Dívají se na mě

Dívají se na mě

Dal si pár piv a usnul na zahradě ve svém křesle. Když se probudil, bylo mu divně. Žil sám. Manželka odešla před lety. Těžko snášela jeho výkyvy nálad. Vzal si večer nějaký prášky na deprese. Bylo mu divně. Chtěl jet do práce, ale když se podíval v kuchyni do kalendáře, viděl, že je sobota. Stejně jel. Bylo mu divně. Ulice byla liduprázdná. Na stěnách podchodu všechny ty kresby, nikde nikdo... Vešel do metra. A pak je poprvé uviděl. Byli všude. Nechápal. Utíkal do schodů, ale proti němu šli také. Zakryl si hlavu zděšením. Ty obličeje všude kolem... Sedl si na schody a kolem něj šly nohy. Pak se začaly nohy zastavovat. Zavřel oči.

Nevadilo mu, že si nic nepamatoval. Vadilo mu, že ho pořád pozorovali. Byli všude. Za závěsy, za dveřma v koupelně, na dvorku ve stínu. Stáli a civěli na něj. Dívali se na něj a občas kývli na pozdrav. Bál se na ně ukázat prstem a říct to někomu. Nikdo tam stejně nebyl. Nikdo by mu to nevěřil. Stáli bez hnutí. Večer co večer se všichni schromáždili u jeho postele, ukazovali si na něj a bavili se o něm. Nerozumněl jim. Mluvili svým vlastním jazykem. Bál se jich. Ale nebylo kam utéct. Viděl je i když zavřel oči. Nedokázal usnout, aniž by se napřed 100x neujistil, že jsou všichni pryč. I tak většinou usnul spíš únavou. Únavou z věčného strachu. Nemohl ani jíst, aniž by se na něj všechny ty oči neupíraly. Stále se rozhlížel, jestli se k němu některý z nich nechce přiblížit. Ale oni si od něj drželi odstup. Měsíce. Celé měsíce už tu čekal. Přestupní stanice do nikam. Nevěděl kdo je, kde se tu vzal, proč jsou všude. Nepřemýšlel nad tím příliš. Čekal, co bude dál. Koukal z okna. Viděl ve vzduchu věci. Bylo mu to divný. Neznal tu bílou pláň, která se rozprostírala za většinou skel. Jinde prosvítaly stromy a na nich vysely věci. Chtělo se mu spát. Pořád. Spánek jej ukliďnoval. Chtělo a nechtělo se mu spát. Když přes den usnul, za chvilku se zase probudil s bolestí hlavy. V noci se naopak budil. Neviděl je, ale slyšel chodit po chodbě. Někdy se šel dívat mezerou, jestli nespí. Takhle to šlo dlouho. Nakonec odešli. Odešli navždy. Za oknem byla zase obloha a tráva. Bylo to jiné okno. Okno pokoje u jeho rodičů. Něco mu dávali a bylo mu líp. Otevřel si krabici džusu. Rozumněl zase, co kdo říká. Měl chuť jít na zahradu a sednout si tam do křesla, ale pak si na něco vzpomněl. Seděl na posteli a kýval se ze strany na stranu. Uklidňovalo ho to. Rozumněl své mámě, starší šedovlasé paní, jak říká, že je ráda, že se vrátil.