Maminčin náhrdelník

 Noc. Tak tmavá a chladná noc... Trochu mi připomíná minulost. Dnes mi právník dal do ruky plochou šperkovnici. Mámino dědictví. Už jsem se do ní dívala. Maminčin náhrdelník. Nikdy bez něj neudělala ani krok. Bodejď by ne. Byl drahý a také jsme pocházeli z velmi staré šlechty. To vše ale smetly světové války. Šperkovnice leží přede mnou na stole otevřená a já si matně vybavuji matčinu tvář. Úzké obočí, něžně hledící zelenošedé oči, úzké rty... Ale její hlas už jsem dávno zapoměla. Jak by taky ne. Měla jsem spoustu práce uživit sebe a rodiče. Sourozenci, i ti starší, chodili na zábavy. Diskotéky, cigarety, drogy... Nejmladší Bad umřel na předávkování. Ostatním to bylo jedno. Otec takovou ránu neunesl a za měsíc a půl zemřel. Matka to nesla statečně.

 "Co máš v té legraci?" zeptal se můj přítel. Pohlédla jsem na šperkovnici. "Ah, už to tu leží několik dnů. Úplně jsem na to zapoměla." podala jsem mu šperkovnici. Otevřel ji a hvízdl. "Tak to nedávej z ruky." řekl mi. Přikývla jsem. Dlouho jsme si povídali. Nakonec se zvedl, že musí jít. Bylo mi smutno. Ve dveřích se málem srazil s mým o rok mladším bratrem. "Ahoj Karle. Co potřebuješ?" zeptala jsem se, ačkoliv jsem věděla, co. Usmál se a vešel do bytu. "To nemůžu navštívit svou sestřičku?" šel do obýváku. V blátivých botech. Zavřela jsem dveře. Nemělo smysl, abych mu nařídila, aby se přezul. Popadl šperkovnici a otevřel ji. Hned vyskočil půl metru do vzduchu. "Ségra! To ti odkázala máti? No ne! Hele, znám jednoho chlápka, co by to vyměnil za heltu x-péčka! Nejkvalitnější droga!!! No uznej, to přece..." zavrtěl hlavou. Hned popadl náhrdelník a hrnul se do chodby. Zaterasila jsem mu cestu. "Neblbni! Můžeme se rozdělit." řekl, když jsem mu vytrhla náhrdelník z ruky. "Vypadni!" zaječela jsem. Ani nevím jak, ale zbavila jsem se ho. Vyčerpaně jsem padla na gauč a prohlížela náhrdelník. Drobné diamanty se duhově třpytily na slunci. Zkusila jsem si ho a stoupla před zrcadlo. Vlasy jsem sepla do gumičky, aby byl náhrdelník pořádně vidět. Trochu jsem vypadala, jako matka. Sedla jsem si do křesla a přemýšlela, co budu dělat v budoucnosti. Za chvíli se mi samy zavřely oči a já se tak ve snu vrátila díky vzpomínkám o několik let zpátky...