Detektivka o mrtvém diabetikovi

  „Paní, ten muž je mrtvý,“ řekl doktor.

  „To přeci není možné!“ vykřikla Marie. „Jak se to mohlo stát?“

  „To zatím nevíme,“ odpověděl muž ze záchranky.

  Marie pozorovala zdravotní asistenty, jak odnášejí mrtvé tělo jejího otce. Otce, který ji vychoval, ale ke kterému přesto nikdy nic necítila. Bylo pondělní ráno, pět minut před půl desátou.

  V tom něco spadlo na zem. Instinktivně se otočila v tu stranu, odkud důvěrný zvuk uslyšela. Ano, ten zvuk znala. Bylo to otcovo inzulínové pero. Sanitáři o něj zavadili, když se nosítky vyhýbali jídelnímu stolu.

  Rychle přiskočila a zvedla pero ze země. Chvíli ho držela v ruce a sledovala otcovo bezvládné tělo. Teď už ho nebude potřebovat. Přesto jí stále něco našeptávalo: „otevři ho! Podívej se na něj!“

  Třesoucíma se rukama pomalu otevřela inzulínové pero a zaostřila svůj pohled na displej. Náhle strnula. Na displeji se totiž ukázalo 70 jednotek!

  „Podívejte se, co jsme objevili u mrtvého těla pětapadesátiletého Aloise Petráše,“ podal policista další den dopoledne detektivu Cukříkovi inzulínové pero, které mělo uvnitř zabudovaný displej. Na něm se ukazovalo množství inzulínu a doba, před kterou byl píchnut.

  „Co to znamená?“ ptal se Cukřík, když si všiml, že na displeji bylo číslo 70 a nějaké čárky.

  „To znamená, že z tohoto pera bylo včera asi kolem desáté hodiny odstříknuto 70 jednotek inzulínu. Tedy opravdu koňská dávka. Běžný diabetik si píchá od 5-20 jednotek,“ řekl policista. „70 jednotek inzulínu by byla smrtelná dávka i pro Vás, nebo pro mě.“

  „Že by další vraždy diabetiků?“ zamumlal Cukřík. „Pamatuji se, že jsme minulý rok řešili něco podobného,“ dodal.

  „Ano, ale minulý rok to byli diabetici 2. typu. Zato dnes je to jedničkář.“

  „A jaký je rozdíly mezi diabetiky 1. a 2. typu?“ zajímal se detektiv.

  „No, diabetikům 2. typu slinivka většinou funguje, ale buňky nedokáží i přes přítomnost inzulínu glukózu z krve využít. Buď je špatný inzulín, nebo receptory buněk. V každém případě dvojkaři, jak se jim také říká, musí buď držet pouze dietu, občas berou prášky a jen výjimečně si píchají inzulín. Dvojkaři jsou také ve většině lidé staršího věku tak nad 50 let. zatímco „jedničkáři“ dostávají cukrovku buď v dětském věku, nebo v dospívání a už od počátku jsou úplně závislá na inzulínu. Slinivka jim totiž vůbec nepracuje, neboť jejich imunitní systém zničí své vlastní beta buňky, které se již nedokážou obnovit,“ vykládal policista.

  Cukřík se pousmál. „Děkuji Vám za vyčerpávající přenášku. Pokud byl tedy pan Petráš diabetik 1. typu, musel mít cukrovku již pěknou řádku let, když je mu pětapadesát.“

  „Přesně 44 let,“ upřesnil policista. Již od 11. roku jeho života.“

   Detektiv se podivil: „žít 44 let bez tvorby inzulínu, závislý jen na injekcích, jak mohl takhle dlouho přežít!“

  Policista jen pokrčil rameny. „Někteří lidé žijí s cukrovkou i 50 a více let a dokonce za svou „výdrž“ dostávají od Sdružení diabetiků České republiky medaile. Pokud se ovšem u nich nerozvinou pozdní komplikace, jako třeba u pana Petráše.“

  „Tím chcete říci, že pan Petráš umíral?“

  „No, to přesně ne,“ odpověděl váhavě policista. „Ale vypadalo to s ním dost špatně. Rozvinula se totiž u něj diabetická nefropatie a lékaři každou chvílí očekávali, kdy mu selžou ledviny a oslepne.“

  „Hm, to je zajímavé. Nemyslíte, že by to mohl být motiv pro sebevraždu?“ dumal Cukřík.

  „To samo o sobě možná ještě ne. Ale pan Petráš k tomu trpěl ještě závažnou retinopatií, což je onemocnění oka. Diabetici kvůli ní mohou i oslepnout. Retinopatie se objevuje velmi často spolu s nefropatií, tedy onemocněním ledvin.“

  „Podle toho, co jste mi řekl, tak to vypadá na jasnou sebevraždu. Ale co se nám zdá jako příliš jasné, často naopak jasné nebývá. Už jste mluvil s jeho rodinou?“

  „Ještě ne,“ odpověděl policista.

  „Pošlete to pero pro jistotu na rozbor otisků do laboratoře a zatím si půjdeme promluvit s ostatními členy rodiny. Třeba zjistíme něco bližšího.“

  „Vy jste našla včera ráno tělo pana Petráše?“ ukázal detektiv Cukřík svůj odznak když stál u dveří bytu Marie Novotné.

  Žena kývla.

  „Můžeme Vám položit několik otázek?“

  „Ano, jistě,“ řekla třesoucím se hlasem. „Pojďte dál.“

  Detektiv s policistou se posadili do obývacího pokoje.

  „Vy jste jeho starší dcera?“ tázal se detektiv.

  „Áno,“ odpověděla Marie váhavě. „Nevlastní.“

  Policista povytáhl obočí, ale detektiv Cukřík nedal ve svém výrazu nic znát.

  „Jaký byl váš vztah k vašemu otci?“ tázal se opět Cukřík.

  „Byl to můj otec,“ odpověděla stroze Marie. „To je vše.“

  „Nevypadá to, že byste měli s otcem nějaké vřelé vztahy,“ konstatoval detektiv.

  „Máte pravdu,“ odvětila už zdvořile Marie. „To bylo asi tím, že je to můj nevlastní otec.“

  „Chápu,“ řekl suše Cukřík.

  „Nevyjádřil se někdy v poslední době v tom smyslu, že už ho nebaví žít?“

  Marie zavrtěla hlavou. „Nikdy si na nic nestěžoval. Trpěl sice nefropatií a retinopatií, ale zatím ještě neumíral. Nemyslím si, že by spáchal sebevraždu! Snad to byla jen nehoda.“

  „A neměl nějaké nepřátele?“

  „Snad ho někdo nezabil?“ zděsila se Marie.

  „Zatím si nemyslíme nic. Ale zjišťujeme všechny možné příčiny jeho úmrtí.“

  „Pokud vím, tak už se dost dlouho s nikým nestýkal,“ odvětila Marie.

  „Takže netušíte, kdo by ho mohl zabít?“

  „Ne.“

  „Vy bydlíte tady v 1. patře?“ odbočil od tématu policista.

  „Ano, s manželem a dvouletou dcerou. Jsem s ní na mateřské. Máme ten byt v nájmu.“

  „Kde je váš manžel?“

  „Už 14 dní je v Thajsku na montáži. Přijede za dva měsíce. To víte, potřebujeme teď peníze.“

  „A co váš otec?“

  „Ten bydlel s matkou a mou mladší nevlastní sestrou v přízemí. Tam jsem také včera dopoledne před půl jedenáctou otce našla.“

  „Ano, já vím. Proč jste vlastně šla za otcem?“

  „Každý den ho chodím tak kolem půl jedenácté kontrolovat, zda nemá hypoglykémii. Cukrovku už má totiž hodně dlouho a nevnímá, že má nízký cukr v krvi.“

  „A když jste tam přišla, tak už byl mrtvý.“

  „Ano.“

  „Podle času poslední injekce to vypadá, že osudná dávka mu byla vpravena do těla kolem 10. hodiny. Co jste dělala v tuto dobu?“ ptal se opět Cukřík.

  Marie na chvíli strnula, pak ale odpověděla. „Pracovala jsem na zahrádce.“

  „Může Vám to někdo potvrdit?“

  „Ne tak úplně. Ale asi o půl deváté šla kolem nás má známá, paní Honzlová. Asi do devíti hodin jsme si povídaly, pak odešla.“

  „A od té doby už nemáte žádné alibi?“

  Marie se na chvíli odmlčela.

  „Nebude Vám vadit, když si zapálím?“

  „Ne, poslužte si,“ nabídl jí Cukřík úslužně zapalovač.

  Marie si nervózně zapálila cigaretu a potichu odpověděla na položenou otázku. „Celou dobu jsem byla na zahrádce.“

  „Mohl Vás tam ještě někdo vidět?“

  „Možná děda, ale ten vždycky dopoledne ještě dospává. Vstává až tak kolem 11. hodiny.“

  „Dobře. Kdo a všechno ještě bydlí v tomto domě?“ tázal se Cukřík.

  „Má rodina má pronajatý byt tady nahoře. Dole bydlí otec s matkou a mou mladší nevlastní sestrou Lucií. Lucie totiž ještě studuje. Hned vedle našeho bytu má garsonku můj nevlastní děda,“ odpověděla Marie, v jejímž hlase již nebylo téměř znaku po předešlé nervozitě.

  „Ten dům je tedy Vaší rodiny?“

  „Ano, je,“ odvětila Marie a odklepla popel z cigarety do popelníku na stole.

  „Proč tu tedy bydlíte v nájmu?“

  „Už jsem Vám to přeci říkala. Byla jsem adoptovaná,“ odpověděla prudce Marie. „Otec tvrdil, že se musím osamostatnit.“

  Z jejího hlasu Cukřík vytušil, že vztahy s Mariiným nevlastním otcem nebyly opravdu ideální.    

  „Miláčkem rodiny je Lucie,“ dodala vzápětí jedovatě.

  „Proč si to myslíte?“ zeptal se naoko naivně Cukřík.

  „To je přeci jasné. Kdo myslíte, že měl získat po rodičích dům? Lucinka!“ řekla nenávistně Marie. „A kdo tu musí bydlet jen v nájmu?“

  „Teď se stavíme za manželkou pana Petráše,“ nasměroval Cukřík policistu.

  Když sestupovali po schodech, vycházela ze dveří bytu pana Petráše ženská postava.

  „Haló,“ zavolal Cukřík. „Vy tu bydlíte?“

  „Ano,“ odpověděla zaraženě mladá žena.

  „Nejste vy slečna Petrášová?“ zajímal se detektiv.

  „Ano, jsem,“ odvětila dívka nervózně. „Jdete kvůli mému otci?“

  „Máte pravdu, jdeme,“ odpověděl jí Cukřík.

  „Předpokládám tedy, že si se mnou chcete pohovořit. Teď ale bohužel někam spěchám. Počká to chvíli?“

  „Samozřejmě,“ usmál se na ni policista. Dívka se mu nepokrytě líbila.

  „Ještě se tedy uvidíme,“ rozloučil se s ní prozatím detektiv a zazvonil u bytu paní Petrášové.

  „Paní Hana Petrášová? Jsem detektiv Cukřík a se mnou je tu policista. Můžeme dál?“ tázal se Cukřík ve dveřích.

  „Ano, jistě,“ odvětila starší žena. Mohlo jí být něco kolem padesáti let.

  „Pojďte dovnitř,“ řekla, ale nechala je stát v chodbě bytu.

  „Dáte si kafe?“ zavolala z kuchyně.

  „Ano,“ odpověděli detektiv s policistou současně.

  „Pro mě prosím s mlékem,“ doplnil ještě policista.

  Chvíli stáli v chodbě, pak ale sami vešli do obývacího pokoje.

  „Necítíte kouř?“ zeptal se detektiv policisty, když přišli do pokoje.

  „Smrdí to jako spálený papír,“ odpověděl policista.

  V místnosti stál krb a detektiv si všiml, že čoud jde od něho. Přistoupil ke krbu a zjistil, že uvnitř leží spálený papír, který ještě nestihl dohořet. Co by mohla paní Petrášová chtít takhle narychlo zničit? uvažoval Cukřík. Dlouho se nerozmýšlel, uhasil doutnající listy a strčil je do kapsy. Právě včas. Do pokoje vcházela paní Petrášová s kávou.

  „Tady to je. Jedna s mlékem a jedna bez mléka,“ zašveholila. „Přejete si ještě něco?“

  „Chceme Vám položit jen pár rutinních otázek,“ odpověděl klidně Cukřík.

  „Ano, samozřejmě,“ odvětila paní Petrášová. „Promiňte za ten kouř, nějak nám zlobí krb. Netáhne komín.“

  „To je v pořádku,“ usmál se Cukřík a položil si nohu přes nohu. „Chceme se Vás zeptat, jestli jste si nevšimla na vašem manželovi krátce před jeho smrtí něčeho zvláštního,“ počal Cukřík s výslechem.

  „Ne, vůbec ničeho,“ odpověděla žena stroze.

  „Myslíte si, že by mohl mít důvod spáchat sebevraždu?“

  Žena zavrtěla hlavou. „To si nemyslím.“

  „Měl nějaké nepřátele?“

  Žena opět zavrtěla hlavou. „V posledních letech už téměř nikam nechodil a s nikým se nestýkal. To víte, špatně viděl.“

  „Nevíte, zda by ho mohl chtít někdo zabít?“ zajímal se Cukřík.

  Žena na něj vykulila oči. „Zabít?!“

  „Ano, jistě víte, že se mu těsně před smrtí dostala do těla velmi vysoká dávka inzulínu, která by mohla zabít i zdravého člověka, natož diabetika, kterému po tak dlouhé době trvání cukrovky nemusí správně fungovat mechanizmus regulace inzulínu. Buď se tedy zabil sám, nebo ho někdo zavraždil,“ řekl Cukřík klidně.

  „Opravdu netuším, kdo by ho chtěl zabít,“ zašeptala žena.

  „Co jste dělala v pondělí kolem 10. hodiny,“ ptal se dál detektiv.

  „Já jsem ho nezabila!“ vykřikla náhle vyděšeně paní Petrášová a vstala vzrušeně ze židle. Chvíli přecházela po pokoji a vypadala zamyšleně.

  „To netvrdíme,“ uklidňoval ji policista. „Jsou to jen rutinní otázky.“

  Poté, co se trochu uklidnila, odpověděla: „pracovala jsem na druhé straně města. Dělám totiž poštovní doručovatelku.“

  „Takže alibi na tuto dobu samozřejmě nemáte. Kdykoliv jste sem mohla zaskočit taxíkem,“ dodal policista.

  „Ano,“ zašeptala. „Ale já to opravdu nebyla!“ zašeptala zděšeně.

  Cukřík lehce kývl. „Tak Vám moc děkujeme za rozhovor. Kdyby jste si ještě na něco vzpomněla, prosím, kontaktujte nás na toto číslo,“ podal jí vizitku a poděkoval jí. Poté se oba muži se ženou rozloučili.

  Zrovna, když vycházeli ze dveří, střetli se opět s mladší dcerou pana Petráše.

  „My máme na sebe štěstí,“ zašvitořil hned policista.

  Dívka se usmála.

  „Můžeme si s Vámi promluvit“ zeptal se detektiv. „Jen pár otázek. Stačí tady na chodbě.“

  „Ále jistě,“ řekla dívčina sametovým hlasem. Policistovi se rozzářily oči.

  „Nevšimla jste si pár dní před smrtí otce něčeho zvláštního, co by mohlo souviset s případem?“ ptal se opět Cukřík.

  Dívčina zavrtěla hlavou.

  „Nevíte, zda by ho mohl chtít někdo zabít?“

  „Ne, dlouho se s nikým nestýkal.“

  „Myslíte, že mohl spáchat sebevraždu?“

  „No, připadá mi to nejpravděpodobnější,“ řekla Lucie Petrášová. „Pochopte to, on již delší dobou trpěl pozdními diabetickými komplikacemi a vypadalo to, že brzy půjde na umělou ledvinu. Můj otec to nesl dost těžce, víte? Nechtěl, aby skončil na dialýze.“

  „Tomu rozumíme. Přesto bychom se Vás chtěli zeptat, kde jste byla v pondělí dopoledne?“

  „Samozřejmě ve škole, dojíždím totiž do Brna na pedagogickou fakultu. Odjíždím vždy v pondělí ráno v 7 hodin.“

  „A může Vám to někdo dosvědčit?“

  „Samozřejmě, tohle je má spolubydlící. Chodíme do školy spolu,“ řekla Lucie a podala detektivovi již připravený lístek s telefonním číslem. „Vrátila jsem se domů až včera večer, když mi matka řekla o otcově smrti.“

  „Víte, co mi připadá zvláštní,“ divil se policista. „Ta jeho žena, paní Petrášová, vypadala, jako by s ní manželova smrt vůbec nic neudělala! Jako by jí to bylo jedno.“

  „Lidé na tyto situace reagují různě,“ vysvětloval mu Cukřík. Podle reakce nemůžeme přece usvědčit vraha.“

  „Přesto se mi na ní něco nezdá,“ pochyboval stále policista.