Miluju tě!

Miluju tě

„Už tě nikdy nechci vidět, mezi náma je konec.“

„Ale lásko, já tě miluju!“

Zatmělo se mu před očima.

Ucítil pach dezinfekce a uslyšel doktora. „Ondro, Ondro slyšíš mě?“ Nemohl odpovědět. „Nemusíš nic říkat, stačí kývnout“ Kývl. „Tak je to správně. Teď ještě odpočívej, zítra by ti mělo být lépe“ Kývl a opět se ponořil do tmy.

Vzbudil se v osm ráno. Poznal to podle hodin na stěně. Venku byl nádherný jarní den. Na pokoji ležel sám, ale tři postele byli připraveny pro další pacienty. Mezi dvěma okny se vyjímala televize. Na nočním stolku měl připraven zvonek, stiskl tlačítko a přiběhla sestřička. „Vy už jste vzhůru? Jdu pro doktora!“ „Ty jsi nás vylekal, vůbec nevíme co s tebou je,“ říkal asi pětapadesátiletý doktor. „Každopádně tu budeš muset pár dní zůstat než provedeme nutná vyšetření.“ Zůstal ležet na posteli a čekal na oběd, který se nedal pozřít. Když ve vězení je součástí trestu špatné jídlo, součástí čeho je v nemocnici? Dny pomalu utíkaly, u jeho postele se vystřídalo několik návštěv. Denně chodil na různá vyšetření EEG, tomograf, rozbory krve a moči. Posledním vyšetřením bylo EKG.

Došel do místnosti kde mu k hrudi přisály snímače srdeční činnosti. Na obrazovce se začal zobrazovat jeho tep. Jedna hezká sestřička si sním začala povídat o jeho koníčcích, aby mu pomohla se odreagovat od nepříjemného měření.

„Co děláš ve volném čase?“

„Čtu si, chodim hrát fotbal a tak, taky poslouchám muziku.“ „Co máš rád za kapely?“ „Spíš starší, Doors, Who Led Zeppelin a hlavně Floydy. Floydy fakt miluju!“ Graf na monitoru začal kolísat, začal se mírně třást a přestal slyšet. Kolem něj začali pobíhat sestřičky a doktoři. Sledoval je jako by byli v nějakým televizním seriálu s vypnutým zvukem. Pak se ponořil do tmy.

Vzbudil se na pokoji. Okolo něj byly doktoři. „Už se probudil!“ „Ondro slyšíš mě?“ Kývl a posadil se, ale závrať ho vrátila znovu do pozice vleže. „Radši nevstávej, mysleli jsme že se už neprobudíš! Už nejspíš víme co ti je, řeknu ti to při večerní vizitě, teď odpočívej!“ „Ano.“ Doktoři odešli a Ondra opět usnul, vzbudil se až v pět, v šest byla vizita. Koukal na strop a pak přišel primář se sestřičkami. „Jak se cítíš?“ „Už je to lepší.“ „Zjistili jsme co ti je. Máš vzácnou chorobu, jmenuje se verbóza. To znamená, že nemůžeš říkat určité slovo. Když ho řekneš seš vážně ohrožen na zdraví. Každý má jiné slovo. Ty už nikdy nesmíš použít slovo miluju nebo jeho tvar! Když jsi ho použil naposled, mysleli jsme, že se už neprobudíš. Pokud to řekneš ještě jednou hrozí ti smrt! Teď si tě tu ještě dva dny necháme a můžeš jít domu.“ Byl zdrcen, nikdy nebude moct říct holce že jí miluje. Dny se táhly pomalu jako sedmdesátiletý důchodce. Propustili ho a dali mu pár rad. Odešel společně s rodinou do domácího ošetřování.

Po třech dnech šel poprvé mezi lidi. Byli Velikonoce, všude svítilo slunce a svět se zdál nádherný. Na svátky jara se každý radoval ze života. Jen Ondra se snažil žít jako předtím. Chodil do hospody a každý den se opil. Život pro něj ztratil cenu. Každý den šel ve dvě do hospody a o půlnoci se vracel. Chodil dlouhou alejí a pak zatáčel doprava. Chodil tak mechanicky, že ani nekoukal na cestu, trefil by i poslepu a pak jednoho dne narazil. „Co to děláte? Nevidíte, že spěchám?“ „Promiňte, nevšimla jsem si vás.“ V tom okamžiku zvedl oči. Byla nádherná! Hnědé oči i vlasy, které ji padaly na ramena, nádherný úsměv. Metr sedmdesát a krásná postava. „Ne, promiňte, totiž já se Ondra.“ „Já sem Jana.“ „Nechceš jít na kafe? Za to jak sem do tebe sprostě vrazil?“ „Jo, vlastně, určitě. Mám ještě chvíli času.“ Šli spolu. Ten den  se poprvé od návratu z nemocnice neopil. Od té chvíle si padli do oka, scházeli se denně a na svou nemoc téměř zapomněl. Jak měsíce ubíhaly milovali se čím dál víc a probrali snad všechny témata.

Zazvonil mu telefon. Uviděl na displeji jméno Jana. I hned ho zvedl. „Čau tady Jana. Máš chvíli čas?“ Zněla rozrušeně „Mám, něco se děje?“ „Musim s tebou nutně mluvit! V půl v naší kavárně?“ „OK, dobře“ Zavěsila. Oblékl se a vyrazil, půl bude za pár minut a má to docela daleko. Když tam přišel tak seděla u jejich stolu. „Ahoj“ „Ahoj“ políbili se na přivítanou. „Děje se něco?“ „Miluješ mě vůbec?“ „Samozřejmě, že tě mám rád!“ „Rád můžeš mít i gauč, ale miluješ mě?“ „Co se děje?“ „Mám depresi. Chci to od tebe slyšet, chci slyšet MILUJU TĚ!“ „Smrt je osvobození, protože zemřít znamená nikoho nepotřebovat.“ „Jak to myslíš?“ „Miluju tě!“

Zatmělo se mu před očima, uslyšel žuchnutí, ale nic necítil. Pessoa měl pravdu, zemřít znamená nikoho nepotřebovat.