Bez času

Tou dobou mohlo být v onom městě zhruba tak třičtvrtě na podzim.

Šedavé panely věžáků a chodníků dostávaly ten zvláštní nádech rzi při doteku paprsků ze  zapadajícího slunce, které se odráží v oknech…. a stromy v aleji ponechaly své pestrobarevné listy zvolna se snášet k zemi. Tou barevnou a příjemně šustící závějí pod nimi se brouzdal chlapec. Nepospíchal… Vyšel odnikud a zamířil donikam….Jen tak. Očima pozoroval své nohy rozhrnující listí a jdoucí takovým krokem, jakoby si snad samy toužebně přály, aby na konec aleje nikdy nemusely dojít..

Ten kluk měl v hlavě dokonale čisto. Všechny jeho myšlenky se pochytaly za ruce a táhly dva metry za ním.

 Omámen tímto pocitem naprostého klidu si prostě sám sebou šel….

Probrat se zpátky ho přinutilo až neměnné tušení, že se stal objektem něčího upřeného pohledu. Zastavil…. a nejistě kouknul před sebe. Jeho pohled se setkal s ostrým a přímým pohledem dvou upjatých černých očí, patřících starému vysokému muži v dlouhém , časem omšelém vaťáku. Ten muž měl ve tváři, která byla z větší části ukryta pod prošedivělým plnovousem splývajícím postupně s jeho vlasy, podivný zamračený výraz.

Stáli tam na té cestě plné listí nehnutě a hleděli na sebe… V tom hoch vyhrkl sám pro sebe …,,Bezďák !´´ a spolu s tímto slovem jím projela mrazivá vlna z toho, jak se mu v hlave počaly rodit obrazy věcí, které o lidech tomuto podobných věděl. V hrůze lehce trhl rameny, když ho už už  napadalo, jak to celé asi dopadne, že tenhle chlap jako hora bude určitě strašlivě zuřit, až zjistí, že u sebe nemá ani floka a žádné cennosti. O co jiného by mu asi tak šlo….. Vždyť ten jeho zlostný výraz, který se mu zračil ve všech rysech……….V tom muž, aniž by z něj odpoutal pohled prudce vymrštil  ruce obloukem do výšky ramen………. a všechno listí z cesty se spolu s tímto pohybem vzneslo vzhůru. Chlapec vytřeštil oči a ani se nehnul..nebyl schopen odpoutat se od těch přísných a propalujících očí…….. V té chvíli se jen tak  zastavil čas…zmizel veškerý pohyb…Oni oba na onom miste se stali pouhým obrazem..zcela neslučitelným s tím, co se dělo kolem….Jen ta cesta….muž… chlapec  a kolem nich propletené lístky.

,,HEJ !´´ Zvolal rázným hlasem do toho dunivého ticha muž a prudce rozhodil ruce do stran. Náhle všechno listí vzlétlo do výšky  korun stromů a mihotavě začalo padat zpátky dolů.

Mezi tou spoustou mihotajících se lístků chlapec viděl, jak se na něj ten muž usmívá a dlouhými kroky nazad mu mizí v nekonečnu…

Ještě chvíli tam stál…..ještě chvíli…s tváří nastavenou vstříc pršícím lístkům….a pak už jen  s posledním listem….který se dotknul cesty procitnul a jak nejrychleji sám dokázal…..pelášil tím podivným bezvětřím domů.