Sklo

Můj dobrý známý Nikolaj se delší dobu bál, že jeho přítel Serafim spáchá sebevraždu. Přitom se jej jeho psychické tíže (jak upřímně věřil) vytrvale snažil zbavit: pravidelně ho navštěvoval, hovořil s ním i tehdy, kdy Serafima všichni posílali ke všem čertům, pozorně mu naslouchal a snažil se ho pochopit, i když jejich společné schůzky byly stále více nesnesitelné, pro slabou a bezvýslednou aktivitu jednoho a dusivou letargii druhého. Všechna snaha byla marná. „Není mi už pomoci, skončím to tady,“ řekl mému příteli Serafim jednoho dne. Nikolaj neslyšel takové doznání beznaděje od svého přítele poprvé, ale tentokrát měl pocit, že je okamžitě vykonat cosi velmi naléhavého. Na příští schůzce hned dalšího dne večer v patře kavárny Brasilia v Mihlavě Nikolaj poslal Serafima ke všem čertům, dvě hodiny mu spílal, káral ho a obviňoval ho. Serafim nejprve začal chraptět, pak se obhajoval. Nikolaj měl pocit, že teprve té noci svého přítele pochopil. Životní cíl Serafima nebyl menší, než stát se učitelem zaslepeného světa. Serafim nežádal pomoc; chtěl žáky. Těch se však nedostávalo. Na jedné straně stál Serafim a na druhé straně duševně zakrnělé lidtsvo. Součástí toho stáda slepců a barbarů se stal od oné noci i Nikolaj, který měl do té doby poněkud nejasné i když výsadní postavení spojovacího článku, prostředníka mezi beznadějně tupou lůzou a Serafimem. Oné noci byla opět hranice mezi oběma světa obnovena ve vší nádheře. Žádný prostředník už zde nebyl, byl jen Serafim a „ta chamraď“, mezi níž už patřil i Nikolaj. Ten pochopil své nové postavení, svou degradaci na Serafimově dvoustupňovém žebříku. Oproti předpokladům se psychický stav Serafima od oné noci nezhoršoval - naopak, začal se po znatelných krocích zlepšovat. Nikolaji to vysvětlil sám Serafim: „Zachránil jsi mne tím, že jsi mi začal odporovat. Po letech jsi byl totiž až ty první, kdo mi neodporoval, kdo mne poslouchal, vnímal mě a rozuměl mi. Na to jsem nebyl zvyklý. Celé roky svého předchozího života od dětství až po setkání s tebou jsem čerpal životní energii z neustálého boje s celým světem. Můj svinský nepřítel byl všude, o tom jsem byl přesvědčen a v tomto mém přesvědčení nebyla prasklinka. Ty jsi poškodil to dokonalé sklo, za kterým byli tupci, které nenávidím. Ty jsi se jako první vytrvale pokoušel to sklo prorazit. Tím jsem ztratil vůli bojovat, protože zde najednou byl někdo, kdo mi dal naději. Úzká stužka naděje po čase zapříčinila, že jsem začal být spokojený: měl jsem přítele. Má spokojenost mě však začala ničit; stala se žhnoucí jiskrou, z níž jako ve skleníku vyrostly mé deprese. Teď jsem už ale opět plný síly, sklo mezi námi se opět zacelilo. V tomto světě nesmím mít přítele, nyní už to koneckonců ani není možné - a za to poznání ti děkuji.“ Můj přítel Nikolaj si užíval příjemného pocitu, že vykonal, co mělo být vykonáno. I on toužil být učitelem národů. Noční schůzka se Serafimem ho utvrdila v pocitu, že má pro dráhu duchovního vůdce ty nejlepší předpoklady. Pokud jsem slyšel, tak psychologickou teorii o narušeném skle mezi „tímto“ a „oním“ pokládal od toho dne za překonanou.