Čoveče, nechte si to.

Pocta české literární ve třech krátkých odstavcích

Nechte si to, čoveče! Vono se nadávat nevyplácí. Voni se pak musej vomluvit. A pak jsou z toho vomluvený, až fuj. Já bych to na jejich místě nepokoušel. To sem znal ňákýho Konopníka z Úvalů u Prahy. Ten taky vždycky přišel k někomu a povidal mu, co všecko by mu jako mohl říct, kdyby si koledoval vo potíže. Moc vopatrnej člověk to byl, drogista. Takovej akurátní. A voni na něj v tý hospodě, kam vždycky chodil na to svoje jedno pivo a na ty utrhačný řeči, co si je nikdo nemohl vzít, měli už všichni docela slušnou pifku. No tak se jednou dohodli, že takhle by to už dál nešlo a milýho Tondu, jak se Konopníček jmenoval, pozvali mezi sebe ke stolu. A von hned zase začal, co všecko by jim moh říct, kdyby chtěl, a ať ho prej nechaj na pokoji. Ale na to už byli připravený, a protože věděli, že Konopník je škrt na korunu, tak mu zaplatili druhý pivo. Druhý pivo, řeknete si, to je nic, ale pak do něj nalili třetí a pár rumů a Tonda byl celej z toho chlastu zpitomělej a začal zpívat, když se ho zeptali, co všechno že by jim to říct, kdyby jakože chtěl.
Von vám to byl člověk študovanej, sedm semmestrů na pedaggický fakultě v Praze udělal, než ho z ní vyrazili, protože vobtěžoval spolužačky, hodně čet pořád, no zkrátka a dobře to, co se ti pánové za ten večer vo sobě dověděli, to by lecjakej gymnaziální profesór češtiny tak hezky nesesumíroval. No pochopitelně spoluobčanům se to nelíbilo, krz prsty se na ně přece nikdo dívat nebude, tak ho čapli, Tonda se chudák moc bránit už nemohl, a přivázali ho k barový stoličce, co jich tam měl putykář k podlaze přišroubovanejch šest. Pak udělali zástup a jak byli v ráži, tak mu každej dal pár facek a taky mu řek, co si vo něm myslí. To víte, moc študovanejch jich tam nebylo, tak to byla jen samá svině a dobytek, ale mělo to říz toho vokamžiku.
A protože byla sobota a hostinskýmu Tonik taky řek pár hezkejch věcí, nechali ho na tý stolici přivázanýho do druhýho dne do rána. Pak se tam všichni sešli a von se jim musel vomluvit a slíbit, že už to nikdá neudělá. Konopník se dušoval, že už si dá pozor, sotva mu bylo rozumět, jak měl vod těch facek vopuchlý rty, ale udělal by cokoli, aby ho pustili.
Pak z toho dva tejdny stonal, jak v tý knajpě nad ránem profukovalo, zánět do voka chytil a na chlast se taky nebyl s to podivat. Nakonec se z tý vesnice stejně vodstěhoval, protože každej si tam moc dobře pamatoval, co by mu zase jednou Tonda mohl říct, kdyby chtěl, i když ten by nechtěl ani za zlatý tele. Krám mu pak nešel, tak se Tonda jednoho dne sebral, naložil všechno, co mu patřilo a nikdy víc tam vo něm žádnej nic neslyšel.
Tak už mi věřej, že von by měl bejt jeden vopatrnej a dávat si bacha na hubu?

---