Detektivka o mrtvém diabetikovi - vyřešení

Vyřešení Cukříkova případu.

„Proč si myslíte, že jsem si Vás dnes všechny sezval?“ ptal se detektiv Cukřík.

  „Aby jste odhalil vraha,“ odpověděla Lucie.

  „Správně!“ pochválil ji Cukřík.

  „A kdo je tedy tím vrahem?“ zajímala se Marie.

  „To brzy zjistíme,“ odvětil jí Cukřík. „Nejprve Vám řeknu všechno pěkně od začátku.

Máme tady tři ženy, jednoho muže a jednu mrtvolu. A víme, že jeden z Vás čtyř je vrah.

  Náš hledaný vrah chtěl, abychom si mysleli, že pan Petráš spáchal sebevraždu. Hned na začátku udělal ale fatální chybu. Smazal totiž z pera všechny otisky. Pokud by měl pan Petráš spáchat sebevraždu, měly by se na peru najít bezpodmínečně jeho otisky. Ty tam ale nebyly. Místo toho jsme na peru našli otisky Marie. Z toho jsme usuzovali, že jste pana Petráše zabila Vy,“ ukázal detektiv na Marii.

  Marie povytáhla udiveně obočí a vstala ze židle. „Vždyť už ale víte, že já jsem to nebyla?“ bránila se.

  „Nechte mě domluvit,“ usadil detektiv Marii zpět do židle.

  „Poté jsme podezírali Vás, paní Hano Petrášová,“ řekl Cukřík a pokynul jí rukou, aby zůstala v klidu sedět.

  „Neměli jsme ale proti ani jedné z vás žádné důkazy. Proto jsme udělali potají, když nikdo nebyl doma, domovní prohlídku. A našli jsme něco moc zajímavého,“ usmál se detektiv tajemně. „Zatím Vám ale neřeknu co.“

  Cukřík se na chvíli odmlčel.

  „Ještě nám tu ovšem zbývají dvě osoby, které by potenciálně mohly pana Petráše zabít. Ty k tomu ale neměly motiv. Přečtu Vám ale jeden dopis, který nás dostane zase o kousek blíž k odhalení vraha.

 

  Milá Marie,

  promiň mi tu strašnou lež, ale bál jsem se, že když to má žena zjistí, dá se se mnou rozvést. Procházeli jsme jednu dobu krizí, protože jsme s mou ženou nemohli mít děti, a já si kvůli tomu našel jinou ženu, tvou matku. Věř mi, do tvé matky jsem byl skutečně zamilovaný. Ale když jsem zjistil, že tvá matka čeká se mnou dítě, byl to pro mne šok. To jsem nečekal. Hrozně moc jsem o tom přemýšlel, ale pak jsem si uvědomil, že svou ženu dosud miluji a rozhodl jsem se pro ni. Vím, bylo to ode mne kruté, ale tvé matce jsem nabídl, že jí na tebe budu každý měsíc přispívat. Ona to ale odmítla. Dohodli jsme se ale, že v tvém rodném listě bude otec neznámý. Za to jsem tvé matce tenkrát vyplatil dost slušnou částku peněz, aby jste mohli ještě několik let po porodu slušně žít, aniž by tvá matka musela pracovat.

  Vše se ale zkomplikovalo poté, co tvá matka zemřela. Její bratr za mnou přijel a řekl mi, že tvá matka si přála, abych si tě vzal a vychovával tě. Dlouho jsem o tom přemýšlel, ale pak mě napadlo, že by nás to se ženou mohlo vyvést z krize, adoptovat dítě. A proto jsem souhlasil. Má žena o ničem nevěděla, řekl jsem jí, že je to dítě kamaráda. Souhlasila s adopcí.

  Nechtěl jsem, abys zjistila, že já jsem tvůj pravý otec, a tak jsem se k tobě takto choval. Promiň mi to. Vím, že svou vinu už nemůžu nikdy smazat. Ještě jednou mi to promiň. Tu polovinu domu ti samozřejmě přepíšu, jak jsem ti slíbil, jen to prosím neříkej mé ženě a až do mé smrti to uchovej v tajnosti! Ve středu jdu k notáři změnit svou závěť a celou mou půlku domu ti v této závěti odkážu.

  Prosím, nezlob se na mě a promiň mi mé chyby, kterých jsem se v mládí dopustil. Tvůj milující otec Alois Petráš

  Z toho dopisu jasně vyplývá, že někdo z rodiny zjistil, že Marie je skutečná dcera pana Petráše.“

  Hana Petrášová úlekem vyskočila ze židle. „To není možné. Přece by mi Lojzík celou tu dobu nelhal! Říkal, že je to dítě jeho kamaráda, který se svou ženou zemřeli při autonehodě!“

  „Bohužel je to tak. Máme k tomu důkazy,“ řekl soucitně Cukřík.

  „Tento dopis jsme ale kupodivu našli ještě jednou. Vytáhl z kapsy kus papíru. Myslím, že stačí, když Vám přečtu jen pár řádků:

 

Milá Marie,

  promiň mi tu strašnou lež, ale bál jsem se, že když to má žena zjistí, dá se se mnou rozvést. Procházeli jsme jednu dobu krizí, protože jsme s mou ženou nemohli mít děti, a já si kvůli tomu našel jinou ženu, tvou matku. Věř mi, do tvé matky jsem byl skutečně zamilovaný.

 

  Myslím, že už nemusím číst dál. Je jasné, že je to ten samý dopis.“

  Poté detektiv ukázal všem přítomným originální dopis i jeho kopii. Bylo zřetelné, že kopie dopisu byla vytvořena z papíru, který ležel pod originálním dopisem.

   „Pisatel zřejmě silně tlačil na tužku rozrušením, a tak se písmo vyrylo na papír pod dopisem. Tento papír poté vrah zřejmě náhodou našel a přečetl si ho. Jak vidíte, posloužila mu k tomu tužka, neboť papír je celý pomalovaný tužkou a jen písmo je bílé, tedy vyryté v papíře.

  Tento dopis jsme našli zmačkaný v koši. V koši pokoje jedné ženy. Lucie Petrášové!“

  „To není možné,“ vyskočila rozčilením Lucie ze židle. „Někdo mě ho tam musel podstrčit!“

  „Může být,“ přiznal detektiv. „Ale tímto dopisem nikoho usvědčit nechceme. Proti vrahovi svědčí totiž jiný důkaz,“ usmál se Cukřík a vytáhl z kapsy skleničku se džemem. „Tato sklenička usvědčila vraha,“ ukázal ji všem přítomným. „Na této skleničce by ale vůbec nebylo nic zvláštního, kdyby jsme vevnitř nenašli stopy po náhradních sladidlech. Jak se dostala náhradní sladidlo do skleničky se sladkým džemem? Na etiketě žádné umělé sladidlo uvedené není! Jednoduše. Někdo prostě vyměnil obsah skleničky za dia džem. Proč ale tak složitě?

  Pan Petráš si jako obvykle chtěl dát ke svačině chleba s dia džemem. Vrah mu ale řekl, že dia džem došel a že v lednici je pouze sladký džem. Obsah ale vyměnil, takže místo sladkého džemu si dal pan Petráš dia džem a píchl si více jednotek, než obvykle. To aby pokryl vyšší množství cukru ve sladkém džemu. Ale ouha. Za chvíli se u něj dostavila hypoglykémie, kterou necítil a upadl do bezvědomí. Vrah toho využil a píchl panu Petrášovi dalších 70 jednotek inzulínu. Tím si zajistil jasnou smrt své oběti. Kdo to ale mohl být?

  Paní Novotná nám řekla, že v době vraždy pana Petráše pracovala na zahradě. Ale bohužel jí to nemůže nikdo dokázat. Paní Petrášová pracuje jako poštovní doručovatelka a mohla kdykoliv taxíkem zajet domů a svého manžela zabít. Pak je tu další zajímavá věc. Slečna Lucie prý v době vraždy byla ve škole, přitom nám její vyučující potvrdil, že na jeho přednášce určitě nebyla. Její kamarádka ale naopak přísahala, že byla ve škole s ní. A dalším podezřelým může být klidně pan Petráš starší, protože ani jemu nemůže nikdo potvrdit, že skutečně spal. Velmi zapeklitý případ. Kdo tedy píchl panu Petrášovi 70 jednotek inzulínu?

  Takže vyluštění hádanky. Paní Marie Novotná to nebyla. Z dopisu je totiž zřejmé, že by byla sama proti sobě, kdyby svého otce zabila dříve, než jí přepíše půlku domu. Nemohla to být ani paní Hana Petrášová, neboť jsme našli svědka, který ji viděl v 10:15, jak rozděluje poštu do schránek v jeho paneláku. A v 10:20 si jí dokonce všimla kamera u domu v milionářské čtvrti, když předávala majiteli domu doporučené psaní.

  Pan Petráš starší to také nebyl, neboť jsme od lékaře zjistili, že má špatné nohy a sám nedokáže sejít po schodech do přízemí.

  Byla jste to tedy vy, slečno Lucie,“ ukázal detektiv na Lucii Petrášovou.

  „Já?“ divila se Lucie. „Vždyť jsem byla ve škole. Má kamarádka Vám to přece dosvědčila!“ bránila se Lucie nervózně.

  „Ano, vaše kamarádka to dosvědčí, ale váš přednášející ne. Chtěl se s Vámi totiž domluvit na tématu seminární práce a jistě si vzpomíná, že jste na jeho přednášce nebyla.“

  „To je blbost,“ rozčílila se Lucie. „Možná mě přehlédl.“

  „Možná,“ odvětil klidně Cukřík. „Ale na tom džemu jsme našli otisky. Vaše otisky,“ ukázal Cukřík na Lucii.

  Lucie se zděsila a snažila se utéct z bytu. Prosmýkla se kolem detektiva a prudce rozrazila dveře. Za nimi již ale čekali policisté a ihned ji chytili.

Cukřík klidně došel až k Lucii.

  „Proč jste to udělala?“ ptal se Cukřík.

  „Ten sprostý lhář si nic jiného nezasloužil. Celý život mi lhal! A pak mi chtěl ještě sebrat půlku baráku! Musela jsem ho zabít. Dříve, než stihne tu půlku baráku u právníka přepsat! Mohla to být dokonalá sebevražda, kdyby jste se do toho nezačal plést.“

  „Ano, mohla,“ přiznal Cukřík.

  „Jak jste ale ten džem našel?“ ptala se Lucie již smířeně. „Vždyť popelnice už vyvezli?“

  „Nenašel,“ usmál se Cukřík. „Koupil jsem ho v tom samém obchodě, co Vy! Prodavač se na Vás ještě pamatoval a řekl mi, který džem jste u něho kupovala. Bylo mu to divné, neboť u něj většinou kupujete jen dia džem.“

  „Cože? Na tom džemu tedy nejsou vůbec mé otisky?“

  „Nejsou,“ uznal Cukřík. „Tak trochu jsem blafoval.“

  „Takže proti mě vůbec nic nemáte!“ zasmála se křečovitě Lucie.

  „Tak v tomto se mýlíte,“ řekl detektiv suverénně. „Pusťe to!“

  Policista pustil nahrávku, ve které se Lucie ke všemu přiznává.

  „To nám u soudu bude stačit,“ zasmál se policista.

  „K čertu,“ zasyčela. „Podvedl jste mě.“

  „To je přeci má práce, usvědčovat zločince. A účel světí prostředky,“ mrkl Cukřík na Lucii, kterou si již policie odváděla do policejního auta.

---