Marie a Ježíš

Já přece nejsem žádná čarodějnice. Copak umím čarovat? Co mi to tady vykládají? Co že sem to měla dělat? Přivolávat bouřku a krupobití? Proboha, jak se to dělá? Co to je uhranutí? Vždyť umím jenom uvařit lektvar proti bolení břicha nebo proti horkosti. Co že to zase mele ten člověk? Co, že jsem měla dělat na Čertovejch kamenech? Smilnit? Kdy, teď v zimě? Ten člověk se pomát, to je vo zdraví. Do prdele ty vykloubený ramena bolí. Co to sem nesou? Ježišmarja to pálí! Co že se mám přiznat? Ani náhodou! "Jo udělala jsem to! Kurva ! Všechno přiznávám! Ano byla jsem na Čertovejch kamenech! Jenom mě už pro boha netrapte. Prosím, sundejte mě! Řeknu všechno co chcete!" Inkvizitor smutněl pokýval hlavou a spíše pro sebe si řekl. "Já to to věděl." Kat s pomocníkem střídavě hleděli na zmítající se nahé tělo patřící mladičké a krásné Marii a na inkvizitora, připraveni splnit jakýkoliv další rozkaz. "Já to věděl." Povzdechl si znovu inkvizitor. "Sundejte ji a připravte na zítřejší soud." Marie se zimou choulila na pryčně pod starými hadry. Chodidla spálená až do masa, ruce bez vlády, jako by nebyly ani její. Občas upadala do horečnatého spánku. Věděla, že nad sebou vynesla ortel smrti svým doznáním, ale teď už ji aspoň proza tím nebudou trápit, alespoň do té doby, než vzplane hranice, jí už nezpůsobí žádnou bolest. Zavřela oči a tiše se rozplakala. Vzpomínala, jak byla malá a chodila s maminkou sbírat bylinky. Stála uprostřed létem vyhřátého lesa. Sluníčko lehce prosvěcovalo mezi stromy. Vzduch voněl pryskyřicí, hmyz bzučel s ohlušujícím rámusem, v dálce se ozývala kukačka. Marie začala počítat. Kukačka se ozvala jedenadvacetkrát, přesně tolikrát, kolik jí teď bylo, ale to tenkrát Marie ještě netušila, že může skončit na hranici a brala to s lehkovážným smíchem. Sluníčko začalo čím dál více rozpalovat zem. Marii to začalo být nepříjemné, až ji země začala do nohou vysloveně pálit . Zoufalstvím jí vyhrkly do očí slzy. Už nevěděla, kudy dál, tak jen plakala a naříkala. Když tu náhle nohy zaplavil chladivý pocit.Překvapeně pohlédla k nohám. Stála po kotníky ve vlastních slzách a na jejich konci levitoval Ježíš. "Děkuju." "Není za co. Musím tě připrravit na zítřejší soud." " Ty nejsi...?" " Kdo?" "Ježíš Kristus." "Jak jsi to poznala?" "Ne to není možná. Copak by Ježíš Nazaretský, náš Pán, chodil za čarodějnicí?" " Za čarodějnicí možná ne, ale může pomáhat svaté církvi, v jejím boji za očistu společnosti." "Od čeho?" "Třeba od čarodějnic." "Ale já nejsem žádná čarodějnice!" Vykřikla zoufale Marie. Ježíš k ní přistoupil, položil ukazováček na její ústa: "Pssst! Ty to víš, já to vím a to stačí." Marii zaplavil pocit blaženosti. Ten dotek byl tak jemný a přívětivý. Lehce přivřela oči a nechala dotek rozrůst po celé tváři. Vlna něhy se rozlévala sem tam a Marie pocítila, že chce aby se jí ten člověk, ať už je to Ježíš, nebo ne, dotýkal více a nikdy neskončil. Nevědomky, zcela intuitivně se usmála. Ježíš se taky usmál. "Takhle se mi líbíš." "Nepřestávej!" Vykřikla Marie, když ježíš odtáhl ruku od jejího obličeje. "Tvá touha tě zabíjí." Odpověděl na její toužebný výkřik. "Teď už je to snad jedno!" "Fyzicky ano, duševně ne." "Ježíšmarjá! Nech si svoje rozumy a hlaď mě! Já chci ještě před smrtí okusit alespoň kousek lásky a ten kousek je v tvým dotyku!" "Já vím." "Hovno víš!" "Když myslíš", řekl Ježíš a začal Marii opět potírat chodila chladivou mastí. Marie zavřela oči. Takhle to přece vůbec nechtěla. Ale co jí ten jakejsi, co se vydává za Ježíše má vykládat, že něco ví. I kdyby to byl nakrásně Ježíš, co ten ví o kráse dotyku, když nikdy nic neměl s žádnou ženou? Ale hladit umí. "Ach bože co...?" "Ano?" Marie obrátila udivený zrak k nohám. Buť je to blázen a nebo opravdový bůh. Takhle spontálně a rouhavě reagovat se neodvážil ani ten nejčernější čaroděj. "Pojď sem prosím." Zaprosila Marie. Ježíš mlčky přistoupil a zkoumavě se jí zadíval do tváře. "Chtěla bych..." "Ano?" "Chtěla bych... Chtěla bych, aby jsi do mě vstoupil." "Velmi rád splním tvé přání." Inkvizitor zachmuřeně sledoval krásnou Marii, přivázanou na hranici. Její nepřítomný pohled a úsměv na tváři mu připadaly podivné. Ani její odpověď na dotaz, zda prosí boha o odpuštění, mu nebyl dost jasný. Nejspíše se pomátla. Kdo může jiný tvrdit, že do něj vstoupil Bůh včera večer, než blázen.

---