XXX

Věnováno Jířovi,březen 1997

A jak to vlastně žiješ ? Pohodí hlavou a když bude mít štěstí, ťuknou o sebe dřevěné korálky zapletené do vlasů.
Návrat ztracené dcery, nebo tak nějak. Z velké cestovní tašky vytahuje pár triček, džíny, velkou knížku o Dalím a dřevěnou hračku. Co dál ? Jak dlouho byla pryč ? Skoro rok. Toulání a spaní po cizích bytech, necítí se doma ani tady, ani nikde jinde. Pak už ji nebavilo probouzet se a nevědět kde a vedle koho. Matka si myslela své (nic jí nevyvracela, bylo by to zbytečné), s bratrem a otcem se téměř nestýkala. Přátelům od stolu to nevadilo (a od toho jsou přátelé, ne ?), vlastně ji ani jinou neznali.
Ale teď. Teď už zase leží v cizí posteli, v cizím pokoji, v cizím domě - i když si tu za těch pár dní skoro zvykla. Vedle ní je vyhřáté místo, na stolku voní oloupaný pomernč a z koupelny je slyšet zvuk holicího strojku. Mezi pootevřenými dveřmi se objeví chlupatý kocour a vyskočí na postel. Usměje se na něj a pohladí ho.
"Vstávej !" ozve se ode dveří.
Protáhne se a zavrní jako ta kočka. Natáhne se pro džíny pohozené na zemi, oblékne si je, pak se k němu otočí zády a jedním pohybem si přetáhne tričko přes hlavu.
Pak se rozhodne.
"Pojedu domů" vyhrkne.
"Jak chceš" pokrčí rameny.
Pozorně se na něj zadívá. Opětuje jí pohled a ona uhne očima. Co je mu vlastně do toho jak žije, s kým spí a po čem touží, nezná ji, viděl ji naposledy jako malou holku i když jí připadá, že se toho za ty roky zas tak moc nezměnilo.
Vstala od stolu.
"Díky za snídani".
Zadívá se na ni a zeptá se: "A jak to vlastně žiješ ?"
Rozesměje se a pohodí hlavou.
Ťuk ťuk, ozve se.
Má prostě štěstí.

---