Exkurze

Rozlepila jsem oči, nejdřív jedno a pak druhé. Ale ne moc, aby mi zpod víček neutekly sny. Ještě je čas, budík nezvonil a já přesto nemůžu klidně dospat. Není to tím, že bych se těšila, až vyskočím z postele a doskotačím do „hausu“ a budu se smát na celá svá ústa. Ne, dnešní den mě ani trochu neláká, abych vůbec spustila nohu z postele. Je asi 5:30. První mobil začíná pískat a trhá sny ostatním spolubydlícím. Jsou to Italové, asi se jim zdá o tom, jak jim pistácie padají rovnou oloupané do pusy. Mám ráda pistácie. Rozlepím oči naplno a venku je ještě tma. Co si počít, když pořádně nevidím na noc. Rožla jsem lampičku a ostré světlo mi zautočilo na zorničky. Přimhouřila jsem oči a musela se přemáhat, abych opět neupadla do spánku jak Šipková Růženka. Dvě další ještě spaly nademnou. Je mi zima, spala jsem jen v tričku a ve spacáku do mínus 18 a když jsem teď opustila toto teplé a vyhřáté místečko, zjistila jsem, že opět topení přestalo fungovat. Trochu mě to rozladilo, co opravdu nemám ráda, je vstávání do zimy. Ale pořád to ještě nebylo tak zlé, neměla jsem rampouchy na nose. V dřevěné chaloupce, které už chybí jen kuří nožka, abych uvěřila, že jsem v pohádce, měla výhled na maják. Ještě bylo dost tmy, abych viděla jeho záblesky a sdělení, že tudy cesta nevede. Byli jsme blízko moře, cítila jsem i přes svůj ucpaný nos vlhkost v povětří a hlavně slyšela nezastavitelné vlny ošahávající pobřeží. Měla jsem chuť se rozběhnout a chytit nějakou vlnu, ale myšlenku jsem ihned zavrhla, už při pomyšlení, jak studená je asi voda. Ach jo, jsem romantik, ale ne sebevrah. A pak jsem začala pracovat na tom, abych nebyla jediná, kdo musí koukat do tmy z okna. Zatáhla jsem za jeden spacák. Ozvalo se nesouhlasné mručení. U druhého spáče jsem vyzkousela lechtání na nohu a ta vzápětí zmizela z mého dosahu. Připadala jsem si, že jsem svou úlohu prince nesplnila, tak jsem začala mluvit nahlas, ať si to ty dvě příšery pěkně užijou. Oba vypadali zmateně, musela jsem se pousmát. Ale než se vyhrabali z postelí, jeden musel seskočit jak Jája, já už jsem byla na odchodu. Čekala mě procházka písečnými dunami osvícené vycházejícím sluncem. V dálce bylo slyšet moře, na obloze směrem od něho byly mraky, ale na druhé straně se právě začalo klubat slunce. Neodolala jsem a vytáhla foťák. Chvíli jsem přemýšlela, odkud to bude nejhezčí. První fotka, trochu tmavá, jen žlutý flek uprostřed. To bylo slunce. Druhá fotka měla podobný charakter, třetí se mi povedla. Slunce už prozářilo okolní mráčky domodra, zatímco zbytek fotky je stále ještě zahalen do tmy. Pár stébel je vystaveno proti Slunci. Jsem spokojená, můžu pokračovat v cestě. Tenisky mi pomalu vlhnou od trávy, která nesou kapky vody, nevím, jestli v noci pršelo nebo je to jen sražená mlha. Každopádně to mělo stejný účinek na mé boty a já po chvíli začala cítit, že dnešní den v suchu nezažiju. Blížila jsem se k hausu, z oken se svítilo a slámová střecha vystrkovala svá křídla přes okraj domu. Zahlédla jsem lampičku zavěšenou nad stolem a kolem plno lidí. To se zas budeme pěkně mačkat. Když jsem přicházela k domu, Slunce se už vyhouplo nad horizont, ale zahalilo se ještě na okamžik do šály z mlhy, aby přišlo jako nečekaný host do spící krajiny. Ptáci ho vítali zpěvem, skoro bych řekla, že se předháněli v tom, kdo bude zpívat krásněji. Hřálo mě to na duši, den začínal hezky. Na to, že bylo teprve 6 ráno.