Pan Klein osobně

„Vystupujte prosím,“ zaznělo nočním autobusem městské hromadné dopravy, „tato stanice je konečná,“ kromě řidiče zbyl v autobuse ještě jeden postarší pan. Zvolna vykročil směrem k betonovému komplexu, sako přes ruku.

Nevěděl, zda je dobře, ale dveře před ním se pomalu otevřely. Ano, jistě je správně, už ho očekávají. Vstoupil dovnitř a hned mu nějaký poskok odebral sako. Asi si ho hodně váží, když se o něj takto příkladně starají. Ještě že mu nechtěli odebrat kožený kufřík, který má stejně zamčený. Doklady, obsažené v něm, mají nedozírnou cenu. Avšak on stejně myslí na všechno; to nejdůležitější má jenom ve své hlavě a nikdo ho nedonutí, aby zradil. Vrátný v bílém fráčku na něho kývl seschlou ručkou, už za několik dní z něho udělá svého komořího. Otiskl prst na snímací plošku a otevřely se další dveře. Byly z neprůstřelného skla a ještě zamřížované. Musí se mu to podařit, když si vybral tak pečlivé lidi do svého týmu. Vždyť oni myslí na každé nebezpečí vnějšího světa, které by ho mohlo byť jen ohrozit.

„Už zase,“ pohlédl vrátný s opovržením na samozvaného hrdinu, „pane Kleine, dejte si už dneska říci,“ nadechl se, „vždyť jste přece rozumný člověk.“

Pan Klein se rozhlédl kolem, nikdo nikde, nereagoval na proslov vrátného. Ten byl až příliš starý, ani práci komořího by už nemohl vykonávat. Vykouzlil úsměv na své kamenné tváři a vstoupil do prosklených dveří s mříží.

„Dobrý den,“ v místnosti seděli čtyři v bílém odění muži. Když je zdravil, tak ještě nevěděl, kdož jsou. Ale zakrátko si už naprosto jistý; musí to být loajální zaměstnanci atomové elektrárny. Nejstarší z nich mu nabídl židli a on si sedl. V koženém kufříku měl tajná data a supertajné kontakty na lidi, kteří ho podporují. Na lidi, kteří uvěřili v jeho schopnosti převzít vládu v celé zemi a zabezpečit všem tolik žádaného blaho. Tento stát je nesnesitelný pro všechny, vždyť už ho tolikrát uvěznili a to je nevinný.

„Pane Kleine,“ chopil se slova zase nejstarší vědec, „vy jste zase utekl.“

Pokýval hlavou, už o tom vědí: „Ano, už zítra převezmu kontrolu nad veškerým státním aparátem.“

Ten starý zavrtěl hlavou: „Ne, to se vám nepodaří.“

Pan Klein chvíli váhal, vlastně jsou to jen vědci, proč by jim nemohl ukázat průkazné seznamy a potvrzení tolika vlivných osob? Může, stejně mu už nikdo nezabrání. Pomalu nastavil kódy na obou bezpečnostních zámcích kufříků, ozval se dvojitý klapot a následně se hnědé víko vymrštilo do vzduchu. Na úplně prázdném stole přistál tlustý seznam jeho podporovatelů. Pozorně sledoval vědce, ale tyto tisíce jmen na ně nijak nezapůsobily.

Čtyřikrát zaznělo ze čtyř různých úst: „Neschopen.“ Pan Klein jen nevěřícně kroutil hlavou. I oni zradili.

Starý vědec kývl na na svého spolupracovníka, který seděl panu Kleinovi nejblíže, ten bleskurychle vstal a pan Klein stačil pouze postřehnout, jak se mu v ruce zableskl nůž. Zabodl se do jeho hrudi. Nechápal, co proti němu tihle muži mají. Vždyť jim přece nabízel vykoupení z korumpované společnosti a toho všeho politického hnusu. Pomalu se mu zatmělo před očima a sesunul se na podlahu.

Mladý asistent pana psychologa Hajného vytáhl prázdnou injekci z ochablé svaloviny a pokynul dvěma zřízencům, aby odnesli navrátilce do jeho cely. Ze stolu sebrali Zlaté stránky a zpět je vložili do kufříku, aby pan Klein nic nepoznal. On by jinak strašně dováděl a to v blázinci nemají rádi.