Ticho Tvých nocí

Připadám si hloupě. Noční šero obklopuje mou kůži a vtírá se do ní jak hojivá mast. Temnotou léčit temno. Přišla jsem za Tebou. Přelezla jsem zídku a pošlapala záhon nerozkvetlých tulipánů. Ne, neboj, žádný jsem nezlomila, to bych Tvým květinám udělat nemohla. Oblohu halí mraky, má být vidět srpek ubývajícího měsíce a teď už snad i Jitřenka, ale všechno je skryto. Jako tvůj pohled.

Cesta, kterou jsem přišla, byla široká a její kameny za skřípavých zvuků pod mými kroky drhly jeden o druhý. Sníh tu není. I noční ptáci už se vzbudili, to dělá to teplo. Dnešní noc by se ti líbila, takové jsou podle Tvého gusta. No, co tak zíráš?! Písmena Tvého jména, tesaná do kamene, mě sjíždějí nevěřícími pohledy. Ano, jsem to zase já. A co sis myslel? Myslel’s, že žádná lítost nepřijde?! Nenechám Ti tohle potěšení z vlastního sebelitování! Nejsi tu sám. Nikdy’s nebyl, ale to’s nechtěl vidět.

Máš to tu hezké. Jsem nejspíš první a na dlouho poslední příchozí... A ta velká lípa! Přál sis ji, že? Vidím ti až do žaludku, to je přesně Tvůj styl. Velký strom, opřít se o něj zády a mlčky sledovat svět pod rouškou noci. Kdysi jsem se divila, že Ti stačí tak málo spánku, že noci trávíš zrovna na takových místech, teď už to nestojí ani za zvednuté obočí.

Ale? Leží tu kytice tulipánů?! Vždyť ještě není jejich čas... Kdo Ti je přinesl? Hádám, že hrobník Kročejka, to s ním’s sdílel tuhle lásku k jejich vůni. Kvůli Tobě jsem si koupila stejnou voňavku. Ani sis toho nevšiml. Měl’s jiné starosti. Jak ukázat světu, že dokážeš víc, než od Tebe čeká... Jak ohromit ty, jenž se na Tebe ošklíbali... Jak zažít úspěch... Kdybys je viděl teď! Předhánějí se v televizních talkshow a vylévají si svá srdce tisícovkám diváků. Na Tvůj účet. Vždycky jsem poslouchala, když jsi mluvil, všiml sis toho vůbec? Všiml sis, že Tvé monology byly prokládány mými větami? Je pozdě tvrdit, že jsem Ti to říkala, že jsem věděla, že jakkoliv se je pokusíš umlčet, vyprovokuješ akorát jejich upíří hlad, je opravdu příliš pozdě.

No, co se tak zachmuřeně díváš někam za moje rameno?! Plamen svíce blikotavě ozařuje Tvou strnulou tvář, až to skoro vypadá, jako by ses v záchvěvech jeho svitu usmíval.

Jenom zdání.

Úsměv’s mi věnoval všehovšudy jediný. Byl’s hrozný škrt, ale nikdy’s nebyl větší sobec než svými úsměvy vůči mým očím. Jeden jediný! Za celých deset let! Tolik čekání! A přece byl tak sladkou odměnou, která mě udržela na nohou, že vyrovnal veškerou ostentativní nevšímavost, jíž jsi mě zahrnoval.

Usmál ses na mě tenkrát v listopadu, když jsme spolu vedli válku v napadaném listí. Jako malé děti jsme se v lese váleli v mokrých barvách podzimu a Ty’s v jedné chvíli zmlkl a podíval ses mi do očí.

Tu chvíli nikdy nezapomenu.

Teď se Ti taky dívám do očí. Máš přivřená víčka, výraz naznačující Tvé věčné bloumání po svých světech. A přece jsem do nich patřila, ač jsi mě v nich neviděl. Skrývala jsem se v každé Tvé knize, na každé stránce.

Vím, že jsi velice oceňoval mou práci pro Tebe jako roztěkaného autora-génia. Mnohokrát jsi mi to vyjádřil v sumě, která se objevovala na výplatní pásce, ale mě to vždy pouze uráželo.

Ano, uráželo a nedívej se tak překvapeně, jako bys to byl netušil. Všechna ta hrubá, temná písmena rýsující se na studené žule, prozrazují stud. Neměl’s tu odvahu riskovat možnost nezdaru. Bál ses, že bych pak z Tvého života mohla odejít. Neměl by Ti kdo vydávat knihy. Byl’s příliš líný cokoli riskovat, tak’s navzdory všem hrdinům, jež halili stránky Tvého papíru oparem dynamické obětavosti a síly ducha, nikdy nic nezkusil. Ale já Tě nenechám jen tak odejít, slyšíš?! Nenechám! Teď a tady Ti klidně řeknu to, co’s nikdy nechtěl ve své zbabělosti slyšet:

“Mám Tě ráda a Ty máš rád mě!”

Tak. Teď už si tu můžeš dohnít. Neboj se, už nebudu rušit Tvůj nezasloužený klid. Nedovolím si chcípnout dřív než za dalších deset let, abys měl čas rozmyslet si odpověď.