Příběh

V pohybu oken sleduješ stojící svět,

jsi sama na prahu k miliónu lidí…

Kontra

„Kam chceš jet, Intro?“ Ptal se s přimhouřenýma očima. Jeho papírové ruce se mačkaly v loktech snažíc se o obejmutí. Vzduch byl tak hustý, že se ho ostatní neostýchali polykat.

„Vždyť víš, že to jinde nebude jiné. Natož jakýsi ráj,“ promlouval ztišeným hlasem a mé srdce se po tu chvíli zastavilo. Tedy není ráje? Tak to se mi snaží naznačit? Nemusím nikam chodit? Proč si syžet noci rve nějaké hluché místo v nás … že by promlouvání?

Lítost mě na nádraží doslova ohromila. Mezi lidmi, kteří syčí a náhle zase naříkají až do úplného vyčerpání. Ještě scházela útlá úzkost a prázdnost. Nepřišly. Po tu dobu přešlapování a vnitřního čekání — znejistila jsem.

„Intro, pleteš se lidem pod nohy; pojď si sednout.“

Úkosem jsem pohleděla na jednu stranu, poté na druhou a až pak jsem si připomněla, že jsou lidé vážně směšní. (Zapálila si cigaretu. Zavřela oči, dokud ji neznámý nenarušil klid – dostal se do její blízkosti: odsedávala si, mumlala a nakonec i odhodila cigaretu.) Cigareta chutnala sladce nebo alespoň to, co z ní zbylo. Ostatně: většina kouře si razila cestu k nebi. Rituál na pokraji pomalu usínajícího velkoměsta, který spěl nezávratně k vrcholu.

Malý kluk ještě s vypolstrovanou ručičkou, která se ztrácela v ohromné dlani otce, se náhle vysmeknul. V očích mu byla vidět odvaha a také něco z toho dospělého, když se ozval: „Skončil jsem s vámi!“ Utíkal až za roh nádražní budovy, co se ztrácela v šedi. Poté vzlétnul, kroužil chvíli nad rychlíkem a pak nabral směr, kde jsem nikde nebyla. Jeho malá postavička se zmenšila do malé šmouhy — a pak už ani ta nebyla.

Hledala jsem všudemožně mého partnera. Měla jsem přeci přes něj přehozené nohy, když jsem si ničila plíce. Že bych na něj zapomněla? Nebo on na mě? Opatrně jsem se zvedla i se svým báglem. Měl dost nepraktický obsah. Moje suvenýry.

A i když se po mně lidé otáčeli, jak špatně chodím, nepřestala jsem hledat. A pokud se dívali do novin a nebo jinam, aby se nemuseli stydět, dala jsem jim najevo, že můj hlas je trochu … nelidský. Ano, možná špatně mluvím, možná kulhám. Ale vlak mi vzal poslední větu: „A už abych tam byla …Kontro.“

těly zanícené polohy vestoje

matečnou vodou         prchají odsud

do ran slzí       a ani úkosem se ne! …

pouze utíkají střemhlav — doopravdy

říkali v holých větách

pustíme se země          vzlétneme

!dívají za sebe

jak pustoší dny vyčtené z kamasútry

o lásce ani půli slova vylíčeno nebylo

– ledaže  se mluvívá skrze řádky

a mokřiny tahají si vlasy

do koutů

po davovém                opuštění