Eliška Rejčka

Polsko 1292

Za horizontem zmizel poslední paprsek zapadajícího slunce. Nebe potemnělo. Zpoza tmavých mraků vykoukl ledový měsíc. Pod ním se na skalnaté vrchovině mlčky a důstojně vypínal mohutný zámek. A nad jeho věžičkami se pomalu začali stahovat černá mračna.

V nevelké komnatě ve východní věži stála na dřevěném kulatém stolu bílá svíce. Tiše plápolala a její vosk stékal na desku stolu. Plamen na stěny okolo házel mihotavé stíny. Za klenutým oknem z poskládaných skel čekala noc.

V posteli s nebesy ležela malá holčička s dlouhými kadeřavými vlásky zrzavého odstínu. Její velká zelená kukadla upřeně hleděla do stropu. Nemohla usnout. Zavrtěla se. S námahou ze sebe shodila těžkou přikrývku plněnou husím peřím a neslyšně vyklouzla z postele. S bosými nožky proběhla přes studenou podlahu až ke dveřím. Pověsila se na železnou zdobenou kliku a opatrně otevřela. Chodba se zdála prázdná, osvětlená jednou jedinou loučí, která prskala do tmy. Žádné stráže. Jako stín se plížila podél zdi směrem k točitým schodům pro služebnictvo. Otec jí tudy zakázal chodit. Vzrušením a strachem z prozrazení se jí potili zaťaté pěstičky. Scházela schůdek po schůdku. Už se pomalu blížila k panské síni, když zaslechla mužský řev. Vyděšeně se zastavila. Slyšela velice nevybíravá slova, za které by jí chůva nechala vyhubovat. Následoval zvuk padajících pohárů a převrácených židlí. Pod košilkou z hrubé látky jí naskočila husí kůže. Srdce jí splašeně naráželo do hrudní kosti. Ten hlas se jí zdál povědomý. Od stěn se odrážel její vlastní dech. Neschopná reálně uvažovat nevěděla jestli se vrátit zpět a nebo se podívat, když se zámkem rozlehl zoufalý, srdcervoucí výkřik. V tu ránu seskákala zbytek schodů a vběhla do rozsáhlé síně.

V krbu praskal oheň a šířil po místnosti příjemné teplo a vůni pryskyřice. Ale ta nepřehlušila zápach alkoholu. U jednoho z dlouhých dubových stolů seděl její vlastní otec, hlavu položenou na ruce, v níž svíral pohár, z koutku úst mu vytékal pramínek sliny. Bílý ubrus zbarvený rozlitým červeným vínem. A na zemi ležela žena. Viděla její vlasy rozházené po podlaze. Z pod pláště vykukující mramorový krk. Přistoupila blíž a spatřila kaluž krve pomalu vytékající z rány na hlavě. Obličej. Tolik známý. Rty, jenž jí líbali na dobrou noc. S tímhle obrazem, který se jí odrážel v očích si zacpala uši a začala nekontrolovatelně křičet.

Na zemi ležela její tolik milovaná matka!