Případ Černého Pantera-Kapitola SEDMÁ

Garyho napadlo, že se chová jako cvok. Řídil Lizinu silnou Yamahu, žena, o které byl nesvědčen, že je jeho největší nepřítel, ho objímala kolem pasu a držela se ho skoro křečovitě, aby nespadla. Prudce zahnul doleva do temné, úzké uličky. Do nosu ho uhodil pach veřejných záchodků a potu.

„Tady zastav,“ křikla. Alden zaparkoval motorku u vchodu do jednoho z vysokých domů. U vylomených dveří si všiml čísla 666. Ďáblovo číslo, jak příhodné. Skoro se zasmál té ironii. Tak tady bydlel Černý Panter, nepolapitelný zabiják, na něhož měla merseyské policie spadeno již mnoho měsíců.

Liz slezla z motocyklu a málem upadla, ale Gary ji včas zachytil. „Opravdu nechceš do nemocnice?“ Zaťala zuby a zavrtěla hlavou. „Pojď.“ Opírala se o něj a vedla ho po schodech domu s číslem 666 stále nahoru. Stěny byly zašedlé a na mnoha místech ozdobené neumělými obrázky graffitty. Aldenovi se zvedal žaludek z pachů, které unikaly z jednotlivých bytů a na mísily se na chodbách. Žena jako Liz do tohoto prostředí příliš nezapadala. Stejně tak by ji ale netipl na nájemného vraha. Zdání klame.

„A jsme tu,“ oznámila a z kapsy vytáhla klíč. Odemkla a spolu s detektivem vešla dovnitř. Pak velmi rychle zavřela, zamkla a zajistila řetízkem.

Její byt se skládal ze dvou pokojů a malé koupelny, v níž se nacházel pouze záchod a sprchový kout se zašlým květinovým závěsem. V obývacím pokoji na zemi leželo sešlapané linoleum, stěny pokrývaly nejrůznější plakáty s obrázky od Marylin Monroe, přes Kurta Cobaina až po reklamu na parfém od Huga Bosse. Kromě gauče s tmavě červeným potahem, malé televize a velké skříně z masivního dřeva tu bylo jen několik přeplněných popelníků. Jinak nic. V kuchyňském koutu stála lednice polepená desítkami nálepek, mikrovlnka, varná konvice a pracovní pult. Byt vypadal velmi uboze, ale aspoň to tu nesmrdělo.

První Lizina cesta vedla do koupelny. Umyla si ruce od krve, opláchla si obličej a kdesi vytáhla látkovou gumičku, aby si mohla stáhnout vlasy do ohonu. Pak se dobelhala ke gauči a posadila se. „Jestli chceš kafe, musíš si ho udělat sám. Nějaký by mělo bejt ve skříňce pod mikrovlnkou. Hrnečky jsou taky tam. Vodu musíš nabrat v koupelně. A když už budeš u toho, udělej mi prosím tě taky.“ Garyho její slova překvapila, ale poslechl ji.

Podal jí hrneček se silnou, černou kávou (cukr ani smetanu nikde nenašel) a posadil se vedle ní.

„Tak co chceš vědět? Ne! Počkat, nejdřív mi řekni kdo vlastně jsi? Proč jsi byl v Maine Street?“

„Dobře. Jmenuju se Gary Alden a pracuju jako detektiv pro merseyskou policii. Už několik měsíce je mojí jedinou prací tvůj případ. Pracuju na tom, abych tě dostal do lochu, nebo rovnou na elektrický křeslo.“ Liziny oči se rozšířily strachem a její pohled sklouzl na zbraň Heckler & Koch, kterou si odložila na stolek.

„Ať tě to ani nenapadne,“ varoval ji a pro jistotu vytáhl vlastní pistoli. „Já tu teď nejsem za poldu. Jsem tu jako manžel a otec. Moje těhotná žena byla zavražděna a já chci vědět kdo to udělal. O nic jiného mi tu nejde. Zatím se zdá, žes to byla ty, takže pokud nenajdeš něco čím by ses obhájila, tak se připrav na smrt.“

„Já to vážně neudělala!“ vykřikla Liz zoufale oči upřené na pistoli, kterou Gary svíral v ruce. „Kdybych se rozhodla pomstít se ti, zastřelila bych tebe ne ji. Proč bych vraždila tvou ženu a riskovala tím, že si mě najdeš a pomstíš se? Když jsi mě našel v tý továrně, našel bys mě znova. Nejsem blázen. A i kdybych ji zabít chtěla, neudělala bych to tak jako vždycky, aby bylo hned jasný, kdo to byl.“

Věřil jí. To co říkal znělo logicky, a v jejím hlase nerozpoznal žádnou faleš. Obvykle poznal, když mu někdo lhal. Možná ale, že byla opravdu dobrá herečka a přelstila ho. Ve skutečnosti je přece vražedkyně, nemorální osobnost. Gary Alden váhal, pozoroval výraz její tváře, zvažoval pro a proti.

„Věřím ti,“ řekl nakonec.

„díkybohu,“ řekla sarkasticky. „Co chceš teď dělat? Zatkneš mě? Protože jestli to chceš udělat, tak tě varuju…já se nenechám.“ Vymrštila ruku, popadla svou pistoli a namířila mu na hlavu. „Je mi líto, detektive Aldene. Jste docela sympatickém chlapa, ale já s poldama nechodím.“

„Počkej!“ vykřikl Alden. „Když mě zabiješ, podepíšeš si rozsudek smrti.“ Liz zaváhala. „Jak to myslíš?“

„Můj kolega mi dal nějaký zařízení, který sleduje to kde jsem a jestli žiju. Teď vidím, že se mi to docela hodí, ne? V případě, že zemřu jsou schopni se sem dostat do tří minut. Nestačíš utéct, Liz.“

„Proč bych ti měla věřit?“ Aldena napadlo, že jejich role se teď otočily o sto osmdesát  stupňů. „Nikdy jsem o něčem takovým neslyšela.“

„Já jsem ti věřil, teď bys měla věřit ty mě.“

„Co chceš udělat?“

„Chci, abys mi pomohla.“

„Cože?!“ tohle čekala ze všeho nejmíň.

„Ty jsi opravdu dobrá, Liz. Já jsem teď sám. Mohla bys mi pomoct najít vraha mé ženy.“

„A co policajti? Ty ti nepomůžou?“

„Jsou přesvědčeni, že jsi to udělala ty. Jak bych je asi měla přesvědčovat, že to tak není?“

„A co za to?“

„Pomohu ti začít nový život.“

„Proč myslíš, že chci?“

„Rozhlédni se kolem sebe! Která žena by chtěla takhle žít? Vždycky jsem myslel, že nájemným vrahům dobře platí.“

„Platí. Všechny peníze mám uložené ve švýcarské bance. Nemá cenu kupovat si drahé věci. Kdybych musela rychle prchnout, co bych s nimi dělala?“

„Mohu zařídit, abys nemusela utíkat.“

„Jak?“

„Co takhle fiktivní smrt a život někde daleko a pod jiným jménem?“

„Ale proč?“

„Prostě v tom nechci zůstat sám.“

 

„Šéfe?“ Jeremy Sanderson se otočil k jednomu ze svých můžu sedících u počítačů. „Co je?“

„Alden se už více než hodinu vůbec nehnul z místa. Ani o kousek.“

„Je…živý?“

„Ano, životní funkce jsou normální.“

„Pořád je na Třinácté?“

„Ano.“

„Asi bychom tam měli zajet.“

 

„Muži ze zásahové jednotky, všichni v černém, stáli přede dveřmi Lizina bytu. Kapitán kývl a jeden z nich vykopl dveře a ostatní se nahrnuli dovnitř, rozhlížeje se na všechny strany se zbraněmi napřaženými před sebe.

Nikde nikdo nebyl. Pouze na za červeném gauči ležel přístroj, který měl ohlašovat Aldenovu polohu.

„Sanderson si vjel rukama do vlasů. „Proboha, co se tu jen stalo?“

---