Záblesk svobody

                                                                                                                                             Budeš máma?

                                                                                                                                             Ne!!

                                                                                                                                             Tak aspoň táta?                

Vracím se.

Odcházím z místa, kde je smrt skloňována ve všech pádech. Vzduch čpí; potem a spermatem z dek na pryčnách - močí a výkaly z neudržované odporné záchodové mísy. Nájemní vrazi, úlisní podvodníci, hodní strýčkové s karamelkami, bezvýznamní uličníci s baziliščím úsměvem, šizuňkové a lapkové s rukama jako voskovými pastelkami a šlapky s koulemi – tu spolu žijí pohromadě, jako ta nejabsurdnější rodina. Viděl jsem hrdost, podlost, malost, otrlost i úzkost a vlastní zkušenost s podrazy i pomstychtivostí, z které dodnes zamrazí.

Našel jsem v umývárně muže bez hlavy; lebka byla napíchnutá na vodovodní kohoutek - vedle šroubovák a rozdrcený obratel. Za týden měl mít výstup. Nevrátil pytlík tabáku doživotnímu vězni. Osudový dluh!

 Zkrvavené cáry kůže na zádech znetvořeného těla osmnáctiletého mladíka, vytrhané kleštěmi. Nechtěl být po vůli. Ošetřoval jsem ho Francovkou – vyhandlovanou za pár pracovních bot – a bavlněným klůckem. Usedavě plakal - nikoli bolestí fyzickou – volal mámu.

„Těším se, až se příště zase pomuchlujem čičinko.“ Loučil se s ním jeho nechtěný milenec; s nízkým čelem a            tupým výrazem. Typický bezmozek s ušima na provázku uvnitř hlavy.

Co udělám jako první? Deckou kořalky spláchnu pachuť delikates vězeňské šlichty – vypouštěné  v podřepu nad pokáleným záchodovým prkénkem.

La Piovra – mafiánská chobotnice s lepkavými chapadly se dostane všude a jedná v procentech.

„Devadesát ze sta zastrašit, devět podplatit, zbytek sejmout.“ Říkal obézní, věčně upocený cikán se zlatým chrupem.  Demokracie neexistuje; zákon džungle, kdy jsou slabší kusy požírány nebo donekonečna ponižovány.

„Plastovou láhev naplň pískem, u hrdla pomačkej držadlo – máš kyj.“

Šedivý mundůr z hrubého serže, zbarvený krví od rozbité hlavy kladivem. Útočník s kladivem ejakuloval - smál jako zvíře a odvezli ho do blázince. Tam se mu uleví.

 Nůžky v zádech udělaly i z Al Capona jelimánka, což teprve ze zlodějíčka okresního formátu. Kolik spolykaných čtverečků z křížovek, vylouhovaných v lázni Efedrinu, abych přišel na jiné myšlenky. Za prachy si zavoláš ven, opiješ se, sjedeš se i si zapícháš. Čtvrt století pod zámkem, a teď musím v novém bytě kreslit prstem pomyslné mříže na špinavé okno. Deprese z absence zažitého výhledu.

Zbičovaná chodidla; svázaný na židli v záklonu, kdy nechybělo moc, abych se udusil.

„Ty moloděc.“ říkal mi Sergei, když mě odvazoval. Řidič tanku a veterán války v Afganistanu.

„Nejsi na tankistu příliš velký Sergei?“ ptal jsem se. Strana a vláda prý vybírala samé takové medvědy – Muromce, tvrdil. Vysoký je odolný a bude dobrý voják! Ovšem i snadný cíl…

Teď stojím před velkou budovou s nápisem Tesco a rád bych si koupil chléb, slaninu a něco sladkého.

Chléb a slanina je základ stravy, říkával otec. Když budeš hodný, dostaneš něco sladkého, říkávala maminka. Byl jsem hodný mami a zlobil jsem jen trošku. Škoda, že tu už nejsi; zahrál bych si z tebou dámu a dnes tě jistě porazil.  …ale vlastně nechal vyhrát. Připadám si, jako bych tu hru vymyslel. Stačí mi tři tahy protivníka, abych věděl má-li naději.

Nechápavě pohlížím na tři řady nákupních vozíků svázaných řetízky. Stačil by pouze jeden. Stejně jako ty žluté turnikety v autobuse, než mi jízdenku označila starší paní a shovívavě se usmála. Tolik věcí se změnilo. Metro je delší. Jezdí více aut a jsou hezčí. Jedno mě málem přejelo a řidič mi nadal do zabrzděnejch kreténů …Tátova Tudora jsem ještě neviděl. …a vše je o tolik dražší. V ulicích osiřelé telefonní budky bez fronty, jak je nepamatuji. Svou soukromou telefonní budku, dnes každý nosí na pásku nebo v kabelce.

„Tak co? Budeš si brát ten vozejk nebo jenom čumět?“

„Promiňte…?“

„Jestli mi uhneš vole!“

„Aha,… samozřejmě. Prosím.“ Hlava čtyřčlenné rodinky mě dost neomaleně odstrkuje.

„Omlouvám se, ale ještě jsem tu nenakupoval. Mohu se podívat, jak si vozík berete?“

„Cože? Ty sis ještě nebral vozejk? To si byl doteď na Marsu?“

„Ne, ale byl jsem dlouho pryč. Nechci vás nějak obtěžovat.“

S úšklebkem se ke mně postavil zády a já neviděl na ruce. Tohle bys uvnitř  neudělal, myslím si.

„Tak hele, někdy to de špatně, tak s tím musíš trošku zacloumat.“ Podíval se na svou pěknou manželku a dvě roztomilá dítka. Do tváře mu nebylo vidět. Manželka se netvářila a děti se smály. Chvíli s vozíkem kýval ze strany na stranu, pak se ozvalo cvaknutí, řetízek vyskočil a vozík byl volný. Odcházeli cestou z betonových tvárnic ke vchodu supermarketu a muž ještě hlasitě opakoval: „…hlavní je cloumat, někdy to jde vážně ztuha!“

„Děkuji vám mnohokrát.“ Chovej se k lidem; jak chceš, aby se chovali oni k tobě, říkávala maminka. Povytahuji jeden z vozíků a několikrát mačkám plastovou zástrčku. Necloumám – nejsem násilník. Pak jsem si všiml vlisovaného kolečka. …tak takhle tedy?

Část zápisu policejního protokolu:

…vůbec jsem nevěděl co po mně chce! Nejdřív to vypadalo, že neví jak vyndat vozík. Manželka a děti šly napřed k autu, takže to neviděly. Požádal mě o cigaretu. Nabídl jsem mu a připálil. Pak mi tu moji krabičku hrozně rychle narval do pusy, praštil ze spodu do čelisti a nějak sáhl na krk. Víc si nepamatuji. Našla mě až manželka, jak ležím v jednom z prázdných vozíků…