Zločin a čest

I v burácivém halasení početného davu dokázal jasně rozpoznat tlukot svého vlastního srdce. Přes nesčetné množství obličejů, které se míhaly v jeho blízkosti, věděl, že většinu z nich si bude ještě dlouho pamatovat. Přes chaos a nepřehlednost veškerého dění nemohlo nic ujít jeho pozornosti. I přes to, že do jeho černého pláště pálilo z čisté podzimní oblohy ostré dopolední slunce, vycházel z něho chlad… Jeden muž, statný, v temném hávu. Pravou ruku neustále připravenou tasit dlouhý meč pohupující se u pasu, levou si razil cestu hustým zástupem lidí. Šedé oči stejně upřené do neznáma jako těkající po okolí, činící z neznámého známé. Muž stejně nepřehlédnutelný jako neviditelný. Se svou ctí, mnohou tváří, jedním cílem… A žádným slitováním. "Amulety, talismany! Zajistí štěstí, zastaví nemoci…!" V nesrozumitelném lomozu způsobovaném stovkami příchozích dokázal rozlišit hlasy, slyšet slova, vnímat významy… Jeho smysly možná ani nebyly smysly člověka. Mísila se v nich spontánní agresivita pradávných instinktů s dokonalostí a silou tajemné magie. "…možná, že to tak bude lepší, ale takhle drahý pivo…" Hluboko v jeho nitru dřímal vztek, žila naděje, hořela touha. Před devíti týdny přísahal, učinil jeden ze závazků, jaké vždy plnil. A nepřipustil by neúspěch. Zde, v Limu, tušil, že se přiblížil k cíli. Nemohl si proto dovolit jediný chybný krok, jedinou neopatrnost. "…ten Halvar na tom nebude vůbec špatně, když teď klidně zavře a odjede…" Stovky hlasů, pachů i pohybů měly pro něho význam. Z ulice přetékající lidmi a událostmi učinil vlastní svět, jehož byl pánem, v němž měl dokonalý přehled. "…začínají přece každoroční trhy…" Bolest hlavy, kterou mu způsobovalo úmyslné přepětí vlastních smyslů a dlouhodobý kontakt s magickou aurou, se snažil nevnímat. "…myslíte toho boháče, co mu patří největší zbrojířství ve městě…" Nesmělo mu nic uniknout, a tomu podřídil vše. Cokoliv mohlo pro něj být významné i rozhodující. "…včera vyklidil krám a dnes ráno odjel…" Jedině pak mohl jít za svým cílem… * * * "Slíbils, Frederiku,…" namítla Amanda a ještě naléhavěji mu stiskla ruku. "Taky splním, Am," ujistil ji a něžně jí setřel slzu stékající po tváři. "Ale teď to prostě nejde, bylo by to příliš…" "…nebezpečné?! Co se děje Frede? Proč mi nic nechceš říct?!" "Všechno je v pořádku, lásko," odvětil a dlouze ji políbil. "Jenom musím ještě něco zařídit, nebude to dlouho trvat, vážně. Pak si pro tebe přijdu…" Pod jeho zářivým, sebevědomým úsměvem se jí roztřásla kolena. Neodolala touze ho obejmout a vrhla se mu kolem krku. "Ach Frederiku, já tě tolik miluju. Přísahej, že se vrátíš." Její potlačované vzlykání propuklo v nešťastný pláč. Přitiskl jí prst na rty a jemně ji od sebe odtáhl. "Buď silná, má nejdražší. Už brzy…" Znovu se usmál a udělal několik kroků ven ze dveří. Ač se to všemožně snažil zakrýt, neuniklo jí, jak se bleskově rozhlédl po okolí. A pak už tam nestál. Zmizel, aniž by jí dal možnost zjistit kam. Zmizel přesně jako král zlodějů… * * * Dům Amandy Rainsové byl tedy jedinou možností a Aldaron nepochyboval, že také tou správnou. Informace o této dívce stála příliš mnoho. Urovnal si plášť a s rukou na jílci meče přeběhl nevelké náměstí do postranní uličky. Bylo krátce po poledni, přesto jej nikdo nespatřil ani nezaslechl. U čtvrtých dveří se zastavil a zaklepal. Z jeho očí ani pohybů se nedalo vyčíst nic. Byly stejně chladné, jako kdyby teď nestál před okamžikem, který rozhodne o mnohém… Napočítal do deseti a úderem ničivé magie rozdrtil dveře na třísky… * * * Amandu zasáhla sprška dřevěných úlomků skoro tak razantně jako tlaková vlna, jež ji srazila na zem. Přestože se ošklivě udeřila do hlavy a zalehlo jí v uších, neztratila vědomí. Zamlženým zrakem viděla muže v černém plášti, jak vchází do chodby a popadá ji za krk. Snažila se utéct, křičet nebo se alespoň nějak pohnout. Tělo ji však zradilo. Byla dána na milost či nemilost záhadnému cizinci. Odtáhl ji do kuchyně. Děsila se jeho síly, držel ji, jako kdyby snad ani nebyla člověk ale jen lehounké ptačí pírko. V návalu událostí nedokázala uvažovat. Jen se snažila zmírnit následky situace. Náraz na zeď ji vehnal slzy do očí, které se na tváři okamžitě smísily s krví. Její krví… Proč? Jediné, co ji v tuto chvíli mohlo napadnout. Bezvládně ležela v rohu místnosti a čekala. Připadalo ji to jako celá věčnost, i když nebylo pochyb o tom, že činy následovaly velmi rychle za sebou. Frederik… Jediné jméno, jediná tvář… Náhle přestala pochybovat o tom, co ten muž chce a zděsila se. Přitiskla si ruce k obličeji, aby zakryla pláč. "Chci Frederika!" ozvalo se jakoby z nesmírné dálky. Já také, usmála se sama pro sebe. Kde teď jen ale může být… opustil ji? Ne, přísahal, že se vrátí… Nebo nepřísahal? Řekl jen… "Chci vědět, kde najdu Frederika Delgara, tak řečeného krále zlodějů, Amando Rainsová…!!!" zahřmělo nad ní. Trhla sebou. Uvědomila si, že nejspíš na chvíli omdlela. "Mluvím dost jasně, slečno?!" "Já…jistě…ano. Jak mne…" "Znám daleko víc lidí než si dovedete představit. Tak kde je Frederik? Byl tu?!" "Kdo…kdo…?" "Nepodstatné…!" "Já…já…nevím. Nebyl tu, já ho dlou…neznám…" Těžko dokázala formulovat slova. V ústech cítila krev a příliš mnoho dřevěných třísek. Částečně se jí však vrátila rozvaha. Proto se jí zmocnil strach. Ne tolik o sebe, ji ten muž nechtěl, ale o milovaného Freda… Kdo po něm jde? "Je nerozumné brát si v takovouhle chvíli do huby lež, zlodějská čubko!" Místností zařinčela tasená čepel. Amanda se zajíkla, když uviděla černou ocel blyštící se v jasném slunečním světle. Fred jí o takovýchto mečích vyprávěl… Při vzpomínce na to se jí udělalo zle. Muž se ani nepohnul, Amandu však náhle uchopila jakási neviditelná síla a začala ji zvedat ze země. Stále výš a výš, až nedosáhla nohama na zem a narazila hlavou do stropu. Cizinec jí přiložil špičku čepele na hrdlo. "Jak dlouho se tam nahoře udržíš?! Jak dlouho bude trvat, než se sama nabodneš na můj meč…?!" Chvilku bylo ticho. "Přesně tak dlouho, jak já budu chtít!" zařval mohutný chlap. Am strachy téměř nedokázala dýchat. Ocel se jí zaryla do masa a způsobila další nesnesitelnou bolest. Pramínek krve jí stekl po hrudi a pošpinil bílou halenku rudou skvrnou. "Tak dozvím se, kde najdu toho zkurvysyna…?!" Amanda věděla, že teď jde o život i jí. To nebyl člověk, ale zvíře. Vyhladovělá saň pronásledující svou kořist. A vše, co jí zkřížilo cestu, padlo za obět také… Věděla, že když neřekne, že tu Frederik byl a kde teď nejspíš je, saň ji rozsápe na kusy a půjde dál, jako by se nic nestalo. Věděla to stejně dobře, jako to, že miluje. Že miluje celým svým životem… Když neznatelně zavrtěla hlavou, muž napřáhl druhou ruku, kolem níž elegantně zatančilo hejno modrých jiskřiček. V jeho očích byla smrt… "Ne!" ozvalo se za jeho zády. Prudce se otočil a nechal magické šílenství pominout. "Nedělejte to, prosím…" žadonil černovlasý kluk stojící ve dveřích. "Já ho můžu najít…" Muž na něho upřel své šedé nemilosrdné oči… "Co ty jsi zač…?!" Příliš se soustředil na tu dívku a polevil na své obezřetnosti. Tahle nepozornost ho mohla stát život. "Já jsem Marco, pane. Nechte mou sestru být, já vám pomohu Frederika najít…, prosím." Mluvily z něho obavy, nejistota i odhodlání. "Ty…!" Cizincův hlas na okamžik ztichl. "Ty najdeš Frederika a dáš mu tip na Halvarovo zbrojířství…" Chlapec se zatvářil dost nechápavě. Muž vrátil meč do pouzdra a nechal Amandu spadnout na podlahu. Její zasténání bylo na dlouho jediným zvukem. Věděl, že je v bezvědomí a alespoň do večera se neprobere. "Prostě ho přesvědčíš, aby šel dnes v noci vybrat Halvarovo zbrojířství, protože majitel ráno odjel z města, rozumíš?! Jako kdybys mu kšefty nikdy nedohazoval…!" Marco těžce polkl a přikývl. "Uděláš to a přijdeš za mnou do hostince U Bizona! Jinak se tvá sestra už neprobere a ty ji budeš ještě dnes večer následovat!!! Srozumitelné, příteli?!" Cizincův hlas připomínal burácení hromu. "Na co teda ještě čekáš?! Táhni ke všem čertům a přiveď mi toho šibeničníka, než si to rozmyslím a pošlu tebe napřed…!" * * * Skrze hutný dým naplňující zavrženíhodné prostředí hospody bylo téměř nemožné dohlédnout k sousednímu stolu a mezi hlučným řevem několika desítek spíše méně ohleduplných hostů lehce zanikala i hlasitá slova. Místo, kde se ztratí zloděj i král. Frederik usrkl ze svého poháru trochu medoviny. "Moc rád tě zase vidím," začal k postaršímu muži. "Za to já bych tebe raději neviděl… Nebo aspoň doufám, že mne nikdo neuvidí s tebou…!" "Přeháníš. Jako kdyby se nesmělo posedět s přáteli u piva…" "Přijde na to s kterými…" Frederik se usmál a znovu zmenšil obsah svého poháru. "Máš strach?" zeptal se prošedivělý chlapík. Zloděj vytáhl z kapsy měšec s penězi a hodil ho na stůl. "Dvakrát tolik, co jindy. Chci, abys z ní nespustil oči, rozumíš." "Nemůžu ji hlídat ve dne v noci. Teď třeba vysedávám v hospodě a bavím se s nejhorším kriminálníkem na světě…" "Nejlepším! Jsem přece král," usmál se Fred. "Ještě snad nehoří. Stačí od zítřka, dřív mne přece…" "Máš strach?" zazněla opakovaná otázka. "Může se muž bez nervů bát? Máš strach?" konec věty už zněl spíše jako konstatování. Frederik mlčel a popíjel podprůměrnou medovinu. "Přesvědčuješ sám sebe, že stačí od zítřka… Přitom dobře víš, že už včera mohlo být pozdě…! Co ten čaroděj…" "…kdyby to byl čaroděj, jsem už dávno po smrti. Aldaron je mág, čaroděj, co část magických schopností obětoval boji s mečem. Čarodějové jsou tak mocní, že jim nepřísluší…" "Čert vem, co přísluší nebo nepřísluší těm potrhlým vrhačům kouzel! Ať je Aldaron mág nebo třeba kněz, je to lovec, chápeš?! Chápeš, co to znamená?! Víš vůbec, jaká pověst ho předchází?!" "Kdo by nevěděl…" Krátká odmlka měla znamenat uvědomění, uvědomění vážnosti situace. "Vždy dodržel, co…" "…odpřísáhl! A před devíti týdny přísahal před vévodou z Talpy, že zbaví svět krále zlodějů, jestli ti to náhodnou uniklo…!!!" Stařík se zarazil, když si uvědomil, že křičí až přehnaně hlasitě. Nikdo si ho však nevšímal. "Chytá takové, jako jsi ty, živí se tím. A nikdo, zdůrazňuji, nikdo před ním ještě nikdy neutekl. Myslíš, že jsi tak dobrý, abys mohl být první…?!" "Já jsem nejlepší…" odvětil Frederik s ledovým klidem. "A i kdyby ne, moc možností nemám, co myslíš?" Muž zavrtěl hlavou a vzal si ze stolu měšec s penězi. "Udělám, co budu moci, Frede. Její život pro mne má stejnou cenu jako pro tebe…" "Jejího života si vážím více než svého…" "Vím!" uzemnil ho muž. "A v penězích ze zaplatit nedá, jako žádný. Přesto si svou odměnu s dovolením ponechám…" I na jeho tváři se poprvé objevil úsměv. "Díky!" odvětil Fred stroze a dopil. "Uklidni ji, ať si nedělá starosti. Něco si vymysli, ty to zvládneš. Já si taky nějak poradím, problémy jsou od toho, aby se řešily…" Stařík se mu zadíval do očí. "Jak?" Jedno slovo, které řeklo vše. Fredův úsměv byl tentokráte z kategorie těch hořkých. "Byl jsem už mockrát v pořádné šlamastyce. Teď je to sice ještě o kousek horší, ale nejlépe udělám, když na čas zmizím. Všem…" dodal. "Pak se vypravím co nejdál odtud, abych…" Do věty mu vpadl černovlasý kluk s vyvalenýma očima. "Frede! Frede! Něco pro tebe mám, něco ti musím říct…" Jak byl udýchaný, oba mu těžko rozuměli. "Co je Marco? Víš, že sem za mnou nemáš chodit! Stalo se něco?" * * * "Děkuji, už půjdeme," prohodil polohlasně Aldaron, aniž by vzhlédl od roztřeseného mladíka sedícího vedle něj, a hodil na stůl pár mincí. Hostinský je nedbale shrábl a zamručel tuctové poděkování. Aldaron se zvedl, urovnal si plášť a popadl kluka za rameno. Surově jej vyvlekl před hospodu. Dobře věděl, jak moc si musí dávat pozor. Nechal ho jít metr před sebou, přesně tak, aby nic neriskoval. Léta zkušenosti jej obdařila předvídavostí a až přehnanou jistotou. Za prvním rohem zahnuli doleva, do malé špinavé uličky. Přestože kraji dávno vládla noc, Aldaron viděl stejně dobře jako ve dne. Neušlo mu nic. Ještě nikdy mu neušlo nic, co by nemělo. Možná právě díky tomu byl ještě naživu. Když usoudil, že došli dost daleko, udělal dva rychlé kroky a vší silou svých ocelových paží mrštil mladíka proti zdi. Pak ho obrátil obličejem proti sobě a přátelsky se na něj usmál. "Tak Marco, udělal jsi, jak jsem říkal?!" "Ano jistě, pane," přitakával Marco horečnatě roztřeseným hlasem. "Udělal jsem to přesně tak, jak jste mi řekl. Šel jsem za Frede…" "To stačí!" přerušil ho rázně Aldaron. "Jsem rád, žes mne nezklamal." Sáhl do vnitřní kapsy svého pláště, vyndal vekou zlatou minci a podal ji Marcovi. "Budeš ji potřebovat… A teď zmiz!" vyzval ho. Marco se úslužně uklonil a klopýtavým krokem se rozeběhl zpět. Aldaron stál a přemítal. Měl teď, co chtěl? Devět týdnů pátral po celé zemi, nachodil stovky mil, vyslechl desítky lidí… Jeho čest měla váhu, velela mu, že nesmí zklamat. Ani teď ani nikdy jindy… Již byl blízko, hodně blízko. Hluboko v jeho nitru však hlodala obava. Obava, že něco není v pořádku. Síla, moc, zkušenost… To vše se v něm snoubilo v dokonalost. To vše teď ale tušilo, že něco je jinak. Možná intuice, možná záhadná síla mocné magie napovídaly mu, že teď a tady musí učinit rozhodnutí, na kterém bude záviset jeho úspěch. Cosi nebylo podle plánu, cosi potřebovalo pozměnit… "Marco!" křikl do tmy za utíkajícím chlapcem. Srdce se mu rozbušilo, tak jako nikdy se mu roztřásla kolena. Chladný, mocný a výjimečný teď prohrál sám se sebou… "Ano, pane," ozval se Marco nejistě a otočil se. "Promiň…," řekl Aldaron nejvážnějším hlasem a sklonil hlavu. Krátkým zaklínadlem uvolnil nejkrutější dávku magie ve svém životě. Marco padl mrtev na zem… * * * Frederik se ještě nikdy necítil tak ohrožený. Potily se mu ruce, vysychalo hrdlo. O králi zlodějů zasvěcení říkali, že je to muž bez nervů, nezasvěcení, že bez cti. Člověk mimo zákon snad ani žádnou mít nemůže. Strach však ano. Strach o život. Tak, jako nyní. Věděl, že se ho mág Aldaron vydal hledat, netušil však, že by ho mohl najít tak brzy. Kdyby ho dostal, byl by konec. Aldaron je mocný a spravedlivý. A navíc, ještě nikdy se nestalo, že by nesplnil svůj úkol, ještě nikdy nezklamal. Nebylo tak složité prokouknout Marca, jenž ho měl vlákat do pasti. Kdyby byl šel do toho domu, zemřel by. Aldaron je nejen lovcem, ale i soudcem. Marco by to ale za peníze neudělal, ten proklatý mág…! Snad se jen nestalo nic vážného, snad je Am v pořádku… Tma Frederikovi nebránila v tom, aby viděl co se děje na ulici pod ním. Se svými vytříbenými smysly by se dokázal orientovat na daleko horších místech. A tady na střeše byl nejen v bezpečí, ale měl i přehled. Čekal, až se Aldaron vydá k Halvarovu domu. Pak se sebere a zmizí co nejdál odtud. Kamkoliv, stejně vlastně není nikde doma… A pro Amandu se vrátí, až bude po nebezpečí, ačkoliv mu nebylo úplně jasné, jak se může takhle odhodlaného pronásledovatele zbavit. Pro zloděje ale není žádná potupa vzít nohy na ramena. Náhle mu ztuhla krev v žilách. Vyděšeně zíral dolů na ulici a nebyl schopen rozmyslu ani pohybu. Stalo se něco, co se rozhodně stát nemělo, něco, co změnilo přítomnost a zničilo budoucnost. Frederik věděl, že je zle… * * * Dveře tiše zaskřípaly, stejně jako prkenná podlaha. Frederik by nikdy takový hluk nepřipustil, teď na tom však nesešlo, teď byla jakákoliv přehnaná obezřetnost zbytečná. V obou rukou pevně svíral meč. Dveře se samy zavřely. Matný lesk temné oceli jej očekával na opačném konci místnosti. Šedá silueta postavy se zdála na člověka příliš mohutná. "Jak…" chtěl promluvit, ale sevřelo se mu hrdlo. Byl mužem z kamene, s city otupělými pohnutou minulostí… Přesto teď nedokázal potlačit slzy. "Jak jsi mohl?" Aldaronovi se podařilo promluvit vyrovnanějším hlasem. "Každá spravedlnost, drahý Frederiku Delgaro, každá spravedlnost potřebuje oběti…" "Spravedlnost?!" křikl Frederik chvějícím se hlasem. "Odvoláváš se na spravedlnost, ale je to jen zástěrka pro tvůj boj, tvou touhu…!" Znovu mu selhal hlas. Slovo "možná" vyslovil Aldaron jen polohlasně. "Kdybys mi teď utekl, trvalo by dlouho, než bych tě zas našel. Za tu dobu by zemřeli další lidé…" "Mou rukou nebo tvou?!" vyhrkl zloděj v zoufalé sebeobraně. "Já…já prostě nesměl udělat chybu, nechat něco náhodě…" Fred se rezignovaně ušklíbl. "A tos při tom čekal, že já skočím na tak…" náhle se zarazil, neboť se obával, že pochopil. Roztřásla se mu kolena. "Ne…!" zaznělo do nastalého ticha. Zděšení, opovržení i vztek na několik chvil zmrazily krále zlodějů. "Jak…může…," snažil se formulovat slova, "jak vůbec může člověk, který se navíc ohání spravedlností, udělat něco tak…tak odporného…?!" "Jsi zloděj a vrah! I přes to máš ale dost cti na to, abys toho kluka nenechal zemřít jen tak! Věděl jsem to…" "Takový je tedy pověstný Aldaron?! Takhle vykonává spravedlnost?! Taková je jeho čest, stojí za víc, než za lidský život?! Pak nejsi o nic lepší než já…" Frederik se hořce usmál. Nikdy nebyl v situaci jako nyní, nikdy nehledal tolik odpovědí, tolik řešení. "Ať zemřu jako král, ne jako zloděj," prohodil tiše, aby zahnal předchozí slova, a odhodlaně vykročil. "Nikdy bych si nevsadil na to, že se proti mně postavíš dobrovolně," řekl mág. V podvědomí mu vězelo vše, co bylo řečeno a svazovalo mu ruce i nohy. Nechtěl a neuměl však změnit své rozhodnutí. "Já zas na to, že mi dáš možnost se bránit," odvětil král zlodějů. Nocí se rozlehl třeskot zbraní… * * * Byli dva. Dva mistři. Síla a magie na jedné straně, obratnost a umění na straně druhé. V šeré místnosti oba tančili svůj tanec smrti… Ač Fred ovládal meč jako málokdo, stěží se bránil tvrdým úderům zuřivého mága. Černá čepel jako by byla součástí Aldaronovy paže, jako by pohyb ruky byl pohybem zbraně. Frederik věděl, co je to za zbraň, těchto mečů na světě není mnoho. A mají je jen ti nejmocnější… Teď ale stál mocný proti mocnému, bez ohledu na zbraň. Stejně jako Fred instinktivně uhýbal před ničivou smrští Aldaronových útoků, mířily jeho výpady do prázdna. Kouzla činila Aldarona nezasažitelným. Oba však, udatní, zkušení i výjimeční, byli jen lidé… Těžká rána, do které Aldaron vložil snad více síly než již v tuto chvíli měl, se Frederikovi svezla po čepeli a jen o vlásek minula levé rameno. Mág trochu ustoupil, aby znovu nabyl rovnováhy. Fred musel jednat, již byl příliš zesláblý a ruce jej bolely od obrovské námahy, kterou vynaložil ve vysilujícím boji. Další úder podpořený magickou energií by pro něho mohl být osudný. Rozeběhl se proti Aldaronovi a celou svou vahou do něho vrazil. Mág se ještě nestačil srovnat po přehnaném a útoku padl na zem, Frederik přes něho přeletěl a přistál o kousek dál. Teď! Jedině teď! S obrovským sebezapřením se zvedl a přinutil ztuhlé svaly k činnosti. Předpokládal, že Aldaron rovněž zápasí s únavou a napřáhl se k rozhodujícímu úderu… Omračující silou jej však zasáhla neviditelná pěst do břicha a odhodila několik metrů dozadu. Náraz na zeď ho málem zabil. Aldaron vstal. "Teprve začínáme…" prohodil a zabodl meč do podlahy. Jeho ruce učinily neurčitý pohyb a vytvořily vír modrých jisker. Frederik se za pomoci stěny dostal na nohy. Jediné, čemu teď vděčil za trochu sil, byl strach. Magie, obávaná síla z neznámého světa, náhle proudila okolím. Záblesk. Fred se vrhl do strany. V místě, kde před okamžikem stál, byla půlmetrová díra ve zdi. Nikdy se s takovou silou nesetkal, nikdy. Děs a úžas mísily se v jeho mysli. Další blesk rozřízl tmu. Fred popadl meč a instinktivní pohybem odrazil smrtící výboj do strany. Aldaron se zapotácel. Magie si brala svou daň. Bolest hlavy mu vážně rozostřila zrak. Pokud si okamžitě nelehne a neusne na několik dní, je možné, že zemře. Taková byla cena, jíž si žádala nejmocnější síla světa. Frederik vycítil šanci a byl ochoten jí obětovat i poslední pohyb svého života. Aldaron stál s očima upřenýma do neznáma a nebezpečí, které mu hrozilo snad ani nevnímal. Fred se rozeběhl s napřaženým mečem… Náhle se otevřely dveře. Aldaron sebou trhl a otočil se k nim. Stála v nich Amanda Rainsová. "Frede!" zazněl do tmy ženský výkřik. Mágovy ruce zajiskřily a napřáhly se proti dívce. "Ne!" zařval Fred a skočil. Modrý blesk zakvílel a rozletěl se prostorem… Amanda vyjekla a zakryla si oči. Těsně před ní se mihl Fred. Blesk explodoval a rozerval mu hrudník. Jeho znetvořené tělo dopadlo na zem… Aldaron vytrhl meč z podlahy a klesl na kolena. Neměl již sil. Umíral. Mocná magie neměla slitování. Zabila ho vlastní zbraň. Zadíval se na černou čepel. Před dvaceti lety ji mistr kovář kalil jeho krví. Ocel možná stejně mocná jako tajemná magie. Muž v černém hávu obrátil hrot meče proti sobě. Patřili k sobě. Jedna krev… Zabila ho jeho vlastní zbraň…

---