Příchod hrdiny

Lord Intricius byl naprosto klidný. Vždyť poslední Den Rudého Měsíce byl teprve před rokem a Lordovi tedy zbývalo ještě devět let. Za devět let bude muset znovu odrážet hordy mocichtivých rádoby-Hrdinů, kteří si natolik věřili, že viděli sami sebe na místě Krále Archeoxu. Nepřekonatelné Lordem nastražené překážky, které v získání tohoto titulu brání, budou vnímat pouze jako drobné nepříjemnosti. Samozřejmě že útok na Archeox mohl teoreticky nastat kdykoli, ale Proroctví tvrdilo, že právě tehdy, kdy na obloze zazáří Rudý Měsíc, přijde Hrdina a Archeoxu bude znovu vládnout král. Rudý Měsíc měl tu smůlu, že se na obloze této polokoule Světa objevoval buďto jen ve dne (kdy samozřejmě, přezářen Sluncem, nebyl vidět), nebo byl zastíněn svým větším bratrem Bílým Měsícem. Pouze jednou za deset let se zjevil na obloze Civilizovaného Světa. Právě za Dne Rudého Měsíce před tisíci lety přišel Archeox o krále. Starý král Gloriox XXXVII , smrtelně raněn na Severních Bojištích, zabodl strašlivou silou své Žezlo do jednoho kamene v podzemí Paláce Archeoxu. V ten okamžik zajel jeho trůn zázračně pod zem, jak se praví v pověstech, a král prohlásil, že novým panovníkem bude ten, kdo Žezlo zase vytáhne. Potom se znovu objeví trůn, aby se na něj Hrdina mohl posadit. Král ještě stačil říct, že tomu tak musí nastat "až rudé světlo z Nebes zazáří nad Archeoxem" a potom skonal. Žádný Hrdina od té doby Žezlo nevytáhl. Za prvé - nikdo nebyl natolik silný, aby se mu to povedlo a konečně za druhé - město a jeho okolí ovládl klan Intriciů a zuby nehty se bránil tomu, aby moc převzal Hrdina podle Proroctví. Lord Intricius měl nyní devět let času, během něhož bude moci nerušeně terorizovat podrobené obyvatelstvo Archeoxu, než znovu bude čelit pokusům pseudo-Hrdinů dostat se k Žezlu. * * * Ve městě Onrb, poměrně daleko od Archeoxu, kouzelnický učeň Magion pozoroval oblohu. Právě se vracel z hodiny Zemědělských kouzel, která ho vůbec nebavila, domů, aby tam mohl experimentovat s něčím, co v jeho očích více připomínalo Skutečnou Magii než to, co brali ve škole. Protože se cestou domů nudil, promýšlel si malý experiment se světlem a protože přemýšlel nahlas (pokud si nedával pozor, trpěl trochu samomluvou) zjistil, že místo myšlenkového experimentu v podstatě oddrmolil nějaké kouzlo. Nebyl si zcela jist co to udělá, protože si nevzpomínal, co přesně říkal. Věděl jen že by se to mělo projevit někde na obloze. PRÁSK! Protože Magion zapomněl na takové nepodstatnosti jako dívat se na cestu, zakopl o kámen, přepadl do vozu se senem a okamžitě omdlel. * * * Lord Intricius práskl do stolu: "To není možné! Bohové! Vždyť to je... to je... absurdní!" "Ale je to tak, pane," řekl Intriciův pobočník "Rudý Měsíc se nečekaně objevil..." "To vím taky, krucinál! Mám snad oči - né?! Podnikli jste nějaká opatření?" "Samozřejmě, Pane. Nakradli js-" "Ehm,ehm!" "Pardon, pane, opatřili jsme si nějaké zásoby, kdyby došlo k obležení Archeoxu. Maso, obilí, mléko, seno pro náš dobytek a podobně. Naši zlodě- zásobovací pracovníci jsou třeba i v dalekém Onrbu nebo Aharpu!" "A jak se tak rychle dověděli, že mají něco opatřit?" "Poslali jsme jim M-Mail." "Magická pošta?" "Ano, pane, vím, že nemáte mágy a ty jejich nové vymyšlenosti moc v lásce, ale jinak to nešlo." "Dobrá, promíjím vám to. Hlavně až všechno opatříte zavřete brány a svolejte všechny vojáky!" "Ano, pane!" * * * "HE-PČÍ!" ze všech možných materiálů musel Magion spadnout zrovna do sena! Zrovna on, který má sennou rýmu! A jako by toho bylo málo, když Magion vykoukl z vozíku, zjistil, že se už nenachází ve svém rodném městě Onrb. Jistě jste pochopili, že vůz se senem, do kterého Magion spadl, si "opatřili" muži lorda Intricia. I když byl Magion stále "zažraný" do čarodějných a alchymistických knih a abstrahoval od takových nahodilostí, jako jak vypadá které město, Archeox s jeho Palácem poznal na první pohled. Jeho ale zpočátku - což pochopí každý vědec či mág - nezajímalo kde je, ale jak dopadl jeho pokus se světlem. Pohlédl na oblohu a usmál se - takový skvělý výsledek! Ten iluzorní rudý měsíc vypadal navlas jako ten skutečný - jen pokud by člověk pohlédl na iluzi Měsíce z velmi malé vzdálenosti, všiml by si mírné rozmazanosti obrazu. Obrazu, jehož rudé světlo nyní vrhalo stíny v ulicích Archeoxu. Magion vyskočil z vozu a vydal se do ulic. I když lord Intricius magii příliš nepřál, stále byl Archeox pro mágy důležitým centrem. Než se Magion vrátí do Onrbu, mohl by se trochu porozhlédnout a třeba koupit nějaké zajímavé svitky. "HE-PČÍ!" Magiona mimo kýchání začaly také svědit oči. Nemohl si však ani za boha (kteréhokoliv) vzpomenout na antialergické kouzlo. * * * Lord Intricius se stále ještě nemohl pořádně vzpamatovat z náhlého objevení Rudého Měsíce. "Pobočníku?!" "Ano, pane?" "Hlídáte Tajný Vchod Do Podzemí?" "Ale pane, ten byl přece zasypán a zastavěn už před třemi staletími, je tam teď nějaké náměstí..." "Ale stejně, co kdyby nějak pronikli dovnitř?! Pošlete tam jednu jednotku, ať vyklidí náměstí!" Lord Intricius nebyl příliš vzdělaný, takže nikdy neslyšel slovo "paranoidní". I kdyby mu někdo (na dálku M-Mailem, aby ho lord nemohl rozsekat na malé kousíčky) vysvětlil,co to znamená a že on pravděpodobně paranoidní je, prohlásil by asi: "Ale to přece ještě neznamená, že po mně nejdou!" * * * Magion stál u výlohy knihkupectví a prohlížel si ty krásné tituly, jako Jemný úvod do systému MAGIX, Tvorba rezidentních kouzel, nebo Encyklopedie magických formátů. Ve svém zahloubání ani nepostřehl, že se celé náměstí vylidnilo. V tom mu někdo zaklepal na rameno: "Hej, chlapečku, tys neslyšel, že máš vypadnout?!" Magion se otočil a hleděl do tváře válečníka. Neměl válečníky rád. Když byl malý, chtěl bojovníkem být, ale se zlou se potázal: z kroužkové košile a brnění se mu na kůži objevil kontaktní ekzém, každé škrábnutí při cvičných soubojích mu ošklivě zhnisalo, nedokázal rychle reagovat ... No - pokud má člověk takovou smůlu na nemoci a je tak roztržitý jako Magion, nemůže s kariérou válečníka počítat. Magion nesnášel, když si na něj nějaký válečník dovoloval jako právě teď. Začal připravovat útočné kouzlo. Přistoupil směrem k válečníkovi a napřáhl ruce, když v tom - zakopl o vyvýšený okraj dlažební kostky a spadl na zem (spáry mezi kostkami jsou samozřejmě dělány tak, aby o ně normálně nikdo zakopnout nemohl, ale od vědců, alchymistů a mágů nemůžete očekávat nic normálního). Za prvé se tím Magion nechtěně vyhnul šípu letícímu na něj z boku a za druhé tím pod sebou probořil dlažbu, protože jakmile se jeho ruce dotkly země, v tu ránu vychrlily ono bojové kouzlo. Protože účinek tohoto kouzla, jak Magion přesně věděl, klesal se čtvrtou mocninou vzdálenosti, dlažba, které se přímo dotýkal, dostala daleko silnější nápor magické energie než by postihl vojáka. Jistě jste správně uhodli, že pod náměstím byl zasypaný Tajný Vchod Do Podzemí, do nějž Magion tedy spadl. Dopadl lehce, protože cestou vzduchem stačil zadrmolit antigravitační kouzlo. Nahoře se vojáci samozřejmě chtěli pustit za ním. Dostali se však do pásma beztíže, které Magion svým kouzlem vyvolal, a bezmocně klátili nohama, dokud je vítr neodvál jinam. Magion totiž ve své roztržitosti zapomněl na bezpečnostní pojistku antigravitačního kouzla, která slouží k tomu, aby se beztíže příliš nerozšířila po okolí. Netušil, že si tím zachránil život. Beztíže po chvíli pominula a nad Magionem se začal bortit strop. Nezbylo mu než se vydat dál do podzemí. * * * "To je ta vaše přehnaná opatrnost, pobočníku! Poslal jste vojáky na to náměstí s Tajným Vchodem a oni tam vylekali nějakého mága, který se propadl dolů! " "Ale pane, vždyť vy jste sám dal rozkaz..." "Nepřerušujte mě, když mluvím! Stejně - nášlapná mina, golem, stráže, jiné pasti, které jsou v chodbě...Nemá šanci! " * * * Magion samozřejmě teoreticky věděl, jak se orientovat v bludišti: držet se stále jedné stěny. To ovšem znamenalo, pokud byl východ daleko, projít zbytečně spoustu slepých chodeb. Jeho putování trvalo dlouho - Magion byl unavený a začalo se mu chtít čurat. "Právě v tom nejhorším okamžiku," říkal si, zatímco si ulevoval do chodby. Vtom za sebou zaslechl řinčení zbroje. Rychle se běžel schovat dál do nitra chodeb. Cestou šlápl na dlaždici aktivující nášlapnou minu, ale mina byla nyní trochu navlhlá (hádejte proč), takže se mu nic nestalo. Při běhu se zadýchal, takže si sednul na zem, aby si odpočinul. Aby se uklidnil, začal přemýšlet o teorii magie. "Jak je to vlastně s tou levitací?" zeptal se sám sebe nahlas "Když žduchnu do levitujícího předmětu, pohne se nějak? A bude se jeho pohyb nadále zrychlovat, nebo zpomalovat? Vezměme si třeba tamten kamenný kvádr..." Magion napřáhl ruku a zadrmolil zaříkadlo. Trochu jej však popletl, takže kamenný kvádr vylevitoval až ke stropu (kde rozmačkal jen tak mimochodem past sestrojenou k lití smůly na vetřelce). Potom,co Magion zadrmolil korekční kouzlo se kvádr snesl směrem k němu. Náš mág kámen zbrzdil do klidové polohy a pak do něj strčil. "Hmm... Rovnoměrně a přímočaře - velmi zajímavé, to by chtělo blíže prozkoumat..." Touto větou v podstatě Magion ve svém Světě založil studium fyziky. Pohyb a zvuky probudily golema, který se těžkým krokem pomalu ale jistě blížil, aby zničil nezvanou návštěvu - čili Magiona. V tom do něj ale narazil rovnoměrně a přímočaře letící kamenný kvádr a rozbil ho na dva kusy. * * * "Cožé? Golem už se nehlásí?! Co to znamená?!" "Že ho někdo zničil, pane. Jinak má každých deset minut vysílat že je O.K.!" "Mobilizace!! Stáhněte všechny vojáky do chodeb!" "Ale pane, zároveň na nás zvenku útočí dobrodruzi a bojovníci - kvůli tomu Rudému Měsíci!" "Jednu kohortu snad můžeme obětovat" "Rozkaz, pane!" * * * Průduchy do Tajných Podzemních Chodeb (příliš úzké, než aby se jimi někdo protáhl) se používaly na vyhazování odpadků. Proto pobíhalo v Podzemí spousta krys a bylo tam také hodně much i jiného hmyzu. Veškerá tato havěť stále otravovala Magiona, takže začal proti nim vymýšlet magickou ochranu. Vytáhnul z kapsy kousek pergamenu, vykouzlil světlo a začal načrtávat schemata kouzel. Vyšly mu dvě alternativy: repelentní kouzlo, odpuzující od něj havěť a kouzlo, které by zbavilo hmyz a krysy agresivity vůči lidem. Rozhodl se, že zakouzlí raději obě kouzla zároveň. "A jó!" ťukl se magion do čela poté co oddrmolil poslední slabiku druhého kouzla. Zapomněl u protiagresivního kouzla jedno znaménko mínus, takže jeho účinek byl přesně opačný. Naštěstí repelentní kouzlo fungovalo v pořádku. Kouzlo undo() se Magion ještě nenaučil dělat, takže to nechal tak. Koneckonců na něj zvířata neútočila, kvůli repelentnímu kouzlu, tak co. Havěť se rozběhla směrem, kde cítila další lidi, lačná po jejich krvi. * * * "Kohorta číslo sedm nastóu-pit! Do podzemí pochodém-...AÚ!" Rozkaz lordova generála zůstal nedokončen. Generál sám byl naproti tomu v jistém smyslu dokončen - hrdlo mu prokousla fanatická krysa. Krysy, komáři, mouchy, netopýři, hadi, štíři a další havěť se vyhrnula z podzemí a zaútočila na válečníky. Lord Intricius to zděšeně pozoroval z balkónu. * * * Magion, protože zdivočelé krysy podupaly většinu pastí (určených pro lidi, takže jim se nic nestalo), se nyní bez problémů dostal do předsálí bývalého Trůnního Sálu. Posledních několik místností před sálem bylo vybaveno jako obyčejné hradní pokoje. To aby to někoho, kdo hledal Žezlo a myslel by si, že zabloudil do nějaké normální části zámku, zmátlo. Magiona ale nic nezmátlo, protože on žádné Žezlo nehledal. Pouze utíkal před vojáky, kteří ho prve vylekali na náměstí. Bylo mu, pravda, divné, že obyčejné pokoje jsou chráněné spoustou pastí, ale protože měl plnou hlavu teorie magie, bylo mu to jedno - hlavně najít ten východ. Magion se nakonec (stále se od počátku držel jedné stěny) dostal do místnosti, která vypadala jako zbrojnice. Visela tu na věšácích spousta druhů brnění. Mezi nimi byl schován strážný, kterého krysy minuly. "Já mám vždycky takovou smůlu," přemítal Magion, "když jdu kolem nějaké šatny nebo něčeho podobného, prádlo těsně vedle mě vždycky nějak samovolně spadne a já ho musím zase pověsit." Jak tak přemýšlel, blížil se k místu se schovaným vojákem. Ten se plazil pod masivním hrudním plátem a snažil se dostat k mágovi. BŘINK! Samozřejmě prádlo samovolně nepadá, to je hloupost i ve světě magie, ale Magion si to tak vždycky myslel, protože pokaždé o něco nešikovně zavadil. Tentokrát to byl hrudní plát, jak jste jistě uhodli. Magion po zhlédnutí nebohého rozmačkaného vojáka usoudil, že tentokrát raději oblečení zvedat nebude a rychle si pospíšil dál podél té jedné stěny. * * * "Cožé?! Dostal se do Falešných Pokojů?! Co pasti? Co stráže?" "To ty zatracené krysy, pane. Úplně se zcvokly a máme co dělat, abychom jejich příval zastavili." "To nevadí," usmál se lord Intricius, "přes Superpast se nedostane!" " Superpast, pane? " " Superpast je tajemství rodu Intriciů předávané z generace na generaci. Poslední exemplář Superpasti jsem postavil do Trůnního Sálu. " * * * Magion zjistil, že se nachází v ohromném sále. To bylo pro něj podivné - kolem byly přece kuchyně, zbrojírny a další, ne zrovna nóbl, místnosti. Ještě podivnější bylo, že celý sál byl skoro prázdný. Kromě Magiona tu byla ještě jedna mladá krásná žena, oblečená jen tak, aby se neřeklo, že je nahá. Žena se na Magiona usmívala. "Ehm...vy...totiž..." "Čím mohu posloužit, pane?" "...ale ...jak ..." Abyste pochopili, Magion byl heterosexuál. A, možná právě proto, vždy v přítomnosti krásných žen, s nimiž by měl mluvit, nějak ztrácel řeč. A začínal zmatkovat. Ve zmatku se rozhodl, že raději zruší repelentní kouzlo, aby ho náhodou neodpuzovalo i od lidí. To třesoucíma se rukama provedl a ztratil přitom hodně času (což, ač se zdá zbytečné zmiňovat, je velmi důležité). "Pane, co si přejete?" zeptala se potom dívka. "Já...totiž...tento...zabloudil jsem..." Magion zakopl o spáru mezi dlaždicemi (znovu!) a několikrát vstával, než se mu to povedlo. "Teda..." červenal se, "nevíte, kudy se dostanu z těchhle zatracených chodeb?" konečně se vymáčkl. Vtom dívka - nebo to, co za dívku pokládal - vybuchla "...takže asi nevíte??..." řekl, ještě mírně zmaten, když tu ho jedna střepina z jejího "těla" zasáhla do ruky. Dívka byla Superpast, projektovaná na akční hrdiny, kteří "šli hnedka na věc". Sama se mužům nevnucovala (to by vzbudilo jejich podezření a odradilo je) a čekala, až se s ní začnou pokoušet vyspat, aby pod nimi vybuchla. Nepočítala ovšem s Magionem, který než se odhodlal (přitom se chtěl zřejmě jen zeptat na cestu), časový spínač již dopočetl a vyhodil pseudo-děvče do povětří. Magion se nejdříve chtěl ze sálu rychle vytratit, ale protože zasažená ruka začala hned trochu hnisat, se opřel o něco, co vypadalo jako mágovská hůl a vzpomínal na kouzlo léčící rány. Nakonec na něco přišel, ale spletl se o desetinnou čárku, takže místo kůže zajelo kouzlo do svalů, které díky tomu nabobtnaly. Vtom uslyšel Magion dupot vojáků. Dal se do běhu, ale zapomněl, že v ruce svírá to, co pokládal za kouzelnickou hůl. Zesílenou rukou rychle vytáhl Žezlo z kamene. Posilovací kouzlo za chvíli vyprchalo, ale to vůbec nevadilo. Pod Magionem se zatřásla zem a vyjel trůn. Někdo by mohl namítnout, že Rudý Měsíc byl pouze iluze a že Magionova síla byla rovněž umělá. Ale: 1. ve světech, kde vládnou lidé, záleží bohužel stejně více na iluzi a přetvářce než na pravdě 2. starý král Gloriox XXXVII tehdy prohlásil přesně "až rudé světlo z Nebes zazáří nad Archeoxem" což mohla klidně být i iluze Rudého Měsíce, ale to nikoho za těch celých tisíc let nenapadlo "Ať - žije - Hrdina!" "Ať - žije - Hrdina!" "Ať - žije - Král!" Náhle, jako poslušni tajemného impulsu, se ke Trůnu seběhli lidé z celého města. Magion seděl na trůně a nevěřil svým očím. "Ať - žije - Král! Splníme všechna tvá přání!" "Ehm," promluvil král Magion, držeje při tom svou zraněnou ruku "nemáte tu někdo obvaz nebo náplast?"

---