Kadibudka

„Vylezte,“ ještě donedávna si myslel, že používání záchodů je zcela beztrestné. Když se musí, tak se hold musí, i kdyby se člověk měl na ten záchod vloupat.

„Chlape, vylez přece,“ i když nyní stavitele zatracoval, stále ho obdivoval, za tu péči, kterou kadibudce věnoval. Červeně natřená, alespoň se dobře hledala. Otvor ve tvaru srdíčka se znamenitým výhledem byl ovšem jizděn lesklou hlavní kulovnice. Nabité.

„Kde máte papír?“ o čas šlo až v první řadě, nic se nemá uspěchat. Doma vždycky čítával noviny. Nojo domov, to tehdy byl ještě mladý.

„Parchante,“ majitel zbraně s ní pořádně zacloumal, „jestli mi to tam znečistíš, tak se neudržím a jednu ti fláknu.“

„Bez stresu, prosím bez stresu,“ ještě nikdy nevykonával potřebu pod takovým tlakem. Sice už to úspěšně zkoušel ve veřejných parcích, ale přiběhnuvše městští strážníci nikdy nepoužili donucovacích prostředků nebo dokonce služebních pistolí.

„Cos to chtěl?“ hlaveň kulovnice uvolnila na okamžik kukátko modrému oku, ale pak se znovu objevila, „ten papír visí na hřebíčku vpravo nahoře.“

„Dík, až ho budu potřebovat, tak ho použiji,“ pravil klidně, snažil se zahnat myšlenky na rodiče. Co by asi řekli, kdyby se dozvěděli, že on, jejich syn, byl zastřelen na kadibudce. Měl přece ještě celý život před sebou.

„Tak bude to?“ ten venku byl nervózní. Jistě nebylo snadné držet kulovnici, mít zalíceno s prstem na spoušti a nezmáčknout.

„Ještě chvíli,“ honilo se mu hlavou, kam ho asi střelí, aby kadibudka zůstala čistá. Byl to snad lékař a odborník, nebo se bude řídit jenom lacinými tipy z akčních filmů. Měl by se k němu vybudovat osobní přístup, potom snad bude vlídnější: „Jsem Jimmy.“

„Já jsem John,“ odmlčel se, „proč jsi si vybral zrovna moji kadibudku?“

„Já jsem musel,“ muž venku musel být asi milý člověk, mohl přece dveře otevřít – nedržel je. Takoví lidé mají dvě dcery, silnější povahu a většinou velkého psa. Poslouchal, neozvalo se ani psí štěknutí. „Nechce se vám taky na záchod?“ zeptal se ze zdvořilosti, „nerad vám to tu blokuji.“

„Asi máte pravdu, potřebuji si dojít na záchod,“ bylo slyšet, jak se podrbal, „jen klidně seďte, dojdu si jinam.“ Vysunul hlaveň z kukaňového otvoru: „Můžu se na vás spolehnout, Jimmy? Jste snad čestnej chlap, hlavně jí neubliž.“

Ten chlap se stará jen o svoji kadibudku, dokonce mu přikazuje, aby ji neubližoval. Asi už mu je hodně přes sedmdesát. Jinak odvedl fajnovou práci, opravdu se tu sedí velmi dobře.

„Jmenuje se Jimmy,“ mluvil ten venku k někomu neznámému. Doufal, že už nezavolal policii. „Už jsem mu řekl, kde má papír,“ lidé jsou tu opravdu zdvořilí, „má dneska nějaký špatný den, snad zácpu či co.“ Hlaveň opět nenuceně zajela do kukaně. Nic se nezměnilo, jen kroky lámaná tráva prozrazoval odchod muže.

„Jsem Jitka,“ hlas to byl docela mladý, „můj táta je někdy trochu naštvanej,“ předpověď o dvou dcerách se začínala potvrzovat, „ale jinak docela fajn chlap.“ Zmáčkla by spoušť, kdyby se pokoušel utéct? Běžela by za ním, až by se jeho tělo bez známky života skácelo k zemi? Objala by ho, když by umíral? Uronila by slzičku?

„Mamka zrovna vaří oběd,“ začala trochu zaraženě, „zlobí se na vás, protože jí teď nemohu pomáhat v kuchyni,“ zdejší lidé jsou sice přátelští, ale pořád se zlobí. Měl smůlu, že nezalezl do vinného sklípku. „Ale já jsem docela ráda,“ první člověk, koho dneska potěšil, „ráda si s vámi povídám.“ On by si s ní také rád popovídal, jen by nesměl sedět v kadibudce. Lézt do cizí kadibudky se nevyplácí. Kdyby ji potkal, třeba by mu svoji kadibudku nabídla.

„Zůstanete tu s námi na oběd?“

Chtěl počkat, zda si i na tuto otázku sama odpoví, ale přece jenom měla prst na spoušti a to ho vybídlo k rychlé reakce: „Myslíš, že bych mohl?“

„Když si pospíšíš, tak vám to jistě taťka dovolí,“ vlastně už důvody pobytu na kadibudce pominuly, začal si nandavat kalhoty, „přimluvím se.“

„To bys byla hodná,“ kalhoty už byly nandané, „vylézám, můžeš tu kulovnici nějak zajistit?“

Smála se: „To nebude problém, není nabitá. My ostatně ani náboje nemáme. Jsou moc nebezpečné.“

Ulevilo se mu, opatrně otevřel kadibudku. Stála tam upravená černovláska v dlouhé domácké sukni a krátkém přiléhavém tričku. Stále se ještě smála.

„Co bude dneska k obědu?“ zeptal se zvědavě, smál se také - na ni a na svobodu. Ani nedoufal, že by mu někdo mohl dát najíst.

„Nevím,“ šibalsky zamrkala, „nemohl bys mi pomoci najít taťku? Někam si odskočil do lesa.“ Les byl všude kolem. Nemyslel si, že ho najdou dříve, než on přijde. Ale pozvání do lesa se neodmítá.