Nejkrásnější místo na Zemi

Stála jsem před ní, svojí soudkyní. V jejích očích se zračila tvrdost.
„Jsi odsouzena k věčnému životu na zemi,“ zněl rozsudek.
Rozbušilo se mi srdce.
„Budeš uvězněna v malé temné místnosti. Nebudeš mít potřebu jíst, nebudeš stárnout a budeš stále sama. Navždy.“
„Ne,“ zašeptala jsem.
„Ale ano,“ odpověděla. „Měla sis víc promyslet své rozhodnutí. Na světě jsi proto, abys vykonala svůj úkol a ne, aby ses zabíjela. A ty jsi svůj úkol nesplnila! Ale teď už je pozdě.“
Po tvářích mi tekly slzy a pocit naprostého zoufalství zaplavoval mou duši.
Věděla jsem, že je to ten nejhorší trest. Ten nejhorší… Nenáviděla jsem život a všechny jeho strasti, nenáviděla jsem lidi i samu sebe, nenáviděla, nenáviděla…
A nechtěla jsem se znovu vracet do toho odporného světa a odpykávat svůj věčný strašný trest.
Najednou jsem ztratila rovnováhu a ocitla se v naprosté tmě. Jediné, co jsem slyšela, byl zmatený hukot. Leknutím jsem zavřela oči. Za chvíli hukot ustal, otevřela jsem oči a udiveně se rozhlédla kolem sebe. Už jsem nestála před svou soudkyní, ale na nějaké prašné ulici, kde bylo plno lidí a plno hluku. Slunce protivně zářilo a celý svět byl šedivý. Uschlé růže podél silnice měly povadlé stonky a jejich nahnědlé kalíšky odpuzovaly. Pošmourná obloha se vysmívala lidskému neštěstí a ptáci si křičeli své falešné písně, až z nich bolely uši.
Vtom se mě chopily něčí ruce a táhly k blízké budově, která vypadala jako vězení. Pak už jen po schodech dolů a prudký náraz do zad. Cítila jsem, jak padám... Bouchnutí ocelových dveří mě bodnulo do uší. Pomalu jsem pozdvihla hlavu a uvědomila si, že jsem úplně sama. Tak to má být můj nový domov? Věčný domov? Těch pár metrů čtverečných? Jediným mým vlastnictvím byla vlhká kamenná zeď, udusaná hlína na zemi a maličká škvírka místo okna, která byla vysoko a nepouštěla žádné světlo.

O pár let později…
Jsem tady tak strašně dlouho, nedá se to tu vydržet. Život je hnusný, tak hnusný! Vůbec se mi tu nelíbí! Já tady být nechci, nechci, nechci! Chci pryč!

Ještě později…
Strašná samota zaplavující mé srdce.. Nic nemá cenu. Neustále přemýšlím o svém životě … Ne, nemělo smysl se vůbec narodit. Můj život byl jeden velký omyl.

Po velmi dlouhé době…
Není to tady tak strašné. Je mi moc smutno, ale občas tu zažívám i pěkné chvilky. Jsem za ně tak vděčná! Když přijdou, tak nečekaně, mám z nich velikou radost… Jako třeba včera.
Za slunečných dnů se ke mně škvírou nahoře pokouší dostat paprsek světla. Prodírá se sem špatně, okno je moc úzké.
Ale když už je tady, proužeček světla, všechno se tak nádherně změní. Po vlhkých stěnách hraje najednou lehounký odlesk, který postříbřuje černočernou tmu, a já si připadám jako v pohádce. Dlouhé hodiny jen sedím a dívám se.
Jednou, jenom jedinkrát se stalo, že se paprsek dotkl kapičky vody na zdi. Úplně jsem přestala dýchat. Kapička chvíli zářila, potom se zatřpytila a zahrála zlatým odleskem. Jako perla z temných hlubin oceánu... Jsem si jistá, že tato vzpomínka mi můj život zde mnohem rozjasní.

Ještě mnohem později…
Už jen málokdy je mi tu smutno. Téměř vůbec. Každá maličkost mě dokáže rozveselit. Zpívám si a mluvím sama se sebou, vyprávím si pohádky... Směšné? Ne. Mám ráda svoji společnost.

Za několik set let…
Ne, není to tu vůbec hrozné. Vždyť já musela být snad slepá! Mám přeci tolik krásných věcí! Vzpomínky, sny, představy… A mnoho dalších. To je pro mě něco moc cenného, představím si, co chci a je to tu. Ano, není to skutečnost… je to bohatost života, jeho neuchopitelnost.
Ale stalo se něco, co ozářilo navždy můj život. Co odhalilo můj opravdový svět, vytáhlo ho z šedi a naplnilo snovou krásou.
Poslední dobou jsem si představovala moc věcí, které by se mi tu mohly stát. Ale stalo se něco, na co jsem ani v té nejbujnější fantazii nedokázala pomyslet. Včera jsem našla u zdi ve vlhké hlíně zelený klíček. Rostlinka! Život! Doposud jsem tu byla jen já , já a mé myšlenky, mé prožitky.. Ale život, který dokáže stvořit jedině příroda, ten tu nebyl. Ale teď tu je. A to, co mi nejvíce rozechvívá duši -ten křehký život, něžný klíček, je jenom můj! Je tu se mnou, ten mě neodsoudil, ten je ochoten žít s někým, koho zavrhla nejvyšší soudkyně. Je tak něžný, tak křehký… jako duše člověka…
Mám pocit, že něco takového si ani nezasloužím. Vzpomínka s blyštivou kapičkou je jistě důležitá, ale je to jen vzpomínka, trvala chvilku a já vím, že je to pomíjivá skutečnost. O co je ale dražší tenhle život rostlinky, která tu bude se mnou mnohem déle. A já ji budu chránit, starat se o ni, hladit ji… Už teď ji mám tolik ráda…
Mé vzpomínky, sny, představy, zážitky, radosti, skutečnosti… to všechno jsou lesklé střípky, které tvoří pestrobarevnou mozaiku. Ta je pramenem mého života. Bez ní bych tu nemohla žít.
Jak jsem předtím byla na světě krátce a zabila se vlastní rukou kvůli ničemu! Jak mi mé počínání přijde nepochopitelné a hloupé! Myslela jsem si, že se ke mně všichni otočili zády, že můj život neměl smysl nedokázala jsem si ničeho vážit…
Mýlila jsem se.
Je mi stále třicet let a už se nikdy nevrátím. Ale mně to nevadí. Ne, teď jsem doopravdy šťastná. Vždyť mám rostlinku, která patří do mé mozaiky s tolika střípky. A vůbec, mám tu celý svět v tiché dusné místnosti téměř bez světla. Mám tu nejkrásnější místo na zemi...
Lehla jsem si na udupanou hlínu a házela nohama do vzduchu a smála se a smála… Vtom jsem zaslechla zvuk, který mi vzdáleně něco připomínal. Třeba to bude další kousíček do mé nikdy nekončící mozaiky. Při té myšlence jsem se rychle zvedla. Zvuk přicházel od dveří. Najednou jsem uviděla, že dveře jsou pootevřené. Cože! To není možné! Trochu jsem do nich strčila. Ale ano, otevřely se víc.
Ale já jsem najednou neměla pocit radosti. Naopak, měla jsem chuť ty dveře zavřít a vrátit se zpátky k rostlince. Ale napadlo mě, že se něco změnilo. Proto jsem vyšla ven a ohlédla se po svém královstvíčku. V tu chvíli jsem nevěděla, že se s ním pohledem loučím. Vyšla jsem po schodech nahoru a uviděla hlavní dveře. Ty jsem otevřela a …
...a stanula jsem na prahu dějiště tolika, tolika věcí. Mé bohaté sny byly nic proti téhle skutečnosti. Úplně jsem oněměla úžasem. Všude bylo tolik světla, zlaté sluneční nitky protkávaly všechno – i mou duši. Azurová obloha byla oceánem pochopení a lásky. Stromy- symbol vznešenosti a neubližování- mě zdravily svou rozevřenou náručí. Zhluboka jsem se nadechla a ucítila vůni růží, byla všude a stoupala až do oblak. Jak omamná byla vůně těch královen s kalíšky plnými jasností slunce. I lidé mi byli tak blízcí, tak čistí a nádherní… Co to tu zní? K mému sluchu doléhala jemná melodie.. usmála jsem se na poletující skřivánky. Vtom jsem zahlédla hlouček lidí, kteří odváděli nějakého muže směrem k vězení, kde jsem stála. Nepřichází právě od soudkyně obviněn za to, co já? Jak dlouho bude v temné místnosti, než objeví pravé kouzlo života? Roztančila jsem se po ulici se zavřenýma očima a měla chuť smát se a smát se… jako před chvílí v mé místnosti. Po chvilce jsem se zastavila a otevřela oči..
A stála jsem znovu před svou soudkyní. Usmívala se na mě a řekla:
„Blahopřeji! Tvůj trest již skončil a teď se vrátíš zpátky do chvíle, než jsi ukončila svůj život a dožiješ ho. Ale jsem si jistá, že si ho teď budeš o moc víc vážit.“
Usmála jsem se na ni a odpověděla: „Ano, budu. Předtím jsem musela být slepá, teď vidím tolik věcí, které jsem nikdy neviděla. Ale proč jsi řekla, že tam budu navždy?“ S úsměvem mi odpověděla: „Vím,že sis nevšimla, že za dobu tvého věznění neuplynul na světě ani den, ani hodina. A stejně, když ses tam vrátila, zdála se ti ta ulice úplně jiná, i když byla stejná. Záleželo jen na tobě, jak dlouho tam budeš, než objevíš pravou cenu života a než pochopíš. Někteří nikdy nepochopí. Musíš totiž porozumět nejenom světu kolem sebe, ale hlavně sobě..“
Naposledy mi pohlédla pevně do očí.
„Sbohem. A buď šťastná!“

---