Duše

Duše

Bolesti pomalu přestávají. Zrak začínám mít rozmazaný. Vše kolem mě se točí a já mám pocit, že plavu vzduchem. Plavu vzduchem nahoru - poklidně a pomalu. Najednou se zastavím. Něco mi brání plavat dál. V tu chvíli se mi vrací můj zrak. Mlha ustupuje. Rozeznávám obrysy. Obracím svůj zrak. Najednou se zhrozím!

Chci zakřičet!

To, co vidím, nemůže být pravda. Vidím své tělo. Vlastní tělo ležící, oči zavřené. A přesto vidím! Ale sám sebe. Důkladně si své tělo prohlížím. Vznáším se nad ním. Jsem ve vzduchu. Z mého těla vychází jakási podivná, bílá pára. Jde vzhůru, směrem ke mně a přede mnou se rozplývá. Od hlavy vychází jakási zlatá, třpytivá šňůra. Jemně se pohybuje a je průhledná. Kam asi vede? Je přímo pode mnou. Nevede však doleva. Ani doprava. Vede ke mně. Jsem součástí té šňůry? Co?

Chci to pochopit!

Nejde mi do hlavy, co se tu děje. Opět se chci kouknout na mé tělo. Mizí v páře. Mizí! Pomalu ho obklopuje bílá mlha. Zlatá šňůra se začíná trhat. Najednou opět pluji. Pluji vzduchem.

Chci se zastavit!

I když se snažím, pluji dál. Nebo spíš ? plují mé pocity. Mé myšlenky. Mé dojmy. Jelikož mé tělo zmizelo. Zmizelo v prázdnotě, v pusté mlze. Bez vysvětlení. Nic necítím a stejně jsem plný pocitů. Na nic nemyslím a přesto mám tisíce myšlenek. Nevysvětlitelné. Nesu se vzduchem, párou a mlhou. Mlha se brzy mění v duhu s tisíce barvami. A v tu chvíli, kdy mám dojem, že mě duha pohltí, tak se dostávám do víru. Do velkého víru, který mě žene do svého středu. A tam ke mně připlouvá nová zlatá šňůra. Přilnula ke mně. Dostávám se do středu víru. Pláč. Okolo mě je slyšet dětský pláč. Vychází ze mě.

Chci?