vlada.

„Musíme!“

„Copak nechápete, že nás všechny zachránil?!“

„Lže a vy taky, slečno.“

Jillian si dala ruce vbok a zasyčela jedno ne zrovna slušné slovo.

„Jste jen zaslepení pitomci! Teď se už Ianovi nedivím!“ Vykřikla.

„Zabijte je oba. Uhranul ji,“ prohlásil ředitel a odkráčel ze sálu. Vlad se postavil před Jillian a v levé ruce se mu zhmotnila dýka. Obě zbraně, jak meč, tak dýka, byly stříbrné, odpuzující jakoukoli kletbu.

„Bože, pomoz nám,“ zašeptal upír a zhluboka se nadechl. Do sálu začalo velkými gotickými okny vnikat bílé světlo. Čarodějové se začali usmívat. Doufali, že Vlada to světlo, jako bytost z temnot, zabije. Mýlili se.

Vlad tam stále stál se zbraněmi v rukou, koupaje se ve světle.

„Jak málo toho, vy ubožáci, víte,“ řekl s úsměvem, který odhalil jeho dokonalé zašpičatělé zuby. Prohlížel si svou alabastrovou ruku. Najednou světlo pohaslo. A přestože bylo dopoledne, sál se topil v naprosté temnotě. Zářila jen Vladova postava. Země se začala otřásat.

„Jak se zdá, Bůh stojí při mně.“ Vykročil k čarodějům, třímjícím naostřené kůly. Ti se mezi sebou začali domlouvat. Vlad zívl. Teď už nemusel mít strach. Mávl rukou a všichni studenti zmizeli. Objevili se v nedalekém parku, kde k smrti vyděsili pár starých babiček.

Vlad zatočil šavlí. Napřáhl se a hodil dýku širokým obloukem přímo před sebe do tmy. Ozvalo se zachroptění. Ředitel padl mrtev k zemi.

Blbec. Pomyslel si Vlad.

Jillian vykřikla, když se jí náhle někdo dotkl a chytil ji za ruku. Otřesy byly stále silnější.

„Neboj, to jsem já,“ zašeptal jí Vlad do ucha. Jillian ulehčeně vydechla. Ozvaly se kroky přibližujících se profesorů, kteří díky Vladovým stříbrným zbraním nemohli zaútočit. Vlad zamumlal pár slov a záře, které ho obklopovala zmizela. Stále však cítil svou moc, kolující mu v žilách. Objal Jillian a políbil jí. I když teď už se neujišťoval, jestli mu věří. Zavřel oči. Škola vybuchla. Jillian cítila na těle hrozný žár. Navíc nikde neviděla Vlada. Do očí jí vztoupily slzy, které však ten hrozný žár hned vysušil. Konečně ztratila vědomí.

 

Městem se nesl zvuk sirén a pach ohně a spáleniny. Jillian se probrala a první, co spatřila, Byly dvě velké zelené oči. Pak uviděla zbytek a zjistila, že oči patří obrovskému, nesmírně chlupatému černému kocourovi.

„Draco, slez z ní,“ ozval se známý hlas. Po chvíli uslyšela ránu a proud nadávek.

„Pitomý křeslo,“ zamumlal Vlad a vešel do jejího pokoje. „Vítej na mém hradě. Támhleta potvora,“ ukázal na kocoura, „je Draco.“

„Moc mě těší,“ řekla Jillian. „Co se vlastně stalo?“

„Použil jsem zbytek síly, kterou jsem načerpal z těch menhirů. Jenom se mi to trochu nepovedlo…ta škola neměla vybuchnout…“ Pokrčil rameny a podal jí hrnek s čajem. Jillian se nadechla vůně čaje a překvapeně se Vláda zeptala, co v tom je.

„Je to Maté. Je v tom kytka nebo co to je, které se jmenuje Vousatka Citronová. Hrozně se mi to líbí.“ Usmál se.

Napila se čaje a zjistila, že je velmi dobrý. Draco vyskočil zpět na postel a začal si zuřivě stlát její peřinu. Nakonec oba, pokrývka i kocour, zkončili na zemi. Vlad si povzdechl a vyprostil Draca z peřiny.

„Jsi blbej,“ oznámil mu a položil ho do křesla, o které před chvílí zakopl. „Nevšímej si toho bordelu, nějak nemám čas si uklízet,“ řekl k Jillian.

„To je dobrý,“ řekla a zabalila se zpět do peřiny. Kocour na ní vrhl pomstychtivý pohled. Jillian jen nevěděla, jestli patří jí nebo té peřině, kterou se Dracovi nepodařilo porazit.

„V zimě žere havrany,“ ozval se Vlad a kývl na kocoura. Jillian vyvalila oči, ale radši to nekomentovala. Asi si bude muset zvyknout na různé podivnosti.

Venku již dávno zapadlo slunce za hory a teď se město skrývalo v temnotě noci. Jillian unaveně zavřela oči. Vlad si sedl na křeslo u postele a zamyšleně si prohlížel Jillianinu popálenou tvář. Jemu ten ničivý oheň nijak neuškodil. Dotkl se jejích rtů a povzdechl si. Zkoušel všechna možná kouzla, ale žádné ji nezbavilo těch popálenin. Snad časem na něco přijde. Vzal si do ruky knihu a začal si číst. Nemohl se na to však vůbec soustředit. Upřel pohled z okna. Zrak mu zamířil k vysokému kopci na obzoru. Najednou ho něco napadlo. Ten kopec vypadal přesně tak, jako ta sopka, kterou uspali. Otřásl se a promnul si oči. Zpod Jillianiných řas se vydralo pár slz a steklo po tvářích. Vlad odložil knihu a posadil se na roh postele. Chytil čarodějku za ruku a zavřel oči. Po chvíli usnul. Kdesi v dálce zavyl vlk.

 Konec

---