Slovní kopaná

„Miláčku, pojď si něco zahrát.“

„Čtu si!“

„Já vim, ale já se hrozně nudim.“

„Tak se dívej na televizi.“

„Nic tam nedávaj.“

„Na čété dva vždycky něco je.“

„Víš, že se na dvojku nedívám, je to nezáživný.“

„Spíš máš trošku zúžený obzory.“

„Čété dva mi je rozhodně nerozšíří.“

„Tak jdi s košem a třeba někoho potkáš.“

„Ty seš blbej, viď?!“

„Tak dobře, co tedy chceš hrát?“

„Hm, já nevim, ale třeba nějakou společenskou hru.“

„Jakou?“

„Nevim.“

„Tak já si jdu číst.“

„Ne, počkej, tak třeba slovní kopanou.“

„Slovní kopanou? No dobře.“

„Ale ne jako minule. Budeme hrát jen na poslední písmenko.“

„Dobře. Začni.“

„Mazlík.“

„Co to je za slovo?“

„Prostě mazlík! To je slovo.“

„Nu což. Koště.“

„Di do prdele Michale. Fakt mě sereš.“

„Ty mě taky a neříkám to.“

„Co mám nato asi jako říct?“

„Třeba jeseter.“

„To není na je.“

„Je.“

„Ty víš jak to myslím.“

„Tak kunda.“

„Nebuď sprostej!“

„Nemel a hraj.“

„Dobře, jak chceš. Antrax.“

„Xantipa.“

„Co to je?“

„Snad, kdo to je? Jedna ženská.“

„Jaká ženská?“

„Manželka Sokrata.“

„Kdo je Sokrat?“

„Sokrates!“

„Tak Sokratés.“

„Ježišimarjá hraj.“

„Tak mi to snad řekneš, ne?“

„Kolega z práce.“

„Jak se může někdo takhle blbě menovat?“

„Může! Hraj.“

„Kde sme to skončili.“

„U tebe.“

„Aha! Xantipa, Xantipa, Xantipa…. Alexandr.“

„Roští.“

„Vážně už di do hajzlu! Co mám asi říct na dlouhý í?“

„Třeba íkvé.“

„Víš co? Di si radši číst, jo? Seš nemožnej!“