Vodník vod Rokytky

Jsem manuálně nezručný. Sice chodící slovník naučný, ale levej jako šavle. Můj počítač začal přehlušovat sousedovu cirkulárku a uzrál pro kompletní generálku. Po netu nakoupit díly a hybaj do Davle, za jedním šikulou z ČVUT. Studentům se každá koruna hodí a tak mě snad nevy… kopne. Na konci prázdnin, venku vedro třeskuté, počasí jak stvořené k pivní kůře tekuté u stánku na plovárně a ne se trmácet přes celé město, které je rozplizlé překynuté těsto. Nebýt to nezbytně nutné. Pche…, rozhodně nepřípustné! Dal jsem mu o Palackého navíc, než žádal a ještě ušetřil Masaryka. Takhle má vypadat tržní ekonomika. Šikula přidal speciální pytel z maskáčové látky, s přezkami a popruhem. Výrobek geniální a ideální, hlavně pro dopravu metrem. Neunikly mi pohledy, na mě – a pak i na vak. ~Co čumíte, myslíte že jedu z koledy?~ Přestárlý studentík, co nemá na taxík? Spořivý člověk, kterému je líto tří stovek?

Jasně, ale hlavně lakomé jelito

…a platí to.

Metro Palmovka, pak ranway pro tramwaj a… Bulovka. Tam nehospitalizován, pouze ubytován. Tatrováckosmíchovský tramvaják, byl vážně libovka. Někde asi proběhla rychlovka. Probuzené pudy závodníka a teď rychlost Železníka, ale i ten by byl rychlejší a jízda spanilejší. Tutová časovka podle jízdního řádu.

Škoda proudu Fittipaldi.

Po chodníku se rozjelo postarší batole na kole. Záhy nás, bez větší námahy předjelo a vyplázlo na Emersona jazyk. ~Co to maj ty smradi za zvyk? Vyplazovat jazyk.~ Emerson rozlícen, přitáhl otěže a přijal výzvu soutěže. Neustála to korpulentní dáma - nákupy obtěžkána. Souprava vpřed a ona expresně zpět - tam, kde je odpočívadlo a tramvajová kočárkárna…

… a já!

~Mám vytvořit tělesnou oporu nebo zmizet v prostoru a nechat ji, rozplácnout se o sklo jak masařku?~ Nestačím uskočit a na má žebra, ztěžka dopadají; obří upocená mléčná vědra. Mé tělo křičí: ~Netlač mě k té tyči!~

“Neublížil jste si?“ špitla mi do tváře.

Cítím pach levné vyčpělé rtěnky, gruzínský parfém, meruňkový kompot a …pot. ~To je jak ze snáře. Já si měl ublížit? Mé tělo bylo zdrávo, než sho zlomila, ty krávo!~

“To je v pořádku.“ vyslovuji bez nářku ohleduplnou přetvářku.

 Ratolest na kole za námi, mizí v prachu kolejí a železný Železník vyklusává se staženou trolejí. Ten idiot s placatým palcem, obšťastněn výhrou nad malým chlapcem - sundal nohu z plynu.

Ouha!? Paní couvá!

Vítězí gentleman, ženami omámen. Dobrosrdečník. Natahuji paži a snažím se zabránit katastrofě. Špatně, všechno špatně! Ruka natažená, zachytila látku a paní je rázem obnažená. Bůh suď, pěkná hruď! Vyvinutá. Prsty mám silné a vilné. Rozmáchla rukama jak semafor a na podlahu dopadá pět kilo brambor. Dvě - slovy dvě - sbírám, s provinilým výrazem. …a zbytek erteplí, aby nedráždily u dveří se shromáždily.

Tři vteřiny – tři situační modřiny;

-        já imbecil

-        ty vole, co teď

-        Pane Bože vysaď mě z tý tramvaje!!!!!!!

„Ježišmarjá... promiňte……….. já chtěl….., abyste neupadla………a nějak jsem zavadil. Omlouvám se… Mrzí mě to.“

Na moment seknu smrtonosným pohledem za tramvajovodem:

„Ten tramvaják jede jak dement…!“ ~Na nikoho to neházej blbečku, sám jseš na tečku!~ klube se ze mě. Její tragikomický úsměv, naštěstí neznačí hněv. Uff. Přijímám potupu, sbírám zbytek nákupu - vak s compem taky. Před vyděšenými zraky, vystupujeme společně s valícími se bramborami. Všímám si záchvěvu nepatrného úsměvu.

Křeč sice zdaleka nemizí, ale řešení se nabízí:

„Nechci být dotěrný, ale mám nápad…“ ~Hmm… Mlčí!~

 „ Je tedy poněkud důvěrný, ale věřte, že… nechci nějak…eee, abyste rozuměla…“ ~Co koktáš ty kreténe?!~

„…zkrátka a dobře, bydlím tu opodál a kdo by se nenadál… mám doma jehlu a niť… Takže bychom mohli… ehm…eee... sviť měsíčku, sviť?“

~Mlčí…

…a hele?

Směje se!!!~

…pozvedla díl odtržené látky letních šatů a bez dalších cirátů udělal vpravo v bok a rázný krok…

…omlouval jsem se tři hodiny!

…tři příjemné hodiny.