Útržky z Ostravy

Prolog: Věnováno všem /celkem vás lituji, když vidím, jak je to krátký/ Dolog: Pod dílem do kritik očekávám, že KAŽDÝ napíše jednu věc, která ho na srazu oslovila či ovlivnila.

I. Sraz a cesta Bezkonkurenčně první na srazplacu byla Tadeáška a v závěsu těsně před ní Kryštof. Potkali jsme ji se Suvičkou při odkládání batohů. Po klasickém finančním transferu /pučte mi bůra na schránku/, jsme se vydali směr Václavák, kde se děvčata pokusila ochladit své nadšení zmrzlinou. Ani já jsem i přes odpor neušel procesu lízacímu. Poté jsme nakoupili pitivo a jmuli se na místo sražení. Písmáci se začli pomale trousit jak šneci na pohřeb. Namátkou Skorpil, Merle, Bambulka, Xpired, Zolli, Mahoney, Javert, Zirafka, Silli ... a co já vím kdo ještě /dopište se níže:-)/. Systémem obejmi každého, kdo se aspoň trochu jeví jako Písmák jsme se přivítali. Snažil jsem se zmanipulovat k přiznání svého tajného písmáctví i nějakého chudáka co tam jen tak seděl, ale nerozuměl mi a tak jsem usoudil, že to asi Písmák nebude. Později se tato hypotéza potvrdila - nešel s námi na vlak. Když se písek v přesýpačkách nebezpečně blížil třináctce, začly se ozývat vtipné hlasy: "pojďte nebo si nesednem". Nato jsem prohlásil: "budeme rádi, když budeme aspoň viset" /což někteří nakonec dokonce i vyžadovali - nebudu jmenovat Suvu/. Nalodili jsme se do prvního vagonu co byl po ruce a obsadili takřka celou chodbičku. Ukázalo se, že sedět bylo spíše scifi. Málo místa mělo ovšem jednu nespornou výhodu - nedalo se upadnout - nebylo kam. Protože cesta měla trvat minimálně 4 hodiny stanovil jsem několik psychologických zásad. 1. Nedívat se na hodinky 2. Neptát se kolik je hodin 3. dodatečně - povinnost aspoň jednou za cestu sedět Třetí pravidlo bylo přidáno až později. Když se totiž uvolnilo pár mís v jednom coupé, ačkoliv všichni chtěli na začátku cesty sedět, nyní když byla možnost nechtěl sedět nikdo. Museli jsme to občas vzít do vlastních rukou a dle hesla pravda vítězí někdy, hrubá síla vždy jsme s Merlem řídili zasedací řád. Chodba byla opravdu velmi ucpaná a tak se zachvíli uchytil signál "Pozor paní s nůší", který upozorňoval na průchodce /osoba která prochází/. Písmáci s vyšším IQ dokonce sami měnili formu signálu v závislosti na pohlaví a velikosti bagáže a tím i nutného prostoru potřebného pro pohyb průchodce. A tak se po chodbě ozývalo: "Pozor pán s malou nůší","Paní se střední a velkou nůší" apodobně. Ve vlaku s námi jela i příjemná paní průvodčí, které jsme zazpívali oblíbenou píseň Revozor a ona nám jako výraz díků zapůjčila kleště se slovy: "Označte si jízdenky, já se tam nedostanu". Samostatnou kapitolou byl vtip o žábě. Je to vtip vizuální a byl vyprávěn v mnoha obměnách v rychlosti i dramatickém ztvárnění. Myslím, že jen psychicky nejodolnějším jedincům se ten den nezdály sny o žábách. Teď mě napadá, že jsem měl ještě mezery a tak si pro velký zájem připravím i jazykové mutace. Souhlasíte? Nu tedy dobrá, přesvědčili jste mě! Máte ho příště mít. II. Příchod Čas ve vlaku plynul, jak ropná skvrna po moři. Cestu nám zpříjemnilo i pár zázraků, které spočívaly v jejich jedinečnosti - už nikdy je neuvidíme stejně /přelety letadel, mraky, helokiptéra atp/. Tu se lávka prolomila a po mladé dívčině ... tedy tu se náhle vlak zastavil, my vystoupili a hle! Ostrava. Nadýchl jsem se z hluboka toho čerstvého smogu, odkašlal si a bubnováním odtáhl bandu směr galerie Mlejn. Jako navigátora jsme ustanovili Mahoneyho, který tvrdil, že tam trefí. Trefil. Galerie byla v druhém patře budovy v jejímž prvním patře byla diskotéka. Razili jsme si tedy cestu omladinou a vystoupali až do vyšších sfér, kde se měla dít poezie. Po příchodu nastalo opět bouřlivé vítání jako v kapitole I. Stejně jako u Dědoucha jsme byli ocedulkováni svými nicky /chválím Vílu za pěkně provedená podtržítla a dokonce na zvláštní přání mi bylo dokresleno i srdíčko/. III. Čtení Čtení moderovali Mirosláwek a Count, formou uvadění jednotlivých básní, coby reportáží, ze známého TV pořadu Receptář. Vio zajišťoval vizuální stránku věci /nosil titulky coby názvy děl, vytvářel živé obrazy apod. - přátelé, zelené monterky k nim barevně do zelena laděný rýč a černé, smyslné holinky dokázaly pořádně zacloumat mou sexuální orientací/. Na podlaze nakreslen křídou coby mrtvola na místě činu ležel Podlaha. Samotnou recitaci zajišťovali profi herci a musím poníženě uznat, že v jejich podání dostávaly básně totálně jiný rozměr než jen jako psaný text. Tímto jim vyslovuji uznání. Po oficiálním čtení vypukla zahradnická soutěž o nejlepší okurku vypěstovanou Písmákem. Už nevím přesně kdo co a jak, ale nahrubo se v soutěži ocitla malá zahnutá okurka, větší okurka, hruška, okurky v nálevu a okurka s ochranou. Mezi diváky byly rozdány volební piškoty a coby volební urny sloužili narychlo dopité půllitry od piva. Sečtením všech hlasovacích piškotů a vyloučení jednoho zjevně neplatného /kdosi hlasoval kaštanem/ byl stanoven vítěz. Byl to Vio se svou "bezpečnou okurkou". Jednalo se o okurku salátovku cca 25cm dlouhou, potaženou jakýmsi igelitem či gumou, která sloužila k mě neznámému účelu /Vio naco tam byl ten prezervativ?/. Potom nastalo známé písmáčí volné čtení kdo si co přinesl a tak jsme měli možnost ohodnotit další skvosty. Nejvíce u mě zabodoval Merle jeho parodií(?) na svou báseň Starý strom (klik) a Papouch se svou dramatizací Lví zývání a Hrobníkovic hororem /ps: musíme ho příště požádat, aby to zahrál znovu/. IV. Noc Byla tma. Proto hrůzostrašně opilé obličeje nebyly vidět. Tuto fázi večera nejlépe charakterizuje to, že co Písmák to příběh a ačkoli tatáž hodina tentýž den jakoby každý v jiné vesnici. Cestou k Mirosláwkovi jsme jeli tramvají. Ta si ovšem dávala na čas a tak jsme zvolili dnes už písmáckou tradici - Písmáckou tramway. To se takhle skupinka lidí vydá do další stanice po stopách tramvaje. Měli jsme štěstí stopa byla ještě teplá, koleje byly vidět celkem zřetelně. Jenže nejen my jsme byli dobří stopaři. Dva Yenkyové ve svém bílém voze maskovaném jakousi hvězdou a nápisem Městská policie nás neslyšně sledovali. Nevím jak dlouhou dobu za námi jeli po kolejích, ale když chtěli předjíždět mohli zvolat lyžařské "Stopa!" a koleje by byly jen jejich, no né?. Normálně bysme se nenechali vykolejit, ale pro tentokrát jsme ustoupili a výlezem na ostrůvek jim dali prostor ke kolejové seberealizaci. V. Pátek ráno Bylo světlo. Hned po probuzení hudbou /Sandokááán, Sandokáán..tu tu tu tu tu tu důů důů .. a dále nám Míwa pouštěl veselé budovatelské písně/ jsem dostal vynadáno že chrápu. Na svou obranu dodávám, že já nic neslyšel. VI. ZOO Naše tlupa se již trochu v menším počtu, přesto stále přes20ičlená vydala za naším ... kdo to první uhodne? ... /Výborně _JiKo_ uhodl jako první a má u mě sušenky Disko/ ... no přece za Nosálem. Hned na začátku Papouch, coby gentlman a raubíř v jedné osobě navštívil výběh Plameňáků, aby Falce donesl rudé pírko co /dětsky/ chtěla. Nebudu popisovat všechny ty roztotivné tvory /zajděte si do Zoo/, které jsme tam viděli, jejichž počty nouhou byly od jedné /plameňáci/ do X /já viděl nejvíc čtyřnohé/. Vytknu jen pár zajímavějších. Sovice sněžná - tak to byl ráj pro Suvu a Suvičku. Žirafa - to bylo zajímavé pro naši rudovlasou Žirafku a navíc pro Suvičku, protože jedno z žirafčích mláďat se narodilo právě v den jejích narozenin - teda ale řeknu vám, ty jsou ale vysoký! Papoušci - ráj pro Papoucha, který měl navíc ještě s sebou nafukovacího papoucha. Bříza - i když strom a tedy rostlina vzpoměli jsme si na tebe. Byl jsi tam s námi. Nosál - ten byl zajímavý pro všechny. Když jsme přišli k jeho kleci padl na nás smutek, děs a hrůza. Klec byla prázdná. "Kde je náš Nosál?", množily se dotazy písmáků. Klec vypadala opravdu opuštěně a mezi ostatními jak bez života. Jen černé prapory a smuteční svíčka chyběla. Slzy se nám hrnuly do očí a zklamání dosáhlo vrcholu. Výlet do Zoo se náhle změnil v tragedii srovnatelnou se závalem horníků. Na důkaz smutku jsem sejmul svou čelenku z hlavy a počal truchlit s ostatními. Někteří si na znamení smutku navlékali černé pásky na rukávy. Krve by se v nás nedořezal /a to ani v Regisovi/. V každé pohádce vše na konev ... tedy nakonec musí dopadnout nezáporně a tak po citoslovcích: "nC nC nC" s funěním parní lokomotivy přihrnul z pozakamení jelen ... teda nosál jsem chtěl napsat. "Jůůůůůůůůů", "Jéééééééé", Wooooooooooow", "Hmmmm" znělo přes sebe, jak všichni písmáci dostávali zpět barvu a křičeli radostí. A zřemně kvůli gradaci situace si to po minutce přihasil druhý Nosál. To bylo radosti na Starém Bělidle. VII. Čajovna Po Zoo jsme se napapkali a vyrazili do čajovny u Sýkorova mostu. Mě jako známému multiinstrumentalistovi na cokoliv zaujmul gong. Ostatním se to líbilo méně, čajovníkovi už vůbec. Objednali jsme si čaj a díky velkému počtu hráli PísTris (blíže ve své vizi Suvička) Další hra, která se ujala byla variace na tichou poštu. Pravidla shrnu: Poslechni si větu, změň jedno slovo a pošli to dál. VIII. Dražba Průběh dražby písmácké se neodlišoval od dražeb ve světě, tedy až na částky, které tak světové nebyly, ale udělaly písmákům čest. Proč se dražilo? Více v Merleho auditoriu Oldo ty hříšníče a mém Písmácká dražba. IX. Závěr Cestou domů jsme v kupé vymýšleli domino teorie, které blíže popisuje Suvička ve své reportáži(klik). ... Domů jsme jeli různě. Po menších skupinkách. Cestou jistě každý zažil každý písmák cosi jiného, ale myslím, že je tu jeden velký most co nás všechny spojuje. Poezie, přátelství, radost ze setkání a http://www.pismak.cz Rád jsem vás viděl moji milí!!!

---