Smrt mi (prý) sluší

Mozkem se probírám jak bločkem na vzkazy,

tuším její přítomnost, však nehledám důkazy.

Když večer samotná chystám se k spaní,

s polštářem pod hlavou, místo Tvých dlaní,

čtu si Tvé básně, tak jako dopisy,

s důvěrou, že vrátí mě na chvíli do "kdysi".

Spánek mi navrátí Tvou přítomnost ztracenou

a já mám pocit, že kůži mám staženou.

Tak ležím tu před Tebou nahá jak kdysi,

jak kočka, co nosí Ti před Tvůj práh krysy.

Ráno si ve snáři listuju ve spěchu

a hledám odpověď a v řádcích útěchu.

Však mysl mou zmatenou požírá havěť-

vždyť všechno je ztraceno, tak na čem stavět???

Jen vyzvednu myšlenku hlavní a prvotní:

já ztratila s večerem lásku svou....  životní....