Pecka z Maďarska: Revizoři

Revizoři

Revizoři jsou debutem režiséra, scénáristy  a původně kameramana Antala Nimroda.

Svěží, postmoderní, místy klipovitá hříčka je největším překvapením „východní kinematografie“ poslední doby, a zaslouženě byla poslána do oscarové soutěže za nejlepší neanglicky mluvený počin maďarské kimatografie.

Celý film se odehrává v bizarním prostředí budapešťského metra, které – podobné tomu pražskému, jen působí víc bezútěšně – hraje ve snímku zásadní roli. Podobně jako například Los Angeles v Collateral je tu místo děje jednou z postav: připomíná záhadného živočicha,  který žije svým vlastním životem a ve svých útrobách skrývá  tajemné tvory, místa i celé příběhy.

Antihrdiny snímku, revizory, tvoří parta ztracených existencí, narkoleptiků, zoufalců a prosťáčků. V podzemí hrají své podivné smrtelné hry, bojují mezi sebou i s pasažéry, kteří si s nimi co do bizarnosti rozhodně nezadají: proti zoufalcům vymáhajícím lístky stojí pasáci se svými „děvčaty“, ordinérní blondýny, hysterické maminy, nabušení maniaci a růžový plyšový medvěd.

 Hlavní hrdina, revizor Bulcsú (neuvěřitelně charismatický Sándor Csányi ) opustil „život na povrchu“, a podzemka je celý jeho svět. Žije tu, pracuje, po ránu krvácí z nosu a možná by se rád vrátil nahoru, ale eskalátory vedoucí ke světlu jsou pro něj příliš dlouhé.

Jeden z vrcholů filmu tvoří scéna, kdy jsou všichni zaměstnanci metra nuceni navštívit „podnikového psychologa“: ve sledu rychle nastříhaných scén dávají průchod svým neurózám, strachům a touhám. Do tohoto momentu jsem měla pocit, že v Revizorech není nikdo normální, opak je ale pravdou. Normální jsou tam úplně všichni.

Obrovskou výhrou Revizorů je kamera a hudba. Nimrod v sobě nezapře svou původní profesi, a všechny ty skvěle načasované záběry nástupišť, kolejí, obřích podzemních ventilátorů a pohledy do tunelů dávají podzemce další rozměr. Pod hudbou je v titulcích jakýsi Neo (jak taky dneska jinak). Filmové muzice bohužel nerozumím, takže jsem schopná jen zamumlat „Fenomenální. Miluju Nea.“ Díky hudbě se ve filmu organicky prolíná realita a fikce (obě stejně halucinogenní) a banální honičky revizorů a pasažérů působí jako scény z těch nejvymazlenějších akčních filmů.

Jestli bude mít tenhle snímek soundtrack, určitě si ho nenechám ujít.

Vedle kamery Nimrod nezapře ani svou rockovou minulost. V poměrně násilných scénách teče rozhodně víc krve, než byste v prostředí městské hormadné dopravy čekali. Celá ústřední partička absolvuje film s rozbitými a odřenými obličeji, a Bulcsú za své závěrečné „vykoupení z temnoty“ zaplatí větším než malým množstvím krve.

Konec, v němž zvítěživši sám nad sebou stoupá ke světlu s oním plyšovým medvědem, působí možná trochu americky happyendově - ale v tomto případě to vůbec, vůbec nevadí.

Protože ani v budapešťském metru sovy nejsou čím se zdají být.