Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seV MLŽNÝCH HORÁCH-8
30. 04. 2007
1
2
1401
Autor
fungus2
ČÁST OSMÁ
Asim s Imarem došli na konec mostu a v mihotavém světle pochodní spatřili dva velké kamenné sloupy. Mezi nimi byl otvor, do něhož po chvíli vstoupili.
„Teď už snad dojdeme nakonec,“ pronesl Asim.
„Myslím, že ano,“ mínil Imar.
Uběhlo několik minut a oba pocítili závan vzduchu. Přidali proto do kroku a zanedlouho v dálce spatřili velké množství slunečních paprsků.
„Jo, jsem tady!“ vyhrkl Imar.
„No konečně,“ pronesl Asim a následoval Imara, který držel pochodeň nízko nad zemí. Netrvalo to dlouho a stanuli na okrají velké propasti. Nad ní se nacházel ve skále kulatý otvor, jímž byla vidět modravá obloha.
„Tak ten drak je teda někde dole, že,“ mínil Asim.
„Ano. Měl by spát na dně tý propasti. Jak už jsem ti říkal, tak podle legendy by ho měla probudit vhozená pochodeň,“ pronesl Imar a přitom do nitra propasti vhodil hořící pochodeň. Ta začala padat do její hlubiny, přičemž jí osvětlovala. Oba sledovali padající plápolající pochodeň, jak mizí v hlubině. A za okamžik viděli už jen mihotavý plamínek, jenž v temnotě po chvíli zmizel.
„Ta propast musí bejt pěkně hluboká,“ poznamenal Asim.
„To určitě. Nerad bych na vlastní kůži její hloubku zjišťoval,“ mínil Imar.
Čas plynul, ale nic se nedělo. Oba plní očekávání stále hleděli do tmavé prázdnosti, ta však zůstávala i nadále tajemně tichá.
„Tak. A co teď?“ zeptal se Asim.
„Já nevím. Všechno vostatní o čem hovořily legendy se potvrdilo,“ zkonstatoval Imar a sedl si k okraji propasti.
„V pradávných dobách tady ten drak třeba byl. Ale od těch dob uběhlo strašně moc času. Jen bohové jsou nesmrtelní,“ pronesl Asim.
„Máš pravdu. Možná jsou už dole z toho draka jen kosti,“ mínil Imar a pomalu vstával. Přitom se náhle z hlubin propasti ozval mohutný řev, přičemž se vše zachvělo. Imar leknutím zavrávoral a Asim ho rychlým přískokem zachytil. Oba se poté ocitli na zemi. Ta se nadále chvěla a zároveň se stupňoval příšerný řev, který oběma naháněl hrůzu.
„Kosti z toho draka asi ještě nebudou!“ řekl Asim.
„To je dobře ne,“ mínil Imar.
„Doufám, že nás nebude chtít sežrat!“
„Podle tý legendy by nám nic nemělo hrozit!“
„Myslíš, že von tu legendu bude znát?“
„Musíme doufat,“ vyhrkl Imar, který s Asimem lezl po čtyřech od propasti. Pak se oba postavili na nohy a rozeběhli se. Ale v tu chvíli dosáhlo řvaní draka vrcholu. Ze stěn skály se začaly sypat kameny, přičemž se zem chvěla jako při zemětřesení. Oba vzápětí ztratili rovnováhu a ocitli se na zemi.
„Ten drak nás zabije, i když nebude chtít!“ vysoukal ze sebe s pobledlou tváří Asim.
„Vypadá to, že už se vyřval,“ mínil Imar.
Řev ustal a skalní stěny se také přestaly třást. Asim a Imar ze zatajených dechem v pololeže hleděli přes spadlé kameny na otvor propasti. Ten ozařovaly sluneční paprsky a v nich pojednou spatřili velkou podlouhlou hlavu s červenýma očima. Poté se objevilo obrovské okřídlené tělo. Oba vytřeštili oči a vyschlo jim v krku a přitom hleděli na draka, jenž pozvolna stoupal do výše. Za okamžik však zůstal za mávání křídel na jednom místě, načež se zadíval na ně. A poté se k nim začal pomalu přibližovat.
KONEC OSMÉ ČÁSTI