Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVe snaze věřit vteřinovejm lepidlům – samostatnost kutilství
24. 03. 2005
7
0
5599
Autor
ch_34
ztracený dráteník ponoukal děvčátko aby zhaslo že zapomene
do okna vrážel obdělník měsíční noci kočka ježila svůj hřbet
na půdě byla vždy zima pro velké sny igelitová okna rezla
pavouk spouštěl se děvčátku níž k nosu "tebe ne, tebe nesežere!
vdechni ho!"
"sežere mi sny" "nesežere, vdechni ho. jenom tě zpomalí"
"neplač, kolikrát brečíš zbytečně" a dal jí facku
sbíral její pláč do podivných nádob míchal do nich vztek
jed pavouka v mozku děvčátka vyleptával zuhelnatělou pěnu
a znetvořil smích
ze ztuhlé směsi smutku ze ztráty světla a z pokroucenosti mysli
smíšením se vztekem nejhlubším spletl pak dráteník skelná vlákna
při kroucení té příze podivné povídal pohádky a vznikly dráty ze skla
při kroucení té příze z nás samotných a pomotaných svlékal šaty
děvčeti mokrému
z její mokré páteře vyrůstaly rašelinné kořeny vzhůru kolem dráteníkovy hlavy
ztracený dráteník začal povídat pohádky děvčeti stál za ní a hladil její boky
kořeny se dotkly země a vzepřeli se jí nadnesly děvče víš věřilo mu všechno
dráteník obaloval posluchačce srdce sklem upletl nádoby které měly scelovat
srdce rozpadlé
tvořil je z emocí vyhraněných a plnil pohádkami
oranžové květiny vydechované dětmi hebké leží kolem vlasů
v řekách polštářů chruje se slastí nová duše rozmilá
škoda jen že dráty vypíchávají oči děvčátkům
věčně srdce má zlomené
do okna vrážel obdělník měsíční noci kočka ježila svůj hřbet
na půdě byla vždy zima pro velké sny igelitová okna rezla
pavouk spouštěl se děvčátku níž k nosu "tebe ne, tebe nesežere!
vdechni ho!"
"sežere mi sny" "nesežere, vdechni ho. jenom tě zpomalí"
"neplač, kolikrát brečíš zbytečně" a dal jí facku
sbíral její pláč do podivných nádob míchal do nich vztek
jed pavouka v mozku děvčátka vyleptával zuhelnatělou pěnu
a znetvořil smích
ze ztuhlé směsi smutku ze ztráty světla a z pokroucenosti mysli
smíšením se vztekem nejhlubším spletl pak dráteník skelná vlákna
při kroucení té příze podivné povídal pohádky a vznikly dráty ze skla
při kroucení té příze z nás samotných a pomotaných svlékal šaty
děvčeti mokrému
z její mokré páteře vyrůstaly rašelinné kořeny vzhůru kolem dráteníkovy hlavy
ztracený dráteník začal povídat pohádky děvčeti stál za ní a hladil její boky
kořeny se dotkly země a vzepřeli se jí nadnesly děvče víš věřilo mu všechno
dráteník obaloval posluchačce srdce sklem upletl nádoby které měly scelovat
srdce rozpadlé
tvořil je z emocí vyhraněných a plnil pohádkami
oranžové květiny vydechované dětmi hebké leží kolem vlasů
v řekách polštářů chruje se slastí nová duše rozmilá
škoda jen že dráty vypíchávají oči děvčátkům
věčně srdce má zlomené
mi přijde, že je to spíš próza rozházená do veršů, a tím se to i docela špatně čte a vnímá...
ale zase, když se soustředím, tak se mi líbí
tak jsem si to přečetla... konečně..zas a znova tam i zpět a s tejně nemám slov....
pri cteni jsem nevnimala, neni to nudne, jen proste nejde vnimat, kdyz tam nemas tecky ani carky.
Nektere obrazy jsem postrehla a ty jsou zajimave
Obrovský pocit strachu, jako když jsem byla malá a bála jsem se škvorů. Ten pocit jsi mi vrátil (zvlášť ve druhém odstavci)...
Je smutná. Líbí se mi.
*tip
Jen mi moc nesedí to rozdělení, některá slova bych dala na samostatný řádek. Ale asi to tak má být.
nemám moc rád krátký verše... jsou obecný a málo vyjádřený, a přitom ne
v jednoslovnejch verších je snad jenom čtenář, autor už ne...
nevim, jak to popsat..
donutilas mě o tom přemejšlet, proč automaticky píšu delší bez logických odmlk
asi pro to, že mám pro sebe důležitý místa významově nejsilnější... nakonci a vprostřed verše
nevim, pro mě to jsou rány bubnů, a ty nemůžou bejt samotný
snad to nezní nějak samolibě, nevim, jak to teď líp popsat... kroutí se mi tělo bolestí zad z horečky... takže jsem trochu mimo každopádně děkuji
snad to nezní nějak samolibě, nevim, jak to teď líp popsat... kroutí se mi tělo bolestí zad z horečky... takže jsem trochu mimo každopádně děkuji
Tyjo já nerozumim.
Je to hrozně těžký, číst něco takovýho. Vyčerpává mě.
Tim neříkám, že je to k ničemu.
každému, co jeho
každému, co jeho jest
jsem divně naloženej v boléru a měsíční sonátě
a momentálně jsem zamilovanej a všechno je mi jedno
vlastně jsem pořád beznadějně zamilovanej
a dávaj Tima Kutila Tejlora
někdy se uvidíme, tak ti to přečtu... bude se to vnímat třeba líp
Pěkně to plyne, ale pro mě to je jen hodně prodloužené vyjádření jednoho jediného filmového pásu, který se ti v hlavě neustále převíjí. Líbí, ale nemohu tipovat - tohohle by se daly napsat stohy.
na všechno se daj napsat stohy
mně to třeba příjde hodně velký zhuštěn souvislostí
jednoho okýnka (když už jsme v tom)
rozhodně díky za kritiku
tibbaR_etihW
05. 04. 2005
díky..
třeba poslední je bez diakritiky asi těžký číst
jsem rád, žes mi to napsal... člověk neví, co si má myslet, když všichni mlčí... :--)
60dkg?
v některých věcech by z toho bylo dlouhý vězení
zajímalo by mě, jak se váží závist
:-(
52kg je mi vším
60dkg je skoro nic, tedy jsi člověk bez závisti, a buď tedy hrdý, člověče
no, kdybych měl brát sebe tak jsem kdesi uprostřed
ale těch dvaapadesát (loni) je hodno skutečného obdivu