Stráž nad Nisou

Stráž nad Nisou

Obec původně patřící k Liberci. Spojena s ním řekou Nisou. Ale proč Stráž? Povím vám příběh ne o Stráži nad Nisou, ale o stráži nad Nisou.

Na sklonku večera seděl kapitán na břehu řeky. Na sobě měl železný kyrys pokrytý rozedraným zeleným pláštěm. Nad horami se snášelo rudé slunce, které bylo natěšené a připravené zapadnout za obzor. Brod před ním se nespokojeně valil přes kameny a voda zpívala temnou písničku přicházející noci. Nedaleko v lese zahoukala sova. Na druhé straně se na větev snesl nějaký dravec. „Asi sokol,“ pomyslel si kapitán – celým jménem Lukáš Smiřínský – a položil svoje tělo ztěžklé brněním do trávy. Jen co tak učinil, zezadu se k němu dostavila skupinka vojáků. V rukou drželi luky a kopí. Za opasky měli krátké meče, někteří palice a bijáky na zádech. „V okolí jsme nic nenašli, pane,“ ozval se hlas nejpřednějšího z vojáků, který byl desátníkem. „Skvělé, Jene. A ulovili jste něco?“ Jan Trocha se usmál a řekl s neskrývaným úsměvem: „To si pište. Chlapi, přineste úlovek.“ Čtyři poslední muži se otočili a zpoza hustého křoví přitáhli statného srnce a dva ušáky. „Moc toho tedy není,“ zahuhlal kapitán, než stačil desátník dodat, že je to jeden srnec z pěti. „Tak to potom ano. Rozdělejte oheň a dejte ty ušáky a srnce opékat. Ty vojáku,“ otočil se na nejbližšího pěšáka, „dojdeš do sousedního tábora a zjistíš, jaká je u nich situace a jak dopadl průzkum okolí. Chci písemnou zprávu od velitele tábora. A chci u ní podrobnosti. Jo a do půlnoci ať jsi zpátky.“ „A ne aby ses tam opil, brácho,“ řekl posměšně jeden z vedle stojících vojínů. Pěšák se otočil a poloklusem se vydal na západ k druhému táboru. Ostatní muži se unaveně posadili do trávy a odháněli mouchy, které se slétaly na jejich propocená těla. Po celý den stavěli barikádu na jedné straně Nisy, aby se příští útok německých jednotek obešel bez větších ztrát. Příští útok, než se dostanou za barikádu, je Češi zasypou šípy a ostatek pobijí. Posledně došlo ke střetu přímo v řece, kde padlo na obou stranách mnoho mužů, i když Češi ztratili podstatně méně. Mrtvá těla naházeli do lesní škarpy, kde se na ně celý den slétávaly mouchy a vrány. Pach smrti doléhal až do tábora, neboť to odtamtud nebylo víc než padesát metrů. „Zítra musíme zahrabat ta těla. Mohla by se rozšířit nákaza,“ řekl kapitán Smiřinský a zakousl se do šťavnatého srnčího. Slunce už zapadlo a okolo ohně se začali sesedávat vojáci, aby si popovídali o uplynulém dni a aby se napili vína a piva. Těsně před půlnocí se vrátil voják se zprávou od velitele druhého tábora. Před první hodinou ranní se vojáci rozešli do stanů, které měli postavené nedaleko. Noc zhoustla a tu a tam se ve svitu luny mihla sova a zahoukala, když do svých spárů uchopila hraboše nebo myš. Z několika stanů se ozývalo pronikavé chrápání a před úsvitem kdosi zaklel, když spadl z postele.

Na nos kapitána usedla moucha. Ten se náhle probudil, prudce ohnal a třískl se rukou o hranu svojí postele, postavenou ze smrkové klády. „Zatraceně!“ Vedle se probudil desátník Trocha a podrbal se ve vlasech. „Stalo se něco pane?“ „Jestli se něco stalo? JESTLI SE NĚCO STALO? Co myslíš! Už je zase ráno a mě z toho včerejšího pití nesnesitelně bolí hlava. Mám kocovinu. A šli jsme spát po půlnoci.“ „Ano pane. To jsme šli.“ „Jene. Běž vzbudit vojáky a vyhlas ranní rozcvičku.“ „Rozcvičku pane?“ zeptal se udiveně Trocha a znovu se poškrábal v mastných vlasech. „Ano. A potom ať připraví služba snídani pro všechny,“ hlasitě zívl, položil hlavu na postel a znechuceně dodal, „a pak hurá stavět barikádu.“ Desátník vyběhl ze stanu a začal řvát přes celý tábor. Kapitán si sedl a nazul si vysoké kožené boty. Utáhl je řemínkem a potom přes sebe hodil svůj zelený plášť. Venku bylo chladno a cáry husté mlhy se povalovaly všude kolem. Vojáci běhali okolo tábora a někteří rozdělávali ohně, na kterých se později opékalo maso. Jeden z běhajících vojáků vrazil do sloužícího vojína a rozsypal hrst dříví, kterou sloužící nesl. Když se kapitán ohlédl na druhou stranu, uviděl barikádu na protějším konci brodu. Vrstvy kamení a dřeva neměly naprosto žádný tvar a celé to bylo vysoké asi dva metry. Však se kvůli téhle kupě kamení a dřeva pěkně nadřeli. Dnes je čekala ochranná barikáda na jejich straně řeky. Za ní budou stát lučištníci za řadou kopiníků a budou pálit do Němců.

Za dvě hodiny slunce slušně pražilo a vojáci se vysvlékli z teplých kabátců a nosili klády a hroudy kamenů a vrstvili je na břehu řeky. Z klád dělali obdélníkovou zídku, kterou na jedné straně podepřeli a nechali v ní zuby podobné hradnímu cimbuří pro lučištníky. Brod byl jediným přechodem rozbouřené řeky. Byl široký necelých dvanáct metrů. Po obou stranách vyčnívala ze země ostrá skaliska, přes která bylo téměř nemožné projít, a tak jedinou cestou byl právě brod. V mezeře mezi skalisky se dalo projít či projet velmi snadno, ale nyní se od jedné strany ke druhé táhla zeď z klád vyztužená kamením.  Po stranách byla zeď o něco málo slabší, takže právě tam bude stát početná skupina, která se připraví na obranu, kdyby nepřátelé zeď prorazili. Nahoře na zdi byla dřevěná plošina, ke které bylo přiděláno dřevěné cimbuří. Lučištníci se nahoru na plošinu dostali po dvou dřevěných žebřících sbitých ze dvou smrkových klád a mnoha příček. „Takovéto opevnění dokáže překvapivě silně vzdorovat i početnější jednotce nepřátel,“ pomyslel si kapitán. Těžko by stihli zeď rozsekat meči, protože by je lučištníci postříleli. Proto byly klády po dva dny předem namáčeny, aby špatně hořely, až se na ně vrhnou paliči s olejovými nádobami a loučemi. Jedinou další možností byly katapulty, které by ale byly téměř plýtváním na takovou malou hradbu a v tak neschůdném terénu by se s nimi špatně manévrovalo. Za dva dny byla zídka dokončena. V průběhu stavby byli obránci nuceni odložit lopaty a ostatní nářadí a chopit se zbraní, aby se ubránili nájezdu německých rytířů. Podobná palisáda byla postavena v druhém táboře, který hlídal další malý brod. Terén tam však byl daleko horší. Bylo to v lese. A tam by bylo téměř sebevraždou zaútočit, neboť čeští lučištníci by se mohli schovat v korunách statných stromů a zasypat útočníky šípy ze všech stran. Proto byl hlavní útok očekáván na větší brod. Jedinou nevýhodou obránců byl kopec, který byl za nimi a který jim znemožňoval případný rychlý ústup. Odtud však měla dorazit část českého vojska, aby obsadila řeku a naprosto Němcům znemožnila dostat se na druhou stranu. Udržet však brody do příjezdu vojska byl téměř hrdinský kousek. Němci neměli příliš početné vojsko, neboť patřilo pouze jednomu rodu, který nespadal pod německou vládu, ale snažil se dobýt co největší území pro své panství. I tak to byla armáda zkušená a nebezpečná.

Na nebi se slunce přesunulo nad hlavy vojáků. Z lesa se vrátili lovci z deseti srnami na velkou hostinu. „Jestli tu budem takhle lovit, tak tady brzo žádný srny nezbudou,“ zasmál se jeden z vojáků a zakousl se do propečené zvěřiny. „My lovíme srny a nás se snaží ulovit němečtí rytíři. To je prostě přirozená rovnováha,“ usmál se jeho soused a hodil kost do ohně. Další muž hrábl nohou do ohně a kost vytáhl ven. „Proč zahazuješ kosti, když je můžeme dát psům?“ V táboře byla smečka loveckých psů, kteří pomáhali štvát kořist a po dnešním lovu byli tak hladoví, že málem jednu ze srn sežrali na místě, kde ji lovec sestřelil. Ozval se kapitán. „Má pravdu. Ti psi si zaslouží alespoň kosti ze zvířat, která pomohli ulovit.“ Po dvou hodinách se výrazně ochladilo a padla hustá mlha. Vojáci netrpělivě přešlapovali, neboť ve vzduchu visela hrozba jako ruka napřažená s dýkou. Několik kyrysníků s kopími stálo u palisády a dívalo se do mlh za řekou. Na brnění jednoho z nich dopadla kapka. Rozpleskla se na ocelovém plátu jako vajíčko na kameni. Potom dopadla druhá. A třetí. Začalo lehce pršet a kapky pleskaly do stanových plachet a do hrudních plátů českých vojáků. U kopce za táborem se začali vzpínat koně v ohradě. Po chvilce se lehký deštík změnil v prudký liják a jemné kapky se přetvořily na obrovské krůpěje vody, které nemilosrdně bušily do těl znavených vojáků. Většina jich zalezla do stanů, aby přečkali déšť v poměrném suchu. Ti, kteří hlídkovali, měli větší smůlu. Ve stanech si vojáci povídali a hráli karty. Déšť jim nad hlavami bušil do celty a z několika málo děr v každém stanu kapala voda. Tu na postel, tu na zem. Počasí se netišilo a netišilo a v táboře jako by narůstalo napětí. Hlídky byly nervózní, ač se v mlhách nepohnulo ani stéblo trávy. Jen déšť hlasitě šuměl v blízkém lese. Na protějším kopci za řekou byla mlha příliš hustá a i kdyby se tam postavilo vojsko, tak by ho hlídka téměř nezpozorovala. Rachot kopyt však neslyšeli a prach se nezdvihal, neboť i pod silnými kopyty by se mokrá hlína nevzedmula. Déšť stále sílil a řeka se začala rozvodňovat. Pro obránce to byla poměrně dobrá zpráva, neboť přes rozbouřenou řeku se přechází přeci jen hůř. Začaly padat kroupy. Tiše zvonily o železné kyrysy kopiníků. Za ohyby helem se jim vytvářely hromádky bílých kuliček. Najednou oblohu protrhl blesk a rozvětvil se nad táborem. Za malou chvíli udeřil hrom. „Bouřka je celkem daleko,“ poznamenal ve stanu Jan Trocha a zabalil se do pokrývky. Vedle něho psal u stolku z lakované borovice kapitán dopis. Těsně vedle papíru mu na stůl pravidelně dopadaly kapky vody, které protékaly dírou ve stanu. Náhlá změna počasí vyvolala v kapitánovi Smiřinském třesení těla. Neměl rád zimu. Ruce mu zčervenaly a dlaň s brkem se mu klepala. Další blesk ozářil oblohu a za malou chvíli mu úderem odpověděl hrom. Zvuk to byl zlověstný. V šumění deště a nyní i větru se zdál být roztřesený, jako by se bál nadcházející pohromy. Ale zpoza závojů mlh se ne a ne vyvalit nějaká jednotka vojáků, kterou by bylo třeba zastavit. V lese nebylo slyšet nic. Žádné řvaní ptáků či jelen v říji. Nic. Jen déšť. Vítr zesílil. Stany se nakláněly v náhlých poryvech a zase se nakláněly zpět, když vítr zeslábl. Zlověstný hukot oznamoval příchod velké bouře. Zatím byla bouřka jen směšnou předehrou. Vítr vytrhl jeden ze stanů. Ten se rozlétl a odhalil tak čtyři ležící vojáky. U vedlejšího stanu prasklo kotevní lanko a stan se též vznesl. Vojákům uvnitř vichřice rozfoukala karty a ti je teď začali honit po táboře. Vzduch proudil obrovskou rychlostí a rozmrzelí vojáci vylézali ze stanů a připevňovali je k zemi pevněji, aby se jim také nevznesly nad hlavami. Najednou udeřil silný hrom a již tak dost vyděšení psi začali hlasitě štěkat a kňučet. Koně v ohradě začali řehtat a vzpínat se. Proudy mlhy se řinuly přes palouk, ale nikde jim nebyl konec. Stále další a další chuchvalce bílé, naprosto bíle mlhy. Blesky rozdělovaly oblohu a křižovaly se navzájem. Hromy bily a bylo jasné, že bouře je nad nimi, že jsou v jejím epicentru. Vítr lomozil tak,že nebylo slyšet vlastního slova. Rachoty hromů dodávaly ponuré atmosféře pocit strachu a beznaděje. Vojáci se vrhali na zem ve strachu, že je zasáhne blesk. Odhazovali krunýře, které přímo přitahovaly blesky. Do kopce za nimi udeřil blesk do osamělého stromu. Ten se vzňal a skácel se. Plameny však vlivem silného lijavce nestačily zachvátit okolní vegetaci a brzy zhasly. Ze stromu stoupal hustý kouř. Jeden z koňů přeskočil ohradu a utekl do lesa. Psi divoce štěkali a kňučeli zároveň. Někteří vojáci se v panice vrhali do lesa i přes řev kapitána. Do palouku, napůl cesty k lesu, udeřil blesk. Modrofialová vlna vypálila do trávy desetimetrový kruh a vojáka stojícího uprostřed to seškvařilo. Zbyly po něm jen zčernalé kousky brnění, masa a kostí. Další vojáci skočili na zem, když pochopili, jakou hloupost dělají. Burácení hromů sílilo.

Skryti v závoji mlh čekali němečtí jezdci a pěšáci za kopcem a netrpělivě přešlapovali, kdy jim konečně velitel dá povel vzít brod útokem. Kolem první řady projížděl velitel ve vyleštěné zbroji, s válcovou helmou na hlavě. Nekřičel jako jiní velitelé. Naopak se snažil mluvit potichu, i když natolik nahlas, aby ho aspoň některý z vojáků slyšel. Okolní ticho lesů ho zneklidňovalo a on nervózně dával pozor, aby se český tábor nedozvěděl, že na druhé straně řeky se sešikovalo vojsko nepřátel a čeká jen na příležitost a povel ke zteči. Na kopci se zvedl slabý, ale studený vítr. Padlo pár kapek deště a potom se spustil liják, doprovázen kroupami a silným vichrem. „Pane, spustil se liják.“ „Všiml jsem si,“ odpověděl sarkasticky velitel vojákovi v první řadě, který sklopil hlavu a přemýšlel nad hloupou připomínkou, kterou vyslovil. Jenže ona měla svůj účel. Za deště se hůře útočí. „Počkáme, dokud liják neustane. Ale útok již teď neodložíme,“ řekl velitel a vzhlédl k nebi, jako by hledal v dálce alespoň kus modré oblohy.

Po několika hodinách začal být velitel netrpělivý. „Počkáme ještě hodinu. Pak musíme zahájit útok.“ Gregory Gratz – velitel německé jízdní – se zapřel v sedle svého oře a  hlasitě vzdychl.

Ani po hodině se počasí nezlepšilo. Ba naopak. Vítr se změnil v prudký vichr, oblohu začaly křižovat blesky. Gratz zvedl paži a dal povel k pochodu na brod. V duchu doufal, že se bouře nepřiblíží příliš. Nyní stáli na kopci přímo nad řekou. Hustý závoj mlhy je od spatření tábora dělil jen o kus. Stačilo udělat krok a brod byl na dohled. Velitel ten krok udělal. Uviděl řeku. Byla rozbouřená. Na palisádě stáli lučištníci pod dřevěnou stříškou. Mohli by ho spatřit jen stěží. Stejně tak těžce jako on viděl je. Náhle se z bouřkových mračen vyvalil další blesk a udeřil do kopce na druhé straně řeky. Ten sice nebyl vidět, ale záblesk si našel cestu i hustou mlhou. Potom udeřil druhý blesk někam do místa za táborem.

Jeden z lučištníků na palisádě pozoroval šílené dění v táboře. Jeho soused stále zíral na jedno a totéž místo. Na vršek kopce za řekou. Stále se mu zdálo, že vidí stín v mlze. Čekal, dokud se nepohne. A najednou vyšel zpoza zákrytu bílých cárů mlhy vysoký rytíř na koni. Za ním se objevila dlouhá řada koní nesoucích prapor. Prapor nepřítele. Lučištník rychle upozornil kolegu a ten pozvedl stříbrem vykládaný roh. Strhl ho ze stěny, kde byl pověšen a ze všech sil do něj zatroubil. Zvuk se nesl táborem a jako mrazivý šíp zastavil utíkající vojáky. Všichni se zaposlouchali do tohoto monumentálního zvuku a výrazy ve tvářích jim zmrzly jako severské jezero. Mnozí odvážlivci začali řvát, že nepřítel přichází a zvedali ze země své kyrysy a házeli je na sebe. Oblohu prořízl další blesk. Na chvíli oslepil Čechy i Němce a potom mu hrom odpověděl. Ze stanů se trousily proudy vojáků, kteří tasili meče, nebo jiné zbraně. Palice a bijáky, kopí a sudlice. Dav se natlačil k palisádě. Z kopce zatím proudem sjíždělo vojsko německých rytířů. Za nimi utíkali pěšci. Z palisády vylétl šíp a obloukem dopadl do ozbrojeného chumlu. Tam padl jeden jezdec. Tehdy dostali lučištníci pokyn pálit dle uvážení. Malé, ale hbité spršky šípů padaly na jezdce a srážely je na zem. Na palisádu vylezl kapitán Smiřinský a prohlédl si masu německých jezdců. „Tak takovouhle návštěvu jsme tu ještě neměli,“ poznamenal tiše k sobě. Jeho hlas zanikl v rachotu kopyt a blízkého hřmění. Vtom uviděl ohnivce, kryté pod plachtami, jak z kopce snášejí obrovské demižony naplněné olejem a v rukou drželi plápolající fakule. A potom za nimi uviděl něco, co ho skutečně vylekalo. Na kopci zůstali stát obrnění muži, třímající v rukou dvě obrovské klády jako beranidla. A hned pochopil, že jestli se tato beranidla dostanou až k palisádě, tak ji pár mocnými údery prorazí. Také spatřil skupinu lučištníků, která natahovala tětivy a mířila do vzduchu, aby mohla obloukem poslat smrtonosnou dodávku šípů za zeď. „Štíty!!!!!!!!“ zařval kapitán a pěšáci za ním vyzvedli velké obdélníkové desky okované železem nad hlavu právě včas, když se přes palisádu přenesla vlna ostrých šípů, jejichž hroty se zabodly, nebo odrazily od štítů. Pouze pár jedinců dostalo zásah těmi šípy, které si našly cestičku skrz. Čeští lučištníci nyní mířili na ohňovce. Před jejich stanoviště se však postavili vojáci a vztyčili vysoké štíty. Ohňovci  se dostali k řece a vstoupili do rozbouřených vln. Jednoho to strhlo a ten srazil na zem svého kolegu. Louče jim pohasly. Nyní se semknuli v těsné formaci se štítonoši a došli až k bráně. Tady hodili lahve do dřeva, kde se roztříštily a tekutina z nich vystříkla na všechny strany. Dva muži uchopili demižon a narazili s ním do palisády. Křehká stěna praskla a hořlavá tekutina vychrstla na zeď, potom muži s loučemi přistoupili a vší silou mrskli fakule na klády. Ty okamžitě vzplanuly. Štítonoši a bývalí ohnivci se stáhli zpět. Jezdci stále přejížděli z místa na místo, vyhýbajíce se tak intenzivní střelbě lučištníků. Plameny na palisádě brzy umlkly, neboť je uhasil déšť a přední klády byly naprosto provlhlé nepřerušovaným namáčením v jezírku, které se rozkládalo na kraji lesa. Z druhého tábora přijížděli jezdci, aby pomohli svým přátelům v tomto boji, ačkoliv věděli, že proti takové přesile se dlouho neubrání. Z kopce se nyní blížily dvě beranidla, která měla dokončit práci ohně a nyní prokřehlé klády rozdrtit na kusy. Šípy se jen odrážely od důmyslného brnění rytířů nesoucích dvě obrovské klády. Nezmínili jsme se o první barikádě, přes kterou prve ohnivci překročili celkem snadno. Jenže beranidla měla větší problém. Do hromad kamení narážely síly, které je rozhazovaly do stran. Najednou jeden z rytířů padl, když mu dobře mířený šíp prošel hledím v helmě. Kapitán Smiřinský stále stojící na palisádě vida, co se stalo obrněnému rytíři, vzpomněl si na svůj vlastní helm a posadil si ho na hlavu. Připnul si řemínky, aby mu helm seděl pevně, a sestoupil dolů ze žebříku mezi nedočkavé vojáky. Blýsklo se a zaduněl hrom. Z těžkých černých mraků se stále valily proudy vody a bušily do znavených těl. Pak se opět blýsklo a elektřina v barvě fialové modři udeřila do kopce, na kterém jezdili němečtí jezdci. Několik rytířů i s koňmi úder odhodil a ti dopadli do ostatního davu. Koně se začali plašit a někteří přestali být ovladatelní. S řehtáním se snažili vyběhnout kopec a utéct co nejdál odtud, ale zkušení jezdci je strhli zpět. Barikáda byla rozbourána a beranidla se dostala k palisádě. Jeden z lučištníků nahoře se nahnul přes okraj a vypálil střelu, která prorazila krunýř nosiče a zaryla se mu do ramene. Ten si jí téměř nevšímal a přidával svou sílu do úderů beranidla. Další lučištníci ho napodobili, ale dva z nich dostali zásah od nedalekých nepřátelských střelců a přepadli přes okraj. Beranidla bušila do palisády, jako by nosiči chtěli napodobit bušení blesků. Jako v odpověď přišel další elektrický zásah do protějšího kopce. Několik pěšáků bylo odhozeno a celkem zelená tráva byla v mžiku spálena do černého uhle. Najednou přilétl silný větrný poryv. Šípy změnily směr a dopadly do prázdna. Jezdci utišili koně a opět přejížděli ze strany na stranu. Bouře pomalu odcházela. Rozloučila se bleskem, který z oblohy sjel na vršek kopce a neškodně se vypařil za hřmění. Potom již žádný blesk neudeřil do země nikde poblíž. Němcům však způsobily slušně ztráty. Beranidla prorazila první část palisády. Ohořelé kusy klád se zřítily a kamenitá výplň se vysypala ven jako lavina. Zasypala nejblíže stojícího nosiče po kolena. Ten se vyprostil a hrabal se přes štěrk blíže k palisádě, aby mohli prorazit vnitřní stěnu. Tam za kládami čekali vojáci s tasenými meči a byli připraveni srazit k zemi každého, kdo by chtěl projít skrz. Lučištníkům na palisádě pomalu začaly docházet šípy. Po několika minutách jim skutečně došly a lučištníci se chopili mečů a kopí či jiných zbraní a sešplhali dolů. Někteří, kteří měli dosti zbraní, vrhli svá kopí seshora na nepřátele. Jednomu z nosičů proklálo kopí bok. S jekem upadl a v kaluži krve zůstal ležet. Krátká přívalová vlna odplavilo jeho tělo obtěžklé krunýřem dál od brodu. Jedno beranidlo upadlo na zem, jak je již nemohli udržet. Proto se přidali k druhému beranidlu, které stále bušilo do vnitřní části dřevěné zdi. Klády začaly být vetché a brzy musely prasknout. „Takovéto opevnění dokáže překvapivě silně vzdorovat i početnější jednotce nepřátel,“ zopakoval si kapitán svoji vlastní úvahu. To ale nepočítal s tím, že si nepřítel přinese beranidla nesená živoucím kovem. Klády začaly praskat a čeští vojáci pevně svírali meče a bijáky, připravujíce se zasadit nepřátelům, kteří by se pokoušeli proniknout, tvrdý úder hned na začátek. Neboť vítězstvím, alespoň malým, se zvedala morálka mužstva a ti pak bojovali mnohem lépe. Nadto všechno však kapitán věděl, že nebude možné Němce porazit, a na chvíli zapřemýšlel o ústupu. Dokáží-li však zdržet německé vojsko alespoň chvíli, mohla by česká vojska dorazit dříve, než se nepřítel rozuteče po zemi a začne drancovat. Proto nevydal povel k ústupu a místo toho vojáky popichoval k většímu výkonu. K hrdinskému výkonu. Padnou, ale zachrání tím spousty dalších lidí. Nevinných lidí, kteří žijí uvnitř české země a kteří netuší nic o hrozbě, která se dobývá skrz palisádu. Palisádu, která je jedinou zábranou. A až ta bude prolomena… Srdcervoucí bušení beranidla o klády se ozývalo sice stále pomaleji, ale klády byly již tak podrcené, že se musely brzy rozpadnout. Stačilo jen čekat. A najednou se ozvala mohutná rána a mohutné klády se zřítily na zem. Pleskly sebou do bahna a zpoza díry bylo vidět tupý konec beranidla, jak se ztrácí za barikádou. Jezdci na svahu kopce, kteří již jen stáli, neboť nebylo již hrozby od lučištníků, kteří vyplýtvali munici, s duněním se rozjeli v klínové formaci směrem k zející díře v palisádě. Byla velká sotva pro dva muže. Pro dva pěší muže. Ve dvojstupu se do volného místa nacpali nepřátelští pěšáci, kteří před řekou předběhli jezdce. Ti se postavili těsně za brod. Beranidlo teď začalo rozšiřovat díru ve zdi a vycvičení kopiníci a mečíři zatlačovali české vojáky zpět. Proud Němců se před řekou zužoval do dvojstupu a za palisádou se rozšiřoval do několikastupu a valil se jako voda vytékající z rozbité lahve. Beranidlo povalilo další klády a vedle pěšáků se začaly do díry cpát v zástupu koňáci, kteří jako vlna drtili české vojáky. Český kapitán se bil jako lev. Jako zvíře, jež Čechové s právem a patřičnou hrdostí nosili ve znaku. Dva blížící se rytíře německé proklál mečem. Proti němu se postavil valibuk v nablýskané zbroji a s řemdichem v ruce. Prudká rána narazila do země a než se valibuk nadál, chyběla mu ruka, která se nestihla kvůli tíze řemdichu zvednout. Kapitánův meč potom prořízl německému vojákovi hrdlo. Ten se svalil na zem a kašlal krev. Německá vojska začala Čechy pomalu obkličovat. Češi se bili statečně, ale na Němce nestačili. Několik nižších důstojníků stále připomínalo kapitánovi, že není pozdě na útěk. Po zvážení však k úspěchu chyběla volnost pohybu. Vojáci nemohli utéct, neboť byli naprosto obtečeni Němci. „Kdybychom aspoň měli malou skulinku v jejich linii,“ pomyslel si kapitán a litoval, že nezahájil ústup dřív. Mohl tak zabránit masakru. Mohl se kus stáhnout. Do krajiny, kde by měli výhodu. Jenže útěk na rozbahněný kopec by stejně příliš nepomohl. Směrem u druhého tábora zatroubil lovecký roh a záloha jezdců ponechaná velitelem druhého tábora vzadu jako druhá vlna se řítila na zmatené německé hrdlořezy. Prorazili linií a odtlačili obě strany Němců od sebe. Cesta k útěku byla volná. Jakmile se to kapitán Lukáš Smiřinský dozvěděl, okamžitě zavolal k ústupu. Tenčící se jednotky českých obránců. Jednotky stráží Nisy. Všechny se zoufale snažily utéct z útočného kruhu Germánů. Několik jich začalo utíkat ke kopci. Jenže v brnění, v blátě a za deště se běželo relativně špatně a němečtí jezdci české vojáky doháněli a jednoho po druhém pobíjeli.

Kapitán Gratz vše z povzdálí sledoval. Jeho osobní garda se držela těsně za hlavní bojovou jednotkou. Za nimi byla jedna obranná linie pro nepředpokládaný útok zezadu. S každým padlým domobrancem se pekelný škleb německého velitele horšil. Ani samotný Ďábel se nedokázal smát tak jako on. I přes to všechno nebylo naštěstí díky jeho helmě nic vidět. Čechů zbývalo pár. A ta hrstka pod vedením kapitána Smiřinského se vykašlala na útěk a postavila se na poslední zoufalý odpor na úpatí svahu. Po obou stranách byl kopec porostlý stromy, ale nad nimi byla pláň vyholená. Po svahu stékaly proudy vody, ale déšť se začal stahovat do mrholení. V dálce se zablýsklo a zaduněl hrom. Sám kapitán – teď už skoro generál – pomyslel si Gratz, vedl jízdní skupinu, která měla rozprášit živou zeď posledních pár Čechů. Cval koní se zrychloval. Kopí namířená na kapitána Smiřinského a na jeho hrdinné muže. Kapitán Smiřinský spatřil, jak se čas kolem něj zpomaluje a přistihl se, jak myslí na svoji ženu, kterou nechal doma s vědomím, že se brzy vrátí. Na svého syna, který začal studium na Universita Caroli. Přistihl se, jak myslí na hezké, nejhezčí chvíle ve svém životě. To bylo jeho jedinou útěchou před zklamáním, které ho čekalo. Před zklamáním svého národa a před smrtí, která se blížila, šklebíc se na hrotech německých kopí. Nad kopcem, přímo nad nimi se roztrhly mraky a zpoza nich vysvitlo slunce, doprovázené nebývalým leskem na hřebeni kopce. Paprsky se blýskaly… v naleštěných zbrojích českého vojska, které dorazilo dříve, než se původně zamýšlelo. Gratz se zastavil a jeho pekelný úsměv vychladl. S hrůzou a úžasem hleděl na seřazené vojáky. Myslel si, že je to sen. Že nemohli porazit téměř všechny obránce, jen aby je vojsko později smetlo jediným nájezdem. „To nemůže být pravda,“ Smiřinský vyrazil vítězný pokřik. „To nemůže být pravda!!!“ vyštěkl znovu v úděsu Gratz. Téměř to nemohla být pravda. Ale pak se celá horda rozjela z kopce jako vítr, který ještě před chvílí zuřil…