Případ Černého Pantera

Omlouvám se za chyby o nichž vím, že tam jsou ale nechce se mi je hledat a také za patetický konec. Nic lepšího mě nenapadlo...

Mersey je navzdory svému téměř poetickému názvu špinavé a temné velkoměsto. Mrakodrapy plné přepracovaných úředníčků střídají tmavé uličky zamořené dealery drog, zlodějíčky i vrahy. Po setmění se vyrojí prostitutky nabízející své služby komukoliv kdo trochu slušně zaplatí. Rozhodně to není dobré místo pro výchovu dětí. To věděl i detektiv Gary Alden, jeden z mála slušných lidí na jinak korupcí prolezlém policejním oddělení. A věděla to i jeho žena Theresa…

„Nemůžeme se odstěhovat do Alwera. Mám tu práci a tam bych si jen těžko sháněl tak dobře placený místo!“

„Občas by jsi mohl místo své práce myslet i na mě a na to, že jsem těhotná, Gary. Nechci, aby to malé vyrůstalo tady.“

„Já ví, Tess. Ale teď to prostě nejde. Než se to narodí, mohla bys na pár měsíců odjet k matce. Jezdil bych za tebou…stejně si pořád stěžuje, že se s námi málo vidí.“

„Chceš se mě zbavit?“ zeptala se s patrnou dávkou hysterie v hlase.

„Dělám to pro tvoje dobro a pro dobro našeho dítěte! Jak dlouho chceš ještě chodit do práce a nechat se vystavovat takovému stresu? Na venkově by ses měla lépe. A někdo nás musí živit. Mám tu několik otevřených případů…“

„A to je to, co tě tu drží! Tvoje případy. Nemusíš předstírat, že to děláš kvůli nám. Ty svou prací doslova žiješ. Myslím, že bude lepší, když k matce odjedu rovnou. Až to tu vše doděláš, můžeš se k nám přidat…pokud tam ještě budeme.“

„Ale, Tess!“ začal, ale ve skutečnosti nevěděl, co říct. Theresa měla alespoň z části pravdu, to si musel přiznat. Nechtěl v Mersey nechat rozdělanou práci. Naproti tomu si přál tohle město konečně opustit a usadit se na venkově, založit rodinu a prožít spokojený zbytek života. V jeho čtyřiceti letech se mu špína velkoměsta začínala zajídat.

Smutně se díval, jak jeho žena mizí v ložnici a doufal, že se do rána uklidní. Sáhl po staré kožené bundě a do pouzdra zastrčil zbraň. Čekala ho spousta práce…

 

To bylo před dvěma měsíci. Teď už je všechno jinak.

Gary do sebe hodil zbytek skotské a vzápětí si do sklenky nalil další. Oči přitom upíral do prázdna a zdálo se, že vůbec nevnímá. Vedle něj na stolku ležela zarámovaná fotografie, na které on a Theresa mávali do objektivu a vesele se smáli. Garyho oči sklouzly k obrázku, myšlenky se zatoulaly k té dovolené, na níž byl pořízen. Karibik. Oba se tam moc těšili a dva týdny tam si dosyta užily. Byly to nejlepší dva týdny jeho života.

Tvář se mu zkřivila vztekem a smutkem. Broušenou sklenici plnou whisky mrštil na zeď. S hlasitou ránou se roztříštila a zlatavá tekutina začala stékat po tapetě.

Složil hlavu do dlaní a rozplakal se.

 

Stoupal po schodišti na merseyské policejní stanici a stále myslel na hádku s Tess. Proč ji jen nemůže poslechnout a odstěhovat se sní do Alwera? Drží ho tu sice práce, ale kdyby odešel, převzal by to někdo jiný a udělá ji přinejmenším stejně dobře jako on.

Seshora k němu dolehly rozčilené hlasy. Kluci z oddělení se zas chytli kvůli nějaké prkotině, napadlo ho a chtěl mezi ně vpadnout a zklidnit je, když tu zaslechl několik slov, která ho zarazila.

„Je ti snad jasný, že mi to nestačí, Shawne?“

„Ticho…někdo nás uslyší,“ odpověděl druhý hlas tišeji.

„No a co?! Do prdele, čekám na ty prachy, dneska jsem tu měl mít deset tisíc a co? Hovno. Nechtěj, abych se naštval…mohlo by tě to stát víc než jen kariéru.“

„Dej mi ještě trochu času, ty peníze dostaneš…“

„Já vím…jasně, že je dostanu. Jak se vlastně má tvoje malá Lindsay?“

„Lindsay do toho nemíchej, Kevine! Říkám, že ty prachy dostaneš!“

„Doufám, i kvůli tobě, kámo.“ Než se Gary stačil vzpamatovat, dveře se rozlétly a z nich skoro vyběhl Kevin Marsh, jeden z nejdůležitějších mužů na oddělení a také jeden z těch, o nichž si Gary myslel, že jsou to správní chlapi. U něj se však zřejmě mýlil.

„Marshi,“ řekl, když se zdálo, že policista se skloněnou hlavou kolem něj proběhne bez povšimnutí. Kevin Marsh okamžitě zastavil a trochu vyděšeně na Garyho pohlédl.

„Aldene…nejsi tu trochu brzy?“

„Ale vůbec ne. Právě mi začíná služba. Zdá se, že máš trochu problémy se Shawnem, ne?“ Marsh po něm šlehl zlým pohledem. „Do toho se nepleť. Není to tvá věc. Měl bys raději honit Černého pantera, nemyslíš?“

„Dej, si na mě pozor, Keve. Tohle by se ti mohlo vymstít!.“ Marsh se chladně usmál a dvěma prsty se dotkl štítku své čepice v ironickém pozdravu. Gary se za ním díval, v hlavě se mu rodilo rozhodnutí, že toho chlapa dostane. Korupci se mezi policisty velmi dařilo a Barumu, který se stále ještě zcela nezbavil mladických ideálů, se z toho dělalo zle.

Vyšel zbývající schody a vešel do chodby mezi kancelářemi, která teď byla úplně opuštěná. Došel ke třetím dveřím nalevo a bez klepání vstoupil. U stolu zavaleného papíry seděl Shawne Philips a telefonoval.

„Ne, Marty, potřebuju je už zítra!“ Shawn si všiml Garyho, zbledl a roztržitě kývl, aby se posadil. „Fajn, OK. Jo. Ještě ti zavolám.“ Zavěsila obrátil se na Garyho. „Detektive, potřebujete něco?“

„Chtěl bych si s tebou promluvit, Shawne.“ Philips byl hubený, maličký chlapík, který na oddělení prováděl skoro veškerou kancelářskou práci a ostatní policisté za ním často chodili pro radu, když si nevěděli rady s něčím ohledně počítačů. I Alden za ním několikrát zašel při problémech s psaním hlášení. Doma na Shawna čekala mladá hezká manželka a dvouletá dcera Lindsay. Garymu se příčilo, že se tenhle člověk stal obětí vydírání. Ale proč?

„Neúmyslně jsem vyslechl tvůj rozhovorem s Kevinem Marshem.“ Philips sebou trhl, ale nic neřekl.

„Za co chce ty peníze?“

„Nepleťte se do toho, detektive. Prosím vás o to.“

„Nebuď hlupák, Shawne! Chci ti pomoct. Tohle mu přece nemůže projít.“

„Cením si vaší snahy. Ale vy o tomhle nic nevíte, tak se na to raději vykašlete.“ Policista vyskočil ze židle a na tváři mu vyskákaly rudé skvrny. Gary se zvedl, čekala ho práce, a nemohl se příliš zdržet. A tohle stejně nikam nevedlo. Později se do toho pustí a neskončí, dokud Marsh nebude odsuď pryč. „Jak chcete, ale Shawne, buďte opatrný. Mohlo by se vám to vymstít.“

Jen co vyšel z Phillipsovy kanceláře, zazvonil mu v kapse mobilní telefon.

„Máme Pantera.“

 

„Proboha! K zemi! Všichni k zemi!“ V restauraci propukla panika. Jeremy Sanderson se vrhnul k zemi a strhnul za sebou svou ženu Julii, která nepříčetně ječela. Vedle nich krvácel Dean Thomson, viceprezident jedné z největších počítačových firem ve Státech.

Sanderson vytáhl jednou rukou pistoli, druhou mobil a podal ho své manželce. Celou dobu se rozhlížel po střelci, i když předpokládal, že ten již dávno zmizel.

„Zavolej záchranku, Julie. Rychle. A pak hned volej Andyho. Číslo tam je, pod Haley. Julie, uklidni se!“ Opatrně se posunul k viceprezidentovi a ignoroval přitom křik a zmatek ve zbytku restaurace.

„Pane Thomsone? Deane? Budete v pořádku.“ Na viceprezidentových rtech se objevil nepatrný náznak úsměvu.

Jeremy nepochyboval o tom, kdo střílel, Thomsonova košile a sako byly zakrvácené v místě srdce. Černý panter se vrátil a Jeremy potřeboval, aby se vrátil i Gary Alden.

 

„Tak co máte?“

„Gary, no to je dost!“

„Zítra, skladiště ve Far Hollow.“

„Jaks to zjistil, Jerry?“

„Pracuju na tomhle případu stejně dlouho jako ty. Odposlouchávali jsme jeden hovor. Změněné hlasy, samozřejmě. Ale jsme si jisti, že je to on.“

„Michaeli, budeme potřebovat zásahovku.“

„Jistě, už se na tom pracuje.“

„Zítra Pantera dostaneme.“

Dveře se otevřely a dovnitř vešla kapitán Perezová. „Co se to tu děje?! Aldene?“

„Zjistili jsme, kde bude mít Panter schůzku s dalším klientem.“

„Dobrá práce,“ z jejích černých očí však metaly blesky. „Proč se to ale dozvídám jako poslední a navíc jen náhodou?!“

„Chtěl jsem vám to říct, šéfe, jen co to ukážu Garymu.“ Bylo neuvěřitelné jak dokázala udělat z dobrého poldy ustrašeného zajíce. Jeremyho oči těkaly z Perezové na Garyho a Michaela a zpět.

„Až tady skončíte, stavte se u mě v kanceláři, Sandersone.“ Otočila se na podpatku a práskla za sebou dveřmi.

„Fakt by mě zajímalo, proč tě tak nenávidí...“ prohodil Michael. Jeremy jen něco zamručel a rychle se vrátil k plánování zítřejší akce.

 

Gary se podíval na hodinky. Bylo přesně jedenáct. Každou chvíli by se měl Panter ukázat. Ostřelovači zvláštní jednotky byli rozmístěni na střechách opuštěného skladiště a sledovali každý pohyb. Pevně svíral svého Sig Sauera, připraven ho kdykoliv použít. Radši by však Pantera dostal živého, aby se přes něj dostal k jeho zaměstnavatelům.

Ve ztichlém areálu se rozlehly zvuky podrážek kráčejících po štěrku. Gary se ještě více stáhl do stínu. Černá postava s kuklou se zastavila uprostřed volného prostoru.

„Nic nedělejte,“ špitl do vysílačky. Panter několik minut přešlapoval na místě až se ozval motor auta. Pomalu jedoucí černé BMW zastavilo přímo před zabijákem a vystoupil z něj vysoký, hubený muž s černými vlasy. Gary čekal ještě několik vteřin a pak vystoupil ze svého úkrytu. „Jste obklíčeni! Odhoďte zbraně a ruce nad hlavu.“ Panterova zakrytá tvář se obrátila z „klienta“ na detektiva. Muž odhodil vlastní zbraň, ale Panter váhal. „Žádné hlouposti, nemáte šanci!“

Tichou nocí se rozlehla ohlušující rána. Panter v ruce svíral hrozivě vypadající zbraň a tmavovlasý muž se skácel k zemi s ustřelenou půlkou hlavy.

„Střílejte! Dostaňte ho!“ křičel Gary do vysílačky a sám přitom střílel, byť neúspěšně. Panter se pohyboval neuvěřitelně rychle. Několika bezmála akrobatickými skoky se dostal ke stěně jedné z budov. Byla natřená na černo a tak se stal téměř neviditelným. Jeho polohu mohli určit pouze od záblesků pistole.

Gary zaslechl výkřik a následovně se z vysílačky ozvalo: „Dvojka to dostala.“ Zaklel a začal horečně přemýšlet. Rozhodl se ve vteřince. Bylo jasné, že jim Panter uniká...znovu. Musel něco udělat. Na své vysílačce stiskl tlačítko pro přenos a přikázal: „Kryjte mi záda. Dostanu ho!“

Skrytý ve tmě se co nejrychleji plížil podél stěn, s úmyslem dostat se k Panterovi zezadu. Zabiják si ho nevšiml, byl zcela zaměstnán střelbou, která navíc přehlušila zvuk Aldenových podrážek.

Dostal se k němu dostatečně blízko, teď by mu nedělalo problémy zabít ho...s trochou štěstí ho však mohl dostat živého. Jen ještě kousek, aby ho mohl omráčit ránou pažby.

Avšak ve chvíli kdy se už už zdálo, že se mu to podaří, se Panter prudce otočil a přesně mířeným kopem trefil Garyho mezi nohy. Ten se s úpěním svezl k zemi.

„Největší problém vás chlapů je to, že máte koule,“ prohlásil Panter a Gary znovu zalapal po dechu. Tentokrát však ne bolestí, ale spíše šokem. Panter byl žena! Bezcitný nájemný vrah, který pro peníze zabil kohokoliv jedinou přesnou kulkou do srdce byl žena. Otřes z toho zjištění ho ochromil skoro tak spolehlivě jako její kop. Sehnula se k němu a její oči, azurově modré a chladnější než led, se zabodly do těch jeho. „Přestaňte se mě pokoušet zastavit,“ řekla. „Nebo by jste nemuseli dopadnout tak dobře jako teď.“ Prudce se odtáhla a rozeběhla se pryč. Za okamžik Gary uslyšel zvuk startující motorky. Neměl však sílu na to, aby cokoliv udělal a s bolestným skuhráním padl hlavou mezi drobné kamínky.

 

„Rád vám pomohu, Jeremy, kdykoliv jen budete chtít. Klidně se ozvěte. Váš plán se mi moc líbí. Alespoň si trochu odpočinu. Dovolená někde ve Středomoří mě i mému manželství jen pomůže. Manželka si stále stěžuje, že příliš pracuji,“ viceprezident Prototechu, Dean Thomson, naposledy kývnul na pozdrav a nasedl do své limuzíny, která se tiše rozjela pryč od policejní stanice.

Jeremy Sanderson se otočil na svou kolegyni Abigail Cohenovou. „Správnej chlap.“

„Co vaše žena, poručíku? Nebylo od vás příliš ohleduplné, že jste ji do toho navezl a nic jste neřekl. Mohlo se jí něco stát.“

„Julii jsem to vysvětlil...“ Sanderson se na okamžik odmlčel a až poté pokračoval. „Dosud se mnou nemluví.“

„Naprosto ji chápu, pane.“

„Myslím, že ji pozvu na drahou večeři, i kdyby mě to stálo měsíční plat. Vím, že to ode mně nebylo fér, ale potřeboval jsem, aby to vypadalo realisticky. Thomson riskoval mnohem víc. Nemohli jsme vědět, že si najmou znovu Pantera. Někdo jiný by ho prostě oddělal kulkou do hlavy, je to jistější. Pouze Panter střílí kulku do srdce. Jako by se hlásil k tomu, že to byl on. Nechutné.“

„Byla to dost riskantní akce. A s jakým výsledkem?“

„Tak za prvé víme, že Panter toho ještě nenechal. A za druhé, oni si myslí, že Thomson je po smrti. A proto víme, po kom pravděpodobně půjdou teď.“

„Carlo Cusack.“

„Jistě, prezident Prototechu je logicky další a poslední cíl.“

„Co chcete dělat teď?“

„Stačí, když pár hodin počkáte a dozvíte se to, Cohenová.“

 

Po krátkém ošetření v nemocnici Blahoslavené Panny se Gary vydal domů. Rozhodl se, že Therese oznámí, že změnil názor. Panterovo varování ho nevyděsilo, ale nechtěl riskovat, že se Tess nebo jejich ještě nenarozenému dítěti něco stane. Předá všechny své poznámky kapitánu Perezové a dá výpověď. Pak se konečně odstěhuje do Alwera a bude si plnými doušky vychutnávat rodinný život po boku ženy, kterou miluje a se synem či dcerou. Neznali pohlaví, ale jména už dávno vybrali. Danny nebo Kristin.

Gary se opájel představami při jízdě zaplivanými uličkami na Highland Islandu, což byla jedna z těch lepších čtvrtí v Mersey. V tu chvíli se z vysílačky ozvalo: „Detektive Aldene?“

Natáhl ruku a vzal do ní vysílačku.

„Jsem tady, co se děje?“

„Tady Parker, pane. Kde jste?“

„Na cestě domů, Parkere. Mám za sebou těžkou noc a dvacet čtyři hodin jsem nespal. Moje žena ani netuší, co se mnou je. Takže ať už po mně chcete cokoliv, nechte to až na zítra.“

„Zítra je neděle, pane.“

„Tak tedy na pondělí.“

„To nejde. Máme tu krizi.“

„Co se děje, Parkere?“ Aldenovi začínalo bát jasné, že domů se jen tak dostane.

„Na rohu dvaadvacáté a Západní našli tělo Luka Donovana a v restauraci Fukhito nějaký sniper zastřelil jakéhosi obchodníka.“

„Do srdce?“

„Ne...“

„Tak vidíte. To není má práce. Nasaďte na to někoho jiného. A co jste říkal předtím? Luke Donovan? Ten herec? Má žena ho zbožňovala, bude ji to mrzet. Ale co tam ten cvok dělal?“

„To co všichni, pane. Nakupoval drogy. Tam je to dost obvyklé, hvězdy showbussinessu tam nakupují kokain po kilech. Pravděpodobně se mu obchod příliš nevydařil.“

„V tom případě by to mělo dostat na starost protidrogové, ne?“

„Samozřejmě, těm jsme to již oznámili, ale oni chtějí na pomoc někoho přes vraždy. A vyžádali si vás, detektive. Je to choulostivá záležitost a oni si přejí někoho zkušeného.“

„Ale...“

„Alespoň se tam zajeďte podívat. Okoukněte to tam a pak to můžete hodit na někoho jiného. Anette Clairové by se to jistě líbilo, byla jeho fanynkou.“

„Proč ji tam tedy nepošlete rovnou?“

„Je na dovolené v Kalifornii.“

„Aha. Fajn. Zajedu tam.“

 

O tři hodiny později konečně seděl v autě a už opravdu jel domů. Bylo jedenáct hodin dopoledne.

Zdálo se, že Luka Donovana zavraždil nějaký zlodějíček a ukradl mu peněženku i šperky. Vraha pravděpodobně nikdy nedopadnou. Ale stále tu byla možnost že citově zainteresovaná Anette Clairová se na případ vrhne s takovým nadšením, že ho nakonec vyřeší.

To už ale nebyl Aldenův problém. Před sebou měl nejspíš další hádku s Theresou, protože jí za dva dny ani jednou nezavolal a ona teď doma nejspíš trnula hrůzou, co se mu jen mohlo stát. Možná již obvolala všechny merseyské nemocnice.

Zahnul na ulici, kde stál celkem slušný činžovní dům, v němž bydleli. Zaparkoval na svém obvyklém místě a vystoupil. Pak vyšel schody k otlučeným vstupním dveřím a vešel na chodbu páchnoucí zatuchlinou. Výtah byl zase mimo provoz. Všech pět pater musel vyjít pěšky. Příliš mu to však nevadilo, šel by po schodech i kdyby výtah fungoval.

Odemkl dveře jejich bytu a zahlaholil: „Jsem doma, miláčku!“ Žádná odpověď. Garymu nálada ihned klesla pod bod mrazu. Theresa se nejspíš zlobí a trucuje. Podíval se na hodinky. Dnes měla Tess, zdravotní sestra, noční službu a měla by tedy již být doma.

Byt měl pouze tři pokoje, malou koupelnu a kuchyňský kout, což byl také jeden z důvodů, proč se chtěla stěhovat. Bylo tu pro dítě málo místa. Gary pověsil kabát a sundal si boty, Tess nesnášela, když v nich chodil po bytě.

Obývák byl ztichlý, nehrála tu televize, na sporáku v kuchyni, kterou od zbytku pkoje dělila úzká přepážka, se nic nevařilo. Bylo to zvláštní. Možná šla na oběd s nějakou přítelkyní, napadlo ho, ale takřka okamžitě tu myšlenku zavrhl. Na oběd bylo příliš brzy, a Theresa takové vycházky neměla ve zvyku.

S narůstajícími obavami otevřel dveře do ložnice. Okno bylo otevřené a v obdélníku slunečního svitu ležela na posteli Theresa, otočená zády k němu. Na sobě měla červenou domácí soupravu a spala. Gary se usmál a otočil se. Nechtěl ji budit, musela být po práci v nemocnici George Washingtona opravdu velmi vyčerpaná, když usnula i v takovém světle. Obvykle za světla spát nemohla, stěžovala si, že ji budí.

Vrátil se tedy do kuchyně, uvařil si silnou kávu a připravil si toast. Ze stolku si vzal dnešní noviny a spokojeně se s nimi usadil na gauč.

Právě si četl sportovní stránku a s radostí zaregistroval, že jeho oblíbený baseballový tým Mersey Dogs porazil své odvěké městské rivaly Raket’s from Mersey, když si znovu vzpomněl na Tess.

Tohle už opravdu nebylo normální. Hodiny ukazovala půl druhé a Alden se už chystal jít konečně spát. Slunce se právě dostalo do takové polohy, že muselo osvětlovat téměř celou ložnici. A Tess v tomhle oslňujícím svitu spala? Že by si vzala prášky na spaní?

Zvedl se a znovu zamířil do ložnice. Tess se za celou tu dobu vůbec nepohnula, což Aldena ještě více znepokojilo. Měla dost neklidné spaní, občas se raději vyspal v obýváku na gauči, aby měl klid.

Srdce se mu rozbušilo a jeho tlukot cítil až v krku. A v tu chvíli to ucítil. Nezaměnitelný pach smrti a krve. Jak to, že si toho předtím nevšiml?

Vrhl se přes postel ke své manželce, uchopil ji za rameno a obrátil ji k sobě.¨

Vykřikl. Prostěradlo pod jejím tělem bylo nasáklé krví, stejně jako její košile, barva krve však splývala s barvou oblečení.

„Tess!“ ani si neuvědomoval, že mu po tvářích stékají slzy a celý se třese. „Tess, miláčku.“ Přitiskl své rty na její chladnou tvář. „Kdo jen ti to udělal?!“

Objal její zakrvácené, chladné tělo a hlavu jí zabořil do hebkých vlasů.

Byli mrtví. Žena, kterou miloval i jejich nenarozené dítě. Garymu Aldenovi se v jediném okamžiku zhroutil celý svět.   

 

Jeremy Sanderson seděl ve svém služebním autě a mířil k bytu Garyho Aldena. Zatímco si jeho vůz prorážel cestu hustým deštěm, muž byl zahloubán do svých myšlenek.

‚Nepochybně to byl právě Černý panter, kdo zabil jeho ženu. Čistý průstřel srdce,všechno souhlasilo a odpovídalo jeho stylu. Ale proč by to Panter dělal? Chtěl splnit svou výstrahu, kterou dal Aldenovi tehdy v opuštěné továrně? Chtěl tak Aldena zastrašit. Každopádně se mu to povedlo, Gary z případu odstoupil a Panter mohl vraždit dál. Nikdo se k němu už nedostal tak blízko jako právě Gary Alden.‘ A právě proto ho teď Jeremy potřeboval.

Někdo se rozhodl zničit firmu Prototech a na špinavou práci si najal Pantera. Prototech dodával informační technologie i organizacím jako FBI a CIA a jeho produkty byly i v Bílém domě. Ale co tím ten ‚někdo‘ sledoval?

Zahnul na Osmou, kde Gary bydlel, zaparkoval a rychle vyběhl pět pater k jeho bytu. Několikrát krátce za sebou zazvonil a čekal skoro pět minut, ale nikdo neotevřel. Zabušil na dveře, se stejným účinkem. Nakonec tedy bez ohledu na další nájemníky začal řvát. „Policie! Otevřete, nebo budeme nuceni vyrazit dveře!“ Než se stačil nadechnout k dalším slovům, dveře se otevřely. Škvírou Jeremy zahlédl Garyho tvář, změněnou k nepoznání. Hnědé oči podlité krví, tvář zarostlou, jakoby se již několik týdnů neholil. Sanderson z něj cítil levnou whisky a cigarety. Před dvěma lety přestal Alden kouřit.

Jen co Gary svého bývalého parťáka spatřil, pokusil se dveře zabouchnout, ale jeho opilecké pohyby byly příliš pomalé a těžkopádné. Jeremy vrazil nohu do mezery mezi dveřmi a prahem a strčil do nich. Dveře se rozletěly tak prudce, že vrazily do Aldena a ten neudržel rovnováhu a padl na záda.

Pomalu zvedl hlavu a opřel se o lokty. „Ahoj, Jerry! Přišel jsi navštívit starýho kamaráda? Dáš si něco k pití? Nevím, jestli je tu ještě nějaká skotská, ale snad je tam nějaký kafe...“

Jeremy si nevšímal jeho keců a rozhlížel se po bytě. Už tu několikrát byl, ještě za Theresina života, na oběd či večeři, ale z toho co tu teď viděl mu bylo na zvracení. V kuchyni se vršilo špinavé nádobí a krabice od čínských nudlí a pizz. V obýváku to vypadalo podobně, avšak doplněné od prázdné flašky od tvrdého alkoholu a piva. To doplňovaly přeplněné popelníky a krabičky od cigaret. Na světlezelené tapetě se vyjímala zaschlá skvrna od whisky. V televizi běžel jakýsi zábavný pořad a na stolku ležela Garyho a Tessina fotografie.

Nedokázal si představit, jaké to pro Garyho musí být a jak to jen může snášet (i když to očividně nesnášel zrovna dvakrát dobře). Přece jen to ale byly již více jak dva měsíce. Bolest z té ztráty musela být alespoň částečně otupena.

Ve dveřích se objevil Gary, sotva se držel na nohou. „Co tu chceš?“

„Musíš se vzpamatovat, Gary. Vím, že je to těžké, ale Therese tohle život nevrátí. Určitě by nebyla ráda, kdyby tě tu takhle viděla.“

Gary zrudl a překvapivě rychle se na Sandersona vrhl. Vymrštil ruku ve snaze ho uhodit, ale Jeremy ji stačil zachytit. „Ty si vůbec nedovedeš představit JAK je to těžký!“ řval. „Nedokážeš si představit jaké je ztratit milovanou ženu. Ty jsi nikdy nikoho nemiloval!“ To byla vlastně pravda a Sanderson se trochu zarazil, když to od Aldena slyšel takhle natvrdo. Jeremy nikdy neměl delší vážný vztah a ještě ve svých pětačtyřiceti letech střídal ženy jako ponožky. Nikdy se nad tím nezamýšlel, ale teď mu skoro přišlo líto, že nikdy nezažil to co Gary s Theresou. O to tu teď však nešlo.

„Dobře, máš pravdu, nevím jak ti je. Ale vím, že tady zůstat nemůžeš. Pojď se mnou, přespíš u mě abys vystřízlivěl a pak si promluvíme.“

„My si ale nemáme o čem promluvit.“

„Ale jistěže máme. Přišel jsem, abych tě požádal o pomoc.“

„Jakou pomoc?“

„Černý panter je zpátky, a ty jsi asi jediný, kdo ho může dostat.“¨

 

Probudil se s hroznou bolestí hlavy, jakoby mu v ní bušily desítky kladiv. Matně si uvědomoval, že je to poprvé za více než dva měsíce, co je úplně střízlivý. Je s podivem, že nezemřel na otravu alkoholem.

Ležel v obývacím pokoji na příliš měkkém gauči a třásl se zimou. Náhle se mu zvedl žaludek a jen tak tak to stihl na záchod. Nahnul se nad záchodovou mísu a začal zvracet. Nutkání ke zvracení přetrvávalo, i když měl žaludek prázdný a dávil pouze žaludeční šťávy. Tvář měl pokrytou studeným potem a svalový třas neustával, naopak se ještě stupňoval. Takhle zle mu ještě v životě nebylo. Fyzicky i psychicky byl úplně na dně.

V koupelně se rozsvítilo světlo a jeho jas Aldena oslnil, bolest hlavy se ještě zhoršila. Bušení se změnilo v řezání žiletek.

„Gary, ježíšikriste, ty vypadáš,“ v Jerryho hlase, který se ozýval jakoby z dálky, byla patrná obava. „Vstávej, chlape.“ Hodil si jeho ruku přes rameno a pomohl mu vstát. Přešli do obýváku, Jeremy ho hodil zpět na gauč a odešel, aby se za několik minut vrátil, v jedné ruce držíc misku s horkou polévkou a v druhé sklenici s podivným nápojem. Nejprve mu podal sklenici a poručil: „Vypij to. Najednou.“ Alden neměl sílu mu odporovat, napil se a v ústech se mu rozlila tekutina s tak odpornou příchutí, že ji vyprskl a ušpinil tak světle zelený potah gauče i Sandersonovo flanelové pyžamo. „Vypij to, je to hnusný, ale pomůže ti to.“ Na druhý pokus už vypil celý obsah, i když se přitom několikrát málem znovu pozvracel.

S polévkou to již bylo lepší. Horký vývar mu udělal dobře a připomněl mu, že již hodně dlouho neměl pořádné, horké jídlo. „Fajn, teď se vyspi.“

 

Druhé probuzení v Sandersonově bytě na Coal Avenue bylo mnohem příjemnější. Bolest hlavy nepominula, ale ustoupila a už se mu tolik nezvedal žaludek. Ruce se mu však třásly pořád, což vyřešila jedna dvě cigarety.

Seděl u stolu proti Jeremymu, kouřil, pil kávu a čekal co z jeho kolegy vypadne.

„Ten muž, co ho Panter zastřelil tenkrát v továrně...“

„Zastřelila, Jerry. Je to žena.“

„No jo, nemůžu si na to nějak zvyknout. No, takže ten co ho zastřelila v tý opuštěný továrně, se jmenoval Andrea Mancini. Pocházel ze Sardinie, ale na tom zas tak nezáleží. Mancini pracoval pro Fredericka Woodse, což je majitel firmy WooStar. Vyrábí informační technologie.“

„No a?“ Sanderson se na Garyho chvíli díval jako na cvoka, ale pak se uhodil dlaní do čela. „Ty vlastně nic nevíš!“ Pak mu řekl o svém plánu s Deanem Thomsonem a pastí na Černého Pantera -  nepolapitelného zabijáka.

„Jak tě napadl zrovna Thomson?“

„Za prvé je to můj přítel, takže nebylo příliš pracné ho přemluvit. No a navíc nás k němu vedly jisté indicie.“

  „Jaké indicie?“

„Nejsme si úplně jisti, o co vlastně Woodsovi jde. Jsou tu dvě možnosti. Jedna je, že chce Prototech prostě zlikvidovat a pak nastoupit na prázdně místo na trhu. A ta druhá je Mary Berkleyová – Hunterová.“

„Kdo je to?“

„Zaměstnankyně Prototechu. Ve skutečnosti je druhou viceprezidentkou.“ Sanderson se odmlčel. „Řekneš mi konečně o co jde?“ Alden začínal být netrpělivý.

„Máme několik fotek, na nichž je zachycen Frederick Woods s Mary Berkley – Hunterovou a nevypadá to na zrovna pracovní schůzku.“

„Takže Woods a Berkley – Hunterová mají spolu poměr...Kdyby Thomsona a prezidenta Prototechu...“

„Samuela Cromwella.“

„Tedy Sama Cromwella potkala nehoda v podobě kulky od šíleného vraha, Berkleyová by se pravděpodobně stala prezidentkou celé společnosti.“

„Z čehož by těžila ona i Woods s WooStar. Jde jen o to, jak by s oběma společnostmi naložili.“

„A co ti brání v tom, abys Berkleyovou a Woodse sebral?“

„Nejsou důkazy. Mohli bychom je zadržet, ale po čtyřiadvaceti hodinách zase propustit.“

„A co ty fotky?“

„Ty nemůžeme použít. Leda později.“

„K čemu tedy potřebuješ mě? Pokud se mi podaří dostat Pantera, pravděpodobně nám nepomůže. Nejspíš nic neví.“

„My ji také nechceme chytit. Ale s její pomocí se k Woodsovi můžeš dostat.“

„Pořád se tě ptám JAK?“¨

„Musíš ji najít a sledovat.“

„Jak prosté,“ ušklíbl se Gary a uhasil cigaretu.

„Proto jsi tady, Gary. Nikdo jiný než ty nemá šanci. Ty jedinej Pantera znáš.“

„Ale proč si myslíš, že až ji najdu tak ji rovnou neoddělám. Nejspíš nějakým hodně krutým způsobem. Důvod k tomu jistě mám, nemyslíš?“

„To se nestane...věřím ti.“

 

„Máme ho...ji...Máme ji, pane!“ Randy Law vrazil do Sandersonovy kanceláře bez klepání, hlas mu vzrušením přeskakoval.

„Cože? Koho? O čem to sakra mluvíte, Law?“ Alden se zvedl ze židle.

„Víme o další Panterově schůzce.“

„Jak?“ tak zněla Garyho jediná otázka.

„Odposlech,“ Law odpověděl trochu moc rychle, ale Alden tomu nevěnoval mnoho pozornosti.

„To je přece nezákonné. Neříkejte mi, že k tomu máte soudní povolení.“

„Jo, máš pravdu. Nemáme nic. Ale nejspíš se to nikdo nedozví, a nám to moc pomůže. To je fuk...Tak mluvte, Randy.“

„Zítra v Maine Street 7, přesně o půlnoci. Mluvili o jakési Liz...“

„Kdo sakra je ta Liz?“

„Pravděpodobně sám Panter, Gary. Copak si nemyslíš, že se jmenuje Panter, ne?“

„Haha,“ utrousil suše. „Ale přece to nemůže být tak jednoduché. Odposlechnete pár hovorů a máte ji. „

„Ale už je to tak. Přece nebudeme naříkat nad tím, že ten idiot nám jen usnadňuje práci.“

„No jo, dobrá. Jaký je plán?“

 

„Takže...“ Sanderson se na Aldena vážně podíval. „Zdá se, že to bude hračka. Opakuji, zdá se, ve skutečnosti to tak vůbec být nemusí. Maine Street 7 je činžák, v němž bydlí ti nejchudší z Mersey. Je tam dvacet bytů, tři z nich jsou opuštěné. Předpokládáme, že schůzka bude v jednom z nich, ale musíme počítat i s možností, že někdo z těch obyvatel je Woodsův komplic. Pošleme tam samozřejmě zásahovku, ale...“

„Počkej, zadrž. Půjdu tam sám.“

„V žádném případě. Někdo ti musí krýt záda, kdyby se přece jenom něco zvrtlo.“

„Když tam budu sám, je minimální šance, že se něco podělá. Ale pokud budu mít za zadkem dvacet po zuby ozbrojenejch chlapů, pravděpodobnost, že si nás někdo všimne se mnohokrát zvýší.“

„Nemůžu tě vystavit takovému riziku. Tebe ani celou akci.“

„Já nemám co ztratit, Jerry. Nic mi nezbylo. A ty víš sám nejlíp, že sólová akce má největší šanci na úspěch.“

„Ale...“

„Budu mít zbraň a vysílačku. Budeš vědět o všem co se bude dít. A v záloze si klidně měj pár chlapů, který tam pošleš v případě nejvyšší nouze.“

Bylo vidět jak se v Sandersonovi sváří dva názory. Nakonec mávl rukou. „OK, jak chceš. Ale jestli se ti něco stane, tak mi pak nechoď brečet na rameno...A mám tu jednu takovou šikovnou věcičku, kterou si bezpodmínečně musíš vzít.“

„Rozkaz, šéfe.“

 

Činžovní dům na Maine Street 7 se ničím nelišil od ostatních, s nimiž sousedil. Oprýskané zdi, několik vymlácených oken zalepených pouze novinovým papírem nebo průhlednou fólií, šňůry s prádlem, na které sedal prach z ulice. A k tomu všudypřítomný pach z popelnic a záchodků. Skvělé místo pro život.

V některých oknech se svítilo, ale většina jich byla temná.  Za několik minut měla nastat půlnoc, hodina duchů, a také skvělý čas pro schůzku s nájemnou vražedkyní.

Gary Alden uvolnil bezpečnostní pásek na pouzdru s pistolí a přikrčil se za řadou popelnic. Urputně se snažil nevnímat děsný smrad, který z nich vycházel. Fosforeskující ručičky hodinek mu sdělily čas 12:00. Už by tu měli být, na takovéhle schůzky se přece nechodí pozdě. Zvláště Panter, by se měl již dávno dostavit. Nervózně se zavrtěl, hlavou mu běhaly myšlenky na to, jestli Woods ve svém rozhovoru nepoužil nějakou šifru nebo domluvený signál, a on tu teď v tom bordelu nečeká zbytečně.

Už už chtěl kontaktovat Sandersona, ale v tu chvíli ulici ozářily reflektory přijíždějícího auta. Alden se co nejvíce přikrčil, aby ho zbloudilý paprsek světla neodhalil, ale pozorně sledoval černé BMW, které v tomto prostředí působilo přinejmenším nepatřičně. Byl to stejný typ auta, kterým přijel na svou poslední schůzku v životě Andrea Mancini.

BMW zastavilo před domem s číslem 7, vypnulo motor a reflektory. Dveře na obou stranách se otevřely téměř naráz a vystoupili tři muži. Dva z nich byli velmi mohutní a byli ozbrojeni samopaly. Byli to pravděpodobně Woodsovi bodyguardi. Aldena to trochu překvapilo, Woods tedy Panterovi příliš nevěří. Hlavně poté. Co zastřelila Manciniho. Zcela pochopitelné, ale přesto...je to Woodsův dost blízký spolupracovník. Třetí muž byl sám Frederick Woods. Zajímavé, napadlo Aldena. Sám velký pan Woods si sjednal schůzku s nájemným vrahem.

Všichni tři si zběžně prohlédli okolí a pak vešli do omlácených vchodových dveří. Alden nečekal příliš dlouho a vydal se za nimi. Výtah nejezdil, museli tedy jít po schodech. Až dolů slyšel jejich hlasité kroky, asi jim příliš nezáleželo na tom, zda si jich někdo všimne. Neměl tušení kam půjdou, držel se tedy až riskantně blízko za nimi. Na nohách měl obyčejné tenisky, které k černým kalhotám a kožené bundě vypadali poněkud zvláštně, ale skvěle tlumily zvuky.

Vyběhl do prvního patra, seshora k němu dolehly hlasy.

„Myslíte, že tam už čeká, šéfe?“

„Určitě. Liz nechodí nikdy pozdě…spíš velmi brzo.“

„Co s ní chcete udělat?“ Následovalo ticho. Co to má ksakru znamenat? Plánoval Woods něco jiného, než jen ujednání dalšího kšeftu?

Pomalu se plížil, co nejblíže ke zdi, držíc se co nejvíc ve stínu. Stoupali stále výš a výš. Byli již ve čtvrtém patře, ale stále nezastavovali. Zbývala dvě patra. Byty v nich byly všechny obydlené. Museli mít tedy komplice. Nebo ne?

Woods a jeho kumpáni nevstoupili do žádného z bytů. Stáhli si žebřík a vylezli otvorem ve stropě na střechu.

„Do prdele,“ zaklel potichu Alden. Nevěděl jestli se bude mít na střeše kam schovat, s touhle možností nikdo nepočítal.  Takhle nebyl dost blízko, aby mohl odposlouchávat jejich hovor a jeho záznam poté předat Jeremymu. Přemítal o tom, co udělat, ale nakonec usoudil, že nemá jinou možnost, než vylézt za nimi a doufat, že si ho nevšimnou. Pevně uchopil svou pistoli a začal šplhat po žebříku.

Pomaličku odklopil víko. Stáli k němu zády…tedy Woods a jeho muži. Černý Panter stál jen několik metrů od něj, čelem k němu. Zatím si h  však nevšiml. Garyho zachvátila vlna hněvu. Toužil se vyřítit ze svého úkrytu a provrtat vraha mnoha kulkami, aby se pomstil za Tessina smrt. Ale ovládl se.

„Sundej si tu masku Liz, my se přece známe, ne?“

„Sklapni, Freddie. Co po mě chceš? Koho se potřebuješ zbavit tentokrát?“

„To je velmi vhodná otázka, Liz. Koho se chci zbavit tentokrát…Opravdu to chceš vědět? Proč si nejdřív nepopovídat? Jako přátelé?“

„Pokud jsme přátelé, proč sis sebou přivedl ty dvě gorily?“

„V mém oboru není radno jen tak někomu věřit. To bys už měla vědět. A zvláště ne lidem jako jsi ty. Íš, že jsi mě velmi zklamala, drahoušku?“

Woodsovy gorily měly své zbraně namířené na ženu. Woods měl zapálenou cigaretu a bylo na něm jasně vidět uspokojení.

Panter – Liz měla staženou kuklu a Alden zjistil, že tahle žena není jen tajemná, ale i velmi krásná, s černými vlasy a asijskými rysy. Vypadala velmi křehce. Přesto Alden při pohledu na ni cítil silnou nenávist a touhu ji zabít. Ublížit jí jako ona ublížila jemu. Ale zdálo se, že Woods mu chce to právo vzít.

„To ale nebyla má chyba,“ bránila se. V jejím hlase zazněl strach.

„Ale oni tě objevili, Liz. Časem tě jistě dostanou a ty jim pak můžeš říct o mě. Víš toho příliš. Nemohu dopustit, aby se to stalo. Jsem již příliš blízko.“

„Tolikrát jsem ti už pomohla, Freddie! Kvůli jednomu neúspěchu…“

„Dvěma neúspěchům, zlato. Zjistili místo a čas tvé schůzky s Mancini a já kvůli tomu přišel o svého starého přítele. A co ta věc s Thomsonem? Skoro by se zdálo, že ví o všech mých plánech. Proč by jinak Thomsonova dali neprůstřelnou vestu?“

„Jak to mám sakra vědět?!“

„Je mi to moc líto, Liz. Byla jsi moc dobrá…ve všem. Škoda, ž e to tak musí dopadnout.“

Takhle to nemůže skončit, pomyslel si Gary. Svou práci již udělal. Měl rozhovor, který Woodse dostane na dost let do basy. Teď přišla řada na něj. Poslední věc, kterou mohl udělat pro Tess a dítě.

Vysoukal se z otvoru, co nejtišeji to šlo. Namířil pistoli na jednu z goril, která se chystala zastřelit Pantera, odjistil ji…

…v tu chvíli si ho Liz všimla a vytřeštila oči. Woods si všiml jejího pohledu a prudce se otočil. Uviděl Aldena a zaječel: „Zabte ho! Zabte ji! Do prdele, zabijte je!!“ Ozval se výstřel a Woods padl mrtvý k zemi s dírou v hlavě. Liz stála za ním a od hlavně její pistole vycházel úzký pramínek kouře. Woodsovi bodyguardi na okamžik ztuhli překvapením, čehož Gary využil. Vymrštil se a jediným skokem se skryl za širokým komínem. Liz měla stejný nápad.

Krčila se teď vedle něho a vypadal zmateně. Měl teď jedinečnou šanci napálit jí kulku do hlavy a konečně se jí zbavit. Zůstal by tu pal však se dvěma zabijáky sám, a jeho šance na přežití by byly minimální. Takhle mu Liz, která si pravděpodobně myslela, že je její přítel, mohla s nimi pomoci.

„Co tu doprdele děláte?“ Zeptala se, ale Gary zavrtěl hlavou. „Teď ne.“ Vyskočil a jednou vystřelil, jeden z mužů se chytil za rameno a přestal střílet. Kulky z druhého samopalu však svištěly všude kolem, odlomovaly omítku ze zdi komína a protínaly vzduch kolem Garyho těla. Rychle se schoval. Liz se přitiskla k rohu komína a vystrčila pravou ruku. Vyšel další výstřel. „Je po něm,“ vykřikla a na okamžik se postavila, aby vystřela několik dalších střel na zbývajícího vraha. Vykřikla a padla ke Garyho nohám. Bok jí silně krvácel. Jen co se vzpamatovala ze šoku, z toho, že je postřelená, vyměnila zásobník ve zbrani a byla připravená znovu střílet. Gary vykoukl zpoza rohu, zamířil a vystřelil. Trefil útočníka do pravé nohy a ten se svezl k zemi. Další kulka si již našla jeho hruď. Muž byl mrtev.

Alden se zhluboka nadechl a postavil. Liz ležela opřená o zeď a držela si ránu, aby zastavila krvácení. Chladné oči upírala na detektiva a Gary v nich viděl zmatek a otázky, které čekaly na odpovědi.

„Pamatuješ si na mě?“

„Vy jste ten polda z továrny.“

„Jo…znáš i mou manželku,že?“ Liz zasténala. „Proč bych měla?“

„Protožes ji zavraždila, ty děvko!“ zařval Alden. Jeho Sig Sauer mířil bezmocné ženě na hlavu. Stiskl spoušťˇ…Liz zaječela…zbraň pouze naprázdno cvakla. Zásobník byl prázdný.

„Proboha! Zbláznil ses?! V životě jsem žádnou ženu nezabila! Proč bych měla zabíjet tvou manželku?“

„Tenkrát v továrně jsi mi vyhrožovala. Moji ženu zastřelil sniper kulkou do srdce. Stejnou zbraní, jakou používáš ty.“

„Možná to zní jako moje práce, ale přísahám ti, že jsem to nebyla já. Nemohl bys mi pomoct?“ Mezi prsty jí protékala krev.

„Proč bych ti měl věřit? Kdo jiný než ty by měl důvod ji zabíjet?“

„Nevím! Ale, kdybys mi pomohl, můžu ti pomoct. Promluvíme si, OK?“

Alden váhal. Mohla by to být past. Ale kdyby ho chtěla zabít, pravděpodobně by již byl mrtvý. Spustil ruku se zbraní a klekl si vedle ní. Jemně uchopil její ruku a odtáhl ji od rány. Měla prostřelený bok, ale zdálo se, že nebyl poškozen žádný orgán, pouze kůže a kulka proletěla ven. „Není to vážně,“ zamumla.

„Ale bolí to jako čert.“ Gary si sundal bundu a košili, kterou natrhal na co nejdelší kusy a ovázal jimi zranění jak nejlépe dovedl. „Měla bys jet do nemocnice.“

„Sám víš, že nemůžu. Musela bych vysvětlit jak se to stalo.“

„A co chceš teda dělat?“

„Zatím to vydržet…pak navštívím jednoho známého doktora. Máme spolu dohodu. Nebude se na nic ptát. Chtěl sis promluvit, ne?“

„Ano, ale ne tady. Ta střelba mohla někoho probudit, policie je pravděpodobně už na cestě.“

„Měli bychom vypadnout. Mám dole motorku. Můžeme jet ke mně.“

 

Garyho napadlo, že se chová jako cvok. Řídil Lizinu silnou Yamahu, žena, o které byl nesvědčen, že je jeho největší nepřítel, ho objímala kolem pasu a držela se ho skoro křečovitě, aby nespadla. Prudce zahnul doleva do temné, úzké uličky. Do nosu ho uhodil pach veřejných záchodků a potu.

„Tady zastav,“ křikla. Alden zaparkoval motorku u vchodu do jednoho z vysokých domů. U vylomených dveří si všiml čísla 666. Ďáblovo číslo, jak příhodné. Skoro se zasmál té ironii. Tak tady bydlel Černý Panter, nepolapitelný zabiják, na něhož měla merseyské policie spadeno již mnoho měsíců.

Liz slezla z motocyklu a málem upadla, ale Gary ji včas zachytil. „Opravdu nechceš do nemocnice?“ Zaťala zuby a zavrtěla hlavou. „Pojď.“ Opírala se o něj a vedla ho po schodech domu s číslem 666 stále nahoru. Stěny byly zašedlé a na mnoha místech ozdobené neumělými obrázky graffitty. Aldenovi se zvedal žaludek z pachů, které unikaly z jednotlivých bytů a na mísily se na chodbách. Žena jako Liz do tohoto prostředí příliš nezapadala. Stejně tak by ji ale netipl na nájemného vraha. Zdání klame.

„A jsme tu,“ oznámila a z kapsy vytáhla klíč. Odemkla a spolu s detektivem vešla dovnitř. Pak velmi rychle zavřela, zamkla a zajistila řetízkem.

Její byt se skládal ze dvou pokojů a malé koupelny, v níž se nacházel pouze záchod a sprchový kout se zašlým květinovým závěsem. V obývacím pokoji na zemi leželo sešlapané linoleum, stěny pokrývaly nejrůznější plakáty s obrázky od Marylin Monroe, přes Kurta Cobaina až po reklamu na parfém od Huga Bosse. Kromě gauče s tmavě červeným potahem, malé televize a velké skříně z masivního dřeva tu bylo jen několik přeplněných popelníků. Jinak nic. V kuchyňském koutu stála lednice polepená desítkami nálepek, mikrovlnka, varná konvice a pracovní pult. Byt vypadal velmi uboze, ale aspoň to tu nesmrdělo.

První Lizina cesta vedla do koupelny. Umyla si ruce od krve, opláchla si obličej a kdesi vytáhla látkovou gumičku, aby si mohla stáhnout vlasy do ohonu. Pak se dobelhala ke gauči a posadila se. „Jestli chceš kafe, musíš si ho udělat sám. Nějaký by mělo bejt ve skříňce pod mikrovlnkou. Hrnečky jsou taky tam. Vodu musíš nabrat v koupelně. A když už budeš u toho, udělej mi prosím tě taky.“ Garyho její slova překvapila, ale poslechl ji.

Podal jí hrneček se silnou, černou kávou (cukr ani smetanu nikde nenašel) a posadil se vedle ní.

„Tak co chceš vědět? Ne! Počkat, nejdřív mi řekni kdo vlastně jsi? Proč jsi byl v Maine Street?“

„Dobře. Jmenuju se Gary Alden a pracuju jako detektiv pro merseyskou policii. Už několik měsíce je mojí jedinou prací tvůj případ. Pracuju na tom, abych tě dostal do lochu, nebo rovnou na elektrický křeslo.“ Liziny oči se rozšířily strachem a její pohled sklouzl na zbraň Heckler & Koch, kterou si odložila na stolek.

„Ať tě to ani nenapadne,“ varoval ji a pro jistotu vytáhl vlastní pistoli. „Já tu teď nejsem za poldu. Jsem tu jako manžel a otec. Moje těhotná žena byla zavražděna a já chci vědět kdo to udělal. O nic jiného mi tu nejde. Zatím se zdá, žes to byla ty, takže pokud nenajdeš něco čím by ses obhájila, tak se připrav na smrt.“

„Já to vážně neudělala!“ vykřikla Liz zoufale oči upřené na pistoli, kterou Gary svíral v ruce. „Kdybych se rozhodla pomstít se ti, zastřelila bych tebe ne ji. Proč bych vraždila tvou ženu a riskovala tím, že si mě najdeš a pomstíš se? Když jsi mě našel v tý továrně, našel bys mě znova. Nejsem blázen. A i kdybych ji zabít chtěla, neudělala bych to tak jako vždycky, aby bylo hned jasný, kdo to byl.“

Věřil jí. To co říkal znělo logicky, a v jejím hlase nerozpoznal žádnou faleš. Obvykle poznal, když mu někdo lhal. Možná ale, že byla opravdu dobrá herečka a přelstila ho. Ve skutečnosti je přece vražedkyně, nemorální osobnost. Gary Alden váhal, pozoroval výraz její tváře, zvažoval pro a proti.

„Věřím ti,“ řekl nakonec.

„díkybohu,“ řekla sarkasticky. „Co chceš teď dělat? Zatkneš mě? Protože jestli to chceš udělat, tak tě varuju…já se nenechám.“ Vymrštila ruku, popadla svou pistoli a namířila mu na hlavu. „Je mi líto, detektive Aldene. Jste docela sympatickém chlapa, ale já s poldama nechodím.“

„Počkej!“ vykřikl Alden. „Když mě zabiješ, podepíšeš si rozsudek smrti.“ Liz zaváhala. „Jak to myslíš?“

„Můj kolega mi dal nějaký zařízení, který sleduje to kde jsem a jestli žiju. Teď vidím, že se mi to docela hodí, ne? V případě, že zemřu jsou schopni se sem dostat do tří minut. Nestačíš utéct, Liz.“

„Proč bych ti měla věřit?“ Aldena napadlo, že jejich role se teď otočily o sto osmdesát  stupňů. „Nikdy jsem o něčem takovým neslyšela.“

„Já jsem ti věřil, teď bys měla věřit ty mě.“

„Co chceš udělat?“

„Chci, abys mi pomohla.“

„Cože?!“ tohle čekala ze všeho nejmíň.

„Ty jsi opravdu dobrá, Liz. Já jsem teď sám. Mohla bys mi pomoct najít vraha mé ženy.“

„A co policajti? Ty ti nepomůžou?“

„Jsou přesvědčeni, že jsi to udělala ty. Jak bych je asi měla přesvědčovat, že to tak není?“

„A co za to?“

„Pomohu ti začít nový život.“

„Proč myslíš, že chci?“

„Rozhlédni se kolem sebe! Která žena by chtěla takhle žít? Vždycky jsem myslel, že nájemným vrahům dobře platí.“

„Platí. Všechny peníze mám uložené ve švýcarské bance. Nemá cenu kupovat si drahé věci. Kdybych musela rychle prchnout, co bych s nimi dělala?“

„Mohu zařídit, abys nemusela utíkat.“

„Jak?“

„Co takhle fiktivní smrt a život někde daleko a pod jiným jménem?“

„Ale proč?“

„Prostě v tom nechci zůstat sám.“

 

„Šéfe?“ Jeremy Sanderson se otočil k jednomu ze svých můžu sedících u počítačů. „Co je?“

„Alden se už více než hodinu vůbec nehnul z místa. Ani o kousek.“

„Je…živý?“

„Ano, životní funkce jsou normální.“

„Pořád je na Třinácté?“

„Ano.“

„Asi bychom tam měli zajet.“

 

„Muži ze zásahové jednotky, všichni v černém, stáli přede dveřmi Lizina bytu. Kapitán kývl a jeden z nich vykopl dveře a ostatní se nahrnuli dovnitř, rozhlížeje se na všechny strany se zbraněmi napřaženými před sebe.

Nikde nikdo nebyl. Pouze na za červeném gauči ležel přístroj, který měl ohlašovat Aldenovu polohu.

„Sanderson si vjel rukama do vlasů. „Proboha, co se tu jen stalo?“

 

„Měl jsem pravdu!“ vykřikl Gary do burácení Liziny motorky.

„v čem?“

„Jsi fakt dobrá. Doufám, že ten tvůj plán vyšel.“

„Určitě. Bylo docela jednoduchý ten váš přístrojek zmást.“

„Zajímalo by mě, co si Jerry myslí,“ řekl spíše k sobě než k Liz.

„Cože?!“

„Ale nic.“

„Kam vlastně jedeme?“

„Do Carelli‘s House.“

„Kam?“

„To je hotel, je to docela blízko. Nikam jinam stejně nemůžeme.“

Zbytek cesty mlčela a Gary si mohl v klidu urovnat myšlenky. Uvažoval, zda se rozhodl správně, když do toho navezl Černého Pantera.  Napadlo ho, že když teď zmizeli oba, Jerry si bude lámat hlavu s tím, co se tam stalo. Je to lepší, než kdyby zmizel zničehonic sám. Udělal dobře. Stále si to opakoval, snad aby sám sebe přesvědčil o pravdivosti toho tvrzení. Liz by mohla být dobrá parťačka a s vidinou na normální, spokojený život ho snad nepodrazí. A někoho opravdu potřeboval, aby se mohl pomstít. Ale komu vlastně?

 

I přes Liziny protesty je Gary v hotelu Carelli’s House zaregistroval jako manžele Robertovy, Michaela a Alyson. Dostali pokoj s manželskou postelí.

„Budu spát na zemi,“ ujišťoval ji, a když na to nic neřekla, dodal ještě. „Asi by sis měla pořídit něco na sebe.“ Liz si prohlédla své úzké černé kalhoty a bundu, kterou měla na sobě. „Něco se ti nelíbí?“

„Ale ne, je to fajn. Ale ten vrátný si tě prohlížel dost nedůvěřivě. Pravděpodobně si paní Robertovou nepředstavuje jako motorkářku.“

„A zaplatíš to? Ostatně, je to jen kvůli tobě.“ Alden si povzdechl a přikývl.

O několik hodin později seděli nad objednanou pizzou v hotelovém pokoji, Liz v nových, bleděmodrých džínsech (sukni rezolutně odmítla) a červeném tričku vypadala dost nezvykle.

„Řekni mi něco o sobě,“ vybídl ji. Liz se na něj nevěřícně podívala, ještě nikdy nezažila, že by o ní někdo chtěl něco slyšet.“Jak chceš. Tak pro začátek jmenuji se Elizabeth Althea Smidtová.“

„To zní německy.“

„Jo, můj otec byl Rakušan, matka Američanka. Seznámili se na dovolené kdesi ve Středomoří. Hrozně se do sebe zamilovali a strávili spolu krásné léto.“

„To zní jako ve filmu.“

„Možná. Otec byl už ale ženatý, takže skončilo léto a oni se rozešli, každý odjel do vlastní země. Jediná vzpomínka, která matce zbyla jsem já. Dokonce mi nechala zapsat jeho jméno. Althea jsem po babičce.“

„Jak ses vlastně dostala ke své práci?“

„To je dlouhá historie…“

„Máme čas.“

„Tak zkrátka…vystudovala jsem programování a pár let jsem pracovala pro jednu počítačovou firmu.“

„Tak ses seznámila s Woodse.“

„Ano. Párkrát mě pozval na schůzku…vyspali jsme se spolu. Časem zjistil, že mou největší zálibou jsou střelné zbraně. Jednou jsme se ‚náhodou‘ potkali na střelnici a pak to už šlo ráz na ráz. Pozval mě k sobě na večeři a řekl mi o svých plánech s Prototechem.“

„Chce, aby se Berkleyová stala prezidentkou.“

„Správně, pak by se Prototech s její pomocí spojil s WooStar a Freddie by se dostal do vedení. Tak by se dostal k technologiím FBI a CIA, což sebou nese značnou zodpovědnost a hlavně moc.“

„Měl bych Sandersonovi poslat tu nahrávku,“ zamumlal Gary.

 

„Jeremy Sanderson seděl za svým velkým stolem z dubového dřeva, hlavu měl složenou v dlaních. Přemýšlel nad tím, kam se asi ztratil Gary Alden. Byl unesen? Zabit?

Kdosi zaklepal na dveře a vzápětí je otevřel. Sanderson zvedl hlavu a spatřil mladého poslíčka s nejistým výrazem.

„Máte tu zásilku, pane Sandersone.“ Položil na stůl velkou obálku s běžnou známkou a ručně napsanou adresou. Jeremy se prudce nadechl a zbledl. Bylo to Aldenovo písmo.

„Stalo se něco, pane?“

„Ne, ne…kde to mám podepsat?“

Jen co poslíček odešel, začal Jeremy netrpělivě otevírat balíček. Na stůl vypadla obyčejná magnetofonová kazeta a dva popsané listy papíru.

„Na kazetě je Woodsův hlas, je tam dost důkazů proti němu. Na druhém papíře je vše co jsem o něm zjistil. Víc už pro tebe udělat nemůžu. Musím splatit své dluhy. Hodně štěstí. Gary.“

„Ten parchant,“ ulevil si Jeremy, kterému náhle všechno došlo. Netušil však nic o Panterovi.

 

„Samozřejmě, že mi to nevadí,“ řekla Liz. „Pracovala jsem pro něj jen proto, že dobře platil. Nikdy pro mě nic neznamenal. Teď už mám dost na to, abych mohla žít spokojený život. K čemuž mi, doufám, pomůžeš ty.“

„To je dobře.“ Seděli v začouzené kavárně na rohu Třiadvacáté a Roar Street. Liz popíjela bílé víno, Alden pouze kávu. S alkoholem si už nechtěl začínat.

„Máš vůbec nějakej plán? Mám pocit, že se nemáš čeho chytit. Kdo by jí to chtěl udělat?“

„Vzhledem ke svému zaměstnání mám docela Širokém okruh nepřátel,“ usmál se smutně a popotáhl ze své Gauloisky. Liz se na okamžik zamyslela. „Napadlo tě někdy,“ řekla pak. „Že vůbec nemuselo jít o tebe? Mohl to být někdo, kdo měl spadeno pouze na tvou ženu.“

„Nevím, že by Theresa měla nějaký nepřátele. Zvlášť ne takové, kteří by ji ze vzteku zastřelili…“

„Jo, a určitě jsi o ní věděl úplně všechno, ne?“ Gary ztuhl, zmínka o Tess ho stále bolela, zvlášť pokud narážela na jeho nepříliš idylický vztah k ní.

„Ne, to ne.“

„Měli bychom to prověřit.“ Gary se na ni podíval zkoumavým pohledem. „Opravdu mi chceš pomoct?“

„Mám snad na výběr?“

 

Alden opatrně stoupal po schodech ke svému bytu. Na chodbě potkal pouze starou paní Millerovou, která špatně viděla i slyšela a nemohla ho tedy nijak ohrozit. Nechtěl, aby se někdo dozvěděl, že tu byl.

Odemkl, vešel a rychle za sebou zavřel. Všechno se v něm bolestivě sevřelo, když znovu spatřil byt, v němž s Tess žil. Její smrt všechno změnila. Ale na takové myšlenky nebyl čas. Něco hledal, ale nevěděl co.

První cesta vedla do ložnice, kde stál psací stůl, v němž měla věci hlavně Tess. Byly v něm čtyři šuplíky. V prvních třech nic nenašel, pouze účtenky, prázdné papíry a bezcenné dokumenty. Poslední, čtvrtá zásuvka byla zamčená. Toho si nikdy nevšiml a překvapilo ho to. Netušil, kde by měl najít klíč. A právě zde se mohlo skrývat, něco, co by mu mohlo pomoci.

Z kuchyně si vzal největší nůž, který našel a vrátil se ke stolu. Chvíli mu to trvalo, ale nakonec šuplík vypáčil. Vypadla na něj kniha od Jane Austenové a několik dopisů. Skoro minutu jen nečinně zíral, neschopen se rozhodnout co dělat. Má si ty dopisy vzít? Proč byly schované před ním a přede všemi ostatními? Co asi mohly obsahovat? Co před ním Tess skrývala?

Byl tam již příliš dlouho a nemohl si dovolit riskovat. Popadl dopisy a nastrkal si je do kapes. Zastrčil šuplík zpátky a rychle opustil byt.

 

Liz v pokoji hotelu Carelli’s House nebyla. Gary neměl tušení kde je, ale nijak zvlášť ho to neznepokojovalo. Posadil se do hlubokého křesla a z kapsy vytáhl dopisy. Na obálce byla pouze adresa schránky na Třetí merseyské poště, Box 893. Nenechávala si je ani posílat domů. Z druhé kapsy vytáhl zmačkaný balíček cigaret a jednu si zapálil. Pak otevřel podle data první z dopisů.

 

Drahá Thereso,

Tvůj poslední dopis mě naplnil neskonalou radostí. Samozřejmě, že si na tebe udělám čas. Konečně bychom mohli zajet na TH, abych ti ukázal jak žiji. Jak bychom mohli žít oba. Spolu.

Jen si představ jak by bylo krásné, kdyby se ten velký dům naplnil smíchem spousty dětí. Našich dětí…

Tolik tě prosím, opusť do špinavé velkoměsto i svého detektiva, posedlého prací a zůstaň se mnou. Moc tě o to prosím, Thereso. Miluji Tě,

Navždy Tvůj, Peter

 

Garymu vypadl dopis z prstů. Tess ho podváděla. Milovala někoho jiného…a dokonce možná uvažovala o tom, že ho opustí. Nemohl tomu uvěřit. Obrátil obálku a znovu zkontroloval datum na razítku. 17. 3. 2003. Před skoro dvěma lety. Gary se ponořil do vzpomínek ve snaze zjistit, jak to mezi ním a Tess v té době vypadalo. Nic konkrétního se mu však nevybavilo. Jejich vztah byl stále víceméně stejný. Byly doby, kdy se spolu často hádali, ale většinou se spolu měli dobře. Byla doba v březnu 2003 dobou hádek? Nepamatoval se. Nemohl si vzpomenout na nic, co by mu tu dobu připomnělo a to ho přivádělo k šílenství.

Potřásl hlavou a otevřel další dopis, který byl psán o dva měsíce později.

 

Drahá Thereso,

Nechápu tvou odmítavou reakci na mé návrhy. Naše poslední schůzka nedopadla zrovna tak, jak jsem si představoval. Vysvětli mi prosím, co tě vlastně v Mersey drží? Je to hnusné město plné vrahů a prostitutek. Nehodí se pro tak krásnou a citlivou ženu jako jsi ty! Zasloužíš si něco mnohem lepšího. Rozmysli si to ještě jednou…“

 

Zbytek byly většinou jen romantické žvásty. A nebyly to právě tyhle „žvásty“, které Theresu na Peterovi tak přitahovaly? Gary si rozhodně na láskyplné řečičky nepotrpěl.

Třetí dopis již nezačínal slovy „Drahá Thereso,“ ale rovnou rozhořčeně obviňoval.

 

Proč se se mnou nechceš sejít?! Víš, že tě upřímně miluji, jsi mi dražší než cokoliv jiného na světě a stejně tak vím, že ty ke mně cítíš to samé. Vím to! Chci, abychom se spolu znovu začali scházet, chci abys odešla od svého manžela, který pro tebe stejně nic neznamená! Odstěhuj se ke mně, udělám tě opravdu šťastnou…

 

…a tak dál, a tak dál. Alden byl znechucen. Jak dopisy začínaly plné romantických výrazů,  tak skončily  naléháním, které hraničilo s vydíráním.

 

…pokud od něj neodejdeš, budeš toho litovat…

 

Ale pak tu byl ještě jeden, poslední dopis. Jeho datum bylo 23. ledna, tedy měsíc před Theresinou smrtí.

 

Miláčku, gratuluji Ti! Jsem neskonale šťastný, teď když jsi mi oznámila, že čekáš dítě. Ale proč to bereš jako důvod, proč se spolu musíme rozejít? Sama tvrdíš, že je možná moje, a i kdyby nebylo, vychovával bych ho jako své vlastní. A tady by se mělo lépe než v tom nebezpečném Mersey. Rozmysli se, miláčku, ještě jednou. Teď odjíždím na dlouhou služební cestu do Evropy, takže budeš mít na rozhodování dost času. Ještě se ti ozvu, abychom si domluvili schůzku.  Doufám, že Tvé rozhodnutí bude správné. Peter

 

V medovém tónu dopisu byla ukrytá jakási nevyslovená výhrůžka. Snad to bylo poslední větou, která jakoby měla znít: Doufám, že tvé rozhodnutí bude správné, nebo…

Gary dočetl poslední list a zapálil si další cigaretu. Mozek mu pracoval na plné obrátky. Byl to tedy ten záhadný Peter, kdo Tess zastřelil? Nebo si někoho najal?

A pokud od něj chtěla Theresa odejít, proč to nakonec neudělala? Pravděpodobně kvůli dítěti, data by tomu odpovídala. Poslední dopis Peter odeslal přibližně v době, kdy mu Tess tu radostnou zprávu oznámila.

Bylo to šílené. Měl spoustu pochybností, které se nejspíš nikdy nevysvětlí, protože Theresa byla mrtvá. Navíc ho sžírala bolest, jiná než jakou kdy zažil, ale neméně hrozná. Tess ho podváděla. Ta věta se mu před očima zjevovala, vypálená do černého pozadí.

Ani si nevšiml, že se otevřely dveře. Když se pak jeho ramene dotkla čísi ruka, prudce se vymrštil a neznámého vetřelce hrubě přitiskl ke zdi.

„Co to děláš? Zbláznil ses?!“ Byla to Liz. Alden se rychle odtáhl. „Omlouvám se,“ zamumlal. Liz pouze kývla.

„Kdes byla?“

„U doktora. Nechci snižovat tvé lékařské schopnosti, ale dávám přednost profesionálům.“

„A jak to vypadá?“

„Bude to v pořádku…pokud se mě nebude snažit zabít vlastní parťák.“

„Už jednou jsem řekl, že se omlouvám,“ opakoval, překvapen tím, že ho nazvala parťákem.

„Co je to?“ zeptala se a ukázala na hromádku dopisů a obálek.

„Přečti si to…“

 

„To je mi líto, Gary…“ řekla Liz opatrně, a když neodpověděl, dodala. „Myslím, že bychom měli navštívit pana Petera.“

„Ale jak? Nic o něm nevíme.“

„Ale Tess o něm věděla hodně.“

„Co tím chceš říct?“

„Musíme znovu do tvého bytu a pokusit se najít ještě něco. Něco co by nás k němu dovedlo. Tentokrát půjdu já.“

„Proč?“

„Mohl tě tam někdo vidět.“

„No a?“

„Tví kolegové po tobě jistě pátrají a nejspíš shání informace kde to jen jde. Nevíš, jestli někdo ví, že jdi u sebe byl?“

„Potkal jsem tam jednu milou starou dámu. Ale ta špatně vidí i slyší. Bůhví, jestli mě vůbec poznala. A ty stejně nevíš, kde hledat, půjdu já.“

„Od toho máme telefony, ne? Až budu v bytě, zavolám ti a ty mě budeš navigovat.“

„Dostalas mě…“

 

„Jste si jistá, že to byl on, paní Millerová?“

„Éé? Co jste říkal? To víte, na mě musíte hlasitě, já jsem úplně hluchá!“ Jeremy Sanderson obrátil oči v sloup a zhluboka se nadechl.

„Ptal jsem se, jestli jste si jistá, že jste viděla Garyho Aldena?“

„Jó, jó. Toho já poznám. Takový urostlý mužský. Toho já si vždycky všimnu. A ta jeho paní! Hezká, moc hezká! Božínku, ale jaká je jí škoda. Kam ten svět spěje!“

„Mockrát vám děkuji, paní Millerová,“ přerušil ji Sanderson. „Moc jste nám pomohla.“

„Proboha, to byla baba,“ ulevil si Kevin Marsh, když se za nimi konečně zavřely dveře bytu paní Millerové.

„Nerouhej se. Náhodou nám moc pomohla. Když tady Alden byl už jednou, pravděpodobně přijde i podruhé.“

„A co s ním chcete udělat? Zabít ho?“

„Neblázni, Keve! Z toho bychom se jen tak nevylízali. Zatknu ho za spolčení s tou ženskou. Za to pár let dostane, a pak už zapomene na nějaký peněžní machinace mezi tebou a Shawnem.“

„Ale vždyť s tím ještě ani nezačal…“

„Ale začal by. Nedali jsme mu čas. Nemůžeme si dovolit riskovat. Kdybychom neodpravili tu jeho ženskou, tak bychom v tom teď lítali až po uši. Nikdy nepodceňuj Garyho Aldena, Keve!“

„Proč jsi ho ale vytáhl z tý smrdutý díry a znovu mu přidělil případ Černého Pantera?“

„Měl jsem to promyšlený. Mělo to vypadat tak, že Panter odpravil Theresu, to bylo zjevný na první pohled. Gary by po něm šel a Woodsovi chlápci nebo sám Panter by ho oddělali.“

„Ale nevyšlo to…“

„Ne, nevyšlo. Sežeň Shawna, Adama a zavolej Perezový. Budeme držet hlídky. A pokud přijde, zatkněte ho. Pokud to nepůjde, zabijte ho.“

 

„Když někoho potká a bude se vyptávat, co mu řekneš?“

„Jsem Alyson Aldenová, tvoje sestra. Pár let jsme se neviděli, protože jsem žila v Madridu. O tvé ženě nevím…zvládnu to, Gary.“

„Věřím ti.“

„Tvoje sestra vážně…“

„Jo, žije někde ve Španělsku s nějakým pochybným muzikantem. Jerry, ten můj kamarád, se ji snažil sehnat, aby přijela na pohřeb, ale nikde ji nezastihl. Je pořád někde jinde. Když jsme se viděli naposledy, ještě jsem studoval.“

„Aha…no, já půjdu,“ usmála se Liz a vyšla ze dveří.

„Liz!“ zastavil ji ještě. Otočila se s tázavým pohledem.

„Hodně štěstí… a díky.“

 

Motorku zastavila o tři bloky dál. V široké sukni a barevné halence se necítila vůbec dobře. Tvář měla nalíčenou tmavším make-upem, aby vypadala opáleně. Gary byl důsledný.

Kožená kabelka však byla zatížená pistolí Heckler & Koch a k pravému lýtku měla připevněnou dýku. Byla připravená na všechno.

„Jsem tady,“ oznámila do mobilního telefonu, když stanula před domem s číslem 2136. Ihned zavěsila, nečekajíc na Garyho odpověď.

První čtyři patra vyšla bez problémů. Nikde nikdo, pouze ze dveří jednotlivých bytů občas zaslechla zvuky nahlas puštěné televize, smíchu nebo hádek. Až když stanula přede dveřmi Aldenova bytu a vytahovala klíč, ozvalo se za ní: „Dobrý večer.“ Prudce se otočila, klíč hodila zpět do kabelky. Před ní stál postarší muž v dlouhém kabátě a klobouku, který zakrýval rysy jeho obličeje.

„Ehm…dobrý večer.“ Snažila se uklidnit, ale z toho muže vyzařovalo cosi, co ji znepokojovalo. Byly to snad jeho oči? Tmavé, chladné a zkoumavé? Nebo to, jak ji pozdravil? Tak tiše a vědoucně?

„Přišla jste navštívit detektiva Aldena?“

„Tak on už je Gary detektiv? Tak dlouho jsem o něm neslyšela! Znáte se s ním? Mimochodem…jsem jeho sestra. Alyson Aldenová, těší mě, pane…“

„Sanderson.“ Sanderson…Sanderson…to jméno jí něco říkalo, ale nemohla si vzpomenout, kde ho již slyšela.

„Vy jste s Garym vůbec nemluvila? Neviděli jste se spolu skoro deset let, ne?“

„Nějak jsme se spolu nepohodli. A pak jsem asi nebyla moc k zastižení… Dneska by to mělo být překvapení.“

„Aha…měl by vám to říct on…ale přece jen. Víte, jeho ženu před několika týdny zastřelili.“

„Proboha,“ vydechla Liz ohromeně a ruka jí vyletěla k ústům. Rukáv halenky se jí svezl až k lokti. Muž v plášti ztuhl. Rukou si zajel do kabátu a vytáhl pistoli.

„Ani se nehni nebo je po tobě!“ zařval, hlaveň pistole jí mířila přímo mezi oči.

Liz byla dokonale šokovaná. Co pokazila? Udělala něco, co ji prozradilo? Pak jí to došlo. Její ruka! Byla bílá stejně jako obličej zbavený make-upu. Zase až tolik Gary důsledný nebyl.

„Ty jsi Černý Panter, že? Jsem rád, že se konečně setkáváme,“ na tváři se mu usadil zlomyslný úsměv. Než stačila odpovědět, rozezněl se její mobil. Gary.

„Dej sem ten telefon, dělej!“ Výborně, napadlo ji. Takhle se dostane ke své zbrani… „Hoď mi sem tu tašku…žádné prudké pohyby, nebo budu střílet.“

Telefon stále vyzváněl, Liz horečně přemýšlela. Nezbývalo, než hodit mu tašku s telefonem i pistolí. Sebral ji ze země a se zbraní stále namířenou na Liz, vysypal na zem celý její obsah.

„Pěkná bouchačka,“ konstatoval. „Trochu nebezpečná pro tak křehkou ženu.“ Zastrčil si ji za pas a konečně přijal hovor.

„Haló? Ahoj Gary. Jo, to jsem já. Mám tu tvou novou přítelkyni…“Telefon spadl na zem, ozvalo se chroptění. Sanderson se svezl k zemi, z prsou mu trčela rukojeť Liziny dýky.

„Gary?!“

„Liz! Proboha, co se stalo? Ten muž…“

„Říkal, že se jmenuje Sanderson…“

„Ano, byl to můj šéf Liz! Jeremy Sanderson, říkal jsem ti o něm. Co se stalo?“

„Chtěl mě zabít.“

„Vždyť jsi nájemný vrah! On je polda.“

„Byl…zabila jsem ho.“

„Ježíši…vrať se, rychle se vrať!“

„Teď ne, nejdřív musím najít něco o Peterovi.“

„Za chvíli tam bude spousta policajtů. Dostanou tě.“

„Mě nikdo nedostane. Radši přestaň kecat a pomoz mi. Kam mám jít?“

Navigace nebyla vůbec složitá, ale bylo málo času. Liz si nemohla prohlížet každý papír, který našla, většinu jich prostě popadla a nacpala do tašky. Byla již na odchodu, když si všimla pootevřené zásuvky v nočním stolku. Ležel v ní Tessin diář. Vzala ho taky a rychle odešla. Na chodbě si ještě vzala svůj nůž. Hlavně nenechat žádné stopy.

Už byla pár metrů od domu, když si všimla, že dovnitř vchází jediný muž se zbraní v ruce. Co to má znamenat? Nechtěla ale riskovat, proto to hned pustila z hlavy a odjela.

 

„Ty papíry jsou bezcenný,“ konstatoval Gary a vzal do ruky Tessina diář. „Adresa tu žádná není. Ale je tu jeden zápis. Osmnáctého března, Café Italia. Pete.“

„Schůzka, ale po tak dlouhý době?“

„Předtím přece odjel na nějakou služební cestu. Asi si naplánovali poslední schůzku. Tess měla čas na rozmyšlenou, jestli nakonec přece jen ode mne neodejde…“

„Pokud to nebyl on, kdo ji zabil, tak tam přijde, protože neví, že je mrtvá.“

„Ano. Ale místo ní tam půjdu já.“

 

Alden oblečený do nově koupeného levného obleku stál u výlohy módního obchodu přímo naproti kavárně Café Italia. Kouřil a pozorně sledoval nově příchozí. Nikdy neviděl žádnou fotografii milence své manželky, musel tedy spoléhat na svůj instinkt a pozorovací schopnosti.

Za posledních deset minut vešel jeden manželský pár, skupinka žen ve středních letech a dva osamělí muži. Jednomu z nich mohlo být k padesátce, vlasy mu již silně řídly a byl oblečen do trochu ošuntělého obleku a kabátu. Gary o něm chvíli uvažoval, ale zamítl ho, jakmile si skrze prosklenou přední stěnu kavárny všiml, že jen co si muž objednal, otevřel si na stolku laptop a začal do něj cosi psát.

Jako nejpravděpodobnější kandidát se jevil asi pětačtyřicetiletý muž v plátěných kalhotách a sportovním saku s krátce sestřiženými  hnědými vlasy. Posadil se ke stolku v rohu a co chvíli se podíval na hodinky, jakoby na někoho netrpělivě čekal. To Garyho přesvědčilo. Odlepil se od výlohy, zahodil špačka cigarety do kanálu a vykročil přes silnici ucpanou auty stojícími v každodenní zácpě.

„Peter“ k němu seděl zády. Gary ho obešel a nenuceně se posadil k jeho stolku, přímo naproti němu.

„Co to děláte? Já tu na někoho čekám!“

„Jsem detektiv Gary Alden.“

„Alden?!“ muž zbledl a odmlčel se. „Proboha.“

„Znal jste Theresu Aldenovou? Mou manželku?“

„Já…ne…tedy, no, ano…znal jsem ji…počkejte! Říkal jste znal?“

„Měli bychom si promluvit, pane…“

„Walter, Peter Walter.“

„Dnes jste tu měl mít schůzku s mou ženou, že?“

„Ano…Proboha, kde je Theresa? Proč jste tu vy? Co se stalo?“

Gary zjistil, že se dívá na hysterického muže na pokraji zhroucení. Bylo mu jasné, že Walter Tess nezabil. Nemluvil pro to jediný důkaz. Mávl na číšníka. „Přineste mi sklenici vody. A pro kolegu skotskou, neředěnou.“

„Pane Waltere, Theresa je po smrti.“ Tělo Petera Waltera ztuhlo, obličej nabyl nepřirozeně červenou barvu. Ruce se mu začaly třást a do očí mu vhrkly slzy. Navzdory tomu kdo ten člověk byl, s ním Alden soucítil. Prošel si tím samým. Zdálo se, že Peter začne řvát, stejně jako Gary, když našel Theresu mrtvou. Ovládl se však. Číšník přinesl objednané pití a Walter do sebe okamžitě hodil velkou whisky a rovnou si objednal další.

„Co se stalo?“ zeptal se potichu chraplavým hlasem. Oči měl zavřené, jakoby se přesvědčoval o tom, že je to jen zlá noční můra.

„Někdo ji zastřelil. Z protější budovy, odstřelovací puškou.“

„Ale kdo?! A proč? Proč jste vlastně tady, detektive?“

„Četl jsem vaše dopisy. Myslel jsem, že jste to byl vy.“

„Já?! Nikdy bych jí nezkřivil ani vlásek. Já jsem ji miloval!“

„A chtěl jste, aby mě opustila. Vždyť já jsem byl její manžel a čekala mé dítě.“

„Vůbec jste se jí nevěnoval. Tess byla velmi osamělá a nešťastná. Nebyl jste doma, nebyl jste s ní. Vůbec jste si ji nezasloužil. A teď je mrtvá, kristepane, Tess je mrtvá!“ Zarudlé oči se znovu naplnily slzami. „To dítě nebylo vaše…měl to být můj syn.“

 

Když Gary dorazil do hotelu Carelli’s House, měl v sobě již tolik alkoholu, že se sotva držel na nohou. Jen co otevřel dveře, Liz vyletěla z křesla, napjatá a lačna po novinkách.

„Gary! Proboha, co se stalo?!“

„Není to moje dítě…Tess mě vůbec nemilovala, byl to jeho syn.“

„Posaď se, přinesu ti vodu.“

„Nech mě na pokoji!“ zařval a vší silou do ní vrazil až padla na stěnu. „Nepleť se do toho! Ty nic nevíš. Nevíš nic o mě a o mě rodině! Nepleť se do toho!“

„Hajzle,“ zasyčela. „Kdo chtěl, abych mu pomáhala, hm? Už jsi mohl bejt stokrát mrtvej, kdybych se nerozhodla jinak. Prej parťáci, haha.“

Popadla malý kufr, který měla stále sbalený, kdyby musela narychlo odjet. „dělej si co chceš. Doufám, že se mi už nikdy nepřipleteš do cesty. Ve tvém vlastním zájmu!“

Prudce za sebou zabouchla dveře a byla pryč. Gary nebyl schopen ničeho. Padl na postel a dlouhé hodiny pouze zíral do stropu.

 

Ztratil smysl života. Nebo alespoň smysl svých posledních dnů. Proč by se měl teď pokoušet najít Tessina vraha? Peter Walter ho ujistil, že ho ve skutečnosti vůbec nemilovala. Byla s ním jen kvůli penězům, kterých měl přece jen víc než Peter. Ten měl nemocnou matku umístěnou ve drahém sanatoriu a většina z jeho platu padla právě na jeho zaplacení. Chtěla, aby Gary vychoval dítě, které ani nebylo jeho. Nikdy ho nenapadlo, že právě Tess je na peníze. Taky si mohla vybrat někoho movitějšího… šílené.

A teď byla pryč i Liz, která mu za tu krátkou dobu přirostla k srdci. Bůhví, kde je jí konec.

Neměl ani práci, ze které ho vyhodí pokud se vrátí a nejspíš ho i postaví před soud. Pár let v cele ho příliš nelákalo.

Co měl dělat? Čeká ho život člověka na útěku před spravedlností? Jak ironické…z uznávaného detektiva povýšil na zločince. Kvůli ženě, která ho nechtěla. Skvělé!

Zničehonic se do ticha ozvala hlasitá rána. Jako ve snách si uvědomil, že někdo vykopl dveře. Vyskočil na nohy a zjistil, že na hlavu mu míří poloautomatická pistole s tlumičem. Instinktivně uskočil stranou. Ozvalo se tlumené plivnutí, kulka se zaryla do vzorované tapety.

„Kde je zbrň? Kam jen ji dal? Ježíši…tak tohle je konec? Takhle to má skončit? Kulkou vystřelenou z pistole neznámého vraha?

Zabiják měl na hlavě kuklu, takže nemohl poznat, kdo to je. Ale co na tom záleželo?

Pak si uvědomil, že jeho pistole leží v šuplíku jednoho z nočních stolků. Ve vrahově zbrani mohlo být pět maximálně šest kulek, což Garymu mnoho šancí nedávalo. Nezbývalo mu než riskovat. Rychle vzpomínal na výcvik, který kdysi prodělal. Začal se rychle po podlaze smýkat k posteli, za níž se chtěl ukrýt. Dvě kulky se zaryly do země těsně u něj. Pak zařval bolestí. Jedna rána ho strefila do ramene. Bolest mu ochromila celou levou ruku. Skrčil se za postel a rychle otevřel zásuvku nočního stoku, ta na něj vypadla, ale zbraň v ní nebyla. Alden nahlas zaklel. Útočník přeskočil lůžko, popadl Aldena za triko a zvedl ho, jako nic. Přitiskl ho ke zdi, hlaveň pistole mu přiložil ke spánku.

„Teďka chcípneš, Aldene. Když ti nestačilo, že zemřela tvá žena tak mi nic jiného nezbývá.“ Ten hlas už někde slyšel…znal ho.

Tak, teď už asi vážně umře. Alespoň se už nemusí starat o svou budoucnost.

Vyšla rána, Gary reflexně přivřel oči.

Ale nic se nestalo…copak takhle vypadá smrt?

Otevřel oči. Zabiják ležel na zemi před ním, skroucený v nepřirozené poloze. Pohled mu zabloudil ke dveřím. Stála v nich Liz s rozcuchanými vlasy a vyděšeným pohledem. Z ústí pistole se jí kouřilo. Na chvíli ho přepadl pocit deja-vú. Tenkrát na střeše domu Maine Street 7.

„Málem jsem to nestihla…“ zašeptala chvějícím se hlasem, a pak udělala věc, která by Aldena nenapadla ani v nejbláznivějším snu. Rozeběhla se k němu, objala ho a zlehka políbila. „Bála jsem se o tebe, Gary.“

„Liz…“

„Ne, nic neříkej. Teď není čas. Každou chvíli tu mohou být poldové. Dole v autě jsou další dva mrtví muži.“

„Cože? Počkej chvíli, řekni mi, co se stalo?“

„Když jsem odešla, odjela jsem zpět do svého bytu.“

„Co?“

„Vím, byla to chyba. Čekali tam na mě. Dlouho mě vyslýchali. Chtěli vědět kde jsi. Nechtěla jsem jim to říct, ale oni mi vyhrožovali…že…“ V modrých očích se objevily slzy. „Že zabijí Fran…“

„Kdo je Fran?“ Jemně ji uchopil za bradu a donutil ji, aby se mu dívala do očí.

„Je to má dcerka…“

„Máš dceru? Nikdy jsi o ní nemluvila!“

„Nechci aby o ní někdo vědě, aby jí mohl ublížit za to co dělá její máma. Ale oni to zjistili. Žije v Nine sprinte  s mou matkou. Je to moc hodná holčička. Přede dvěma měsíci jí bylo šest let. Její otec už dávno zmizel.“

„Proboha…máš dceru. Nemůžu tomu uvěřit.“

„Musela jsem jim říct, kde jsi. Doufala jsem, že jsi mezitím zmizel, ale…“

„To je v pořádku.“

„Díky bohu, vzali mě sebou. Nechápu proč, ale byla to jejich velká chyba. Jeden šel sem nahoru, dva zůstali se mnou dole v autě. Vyřídila jsem je, abych ti mohla pomoct. Bála jsem se, že to nestihnu…“

„Zachránila mi život…“

„Co bude dál?“ Gary se sehnul, jednou rukou si držel ránu na rameni, aby alespoň trochu zamezil krvácení. Začínalo mu být zle. Ztratil už spoustu krve.

„Proboha. Potřebuješ doktora. Pojď se mnou, zavezu tě k tomu svýmu…“

„Počkej ještě chvíli…“ natáhl ruku a stáhl masku mrtvému muži.

Bylo to jako hrozivá rána, která ho naprosto ochromila. Konečně mu došlo, o co tu celou tu dobu šlo. Před Garym ležel mrtvý Kevin Marsh. Vzpomněl si na výhrůžku, kterou na něj křikl tehdy na stanici poté, co si vyslechl jeho rozhovor se Shawnem Phillipsem. Vzpomněl si Jeremyho Sandersona, který chtěl zabít Liz. On tam čekal na něj! Chtěl ho zabít, protože si myslel, že by Gary mohl ohrozit jejich finanční machinace, vydírání a úplatky. Proto zabili Tess, aby od sebe odvedli pozornost.

Kdo do toho byl všechno zapleten? Jeho „nejlepší přítel“ Jeremy, co třeba kapitín Perezová? Snad většina oddělení. Proboha.

„Gary! Miláčku, uklidni se!“ Až po chvíli si uvědomil, že se celý třese vzteky. „Pojď,“ pomohla mu vstát. „Teď už bude všechno v pořádku.“

Vrazi jeho ženy byli mrtví. Jeho úkol byl splněn.

Odstěhovali se na venkov. Konečně. Vzali Lizinu dcerušku Frances i její matku a přejeli celou Ameriku, změnili si jméno. Gary si rychle zvykl na normální rodinný život a zjišťoval, že nikdy nebyl tak šťastný jako teď, i když občas se probudily děsy z minulosti. Malá Fran se brzy naučila říkat mu tati a to byl ten nejlepší lék na jeho poraněnou duši. Liz byla skvělou „paní Jonesovou“ a Gary mohl konečně začít opravdu žít.

Liz, alias Černý Panter, měla pravdu. Teď už bude všechno dobré.

---