Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVražedná návštěva třídy X
Autor
Mohykan
Ozvalo se trojité zaklepání na dveře – dveře se otvíraly směrem ven, a proto každý klepal, jinak by samozřejmě vešel hned dovnitř. Vstoupil černě oděný muž a namířil si to přímo k našemu profesorovi fyziky. Vypadalo to, jako kdyby si myslel, že jsem se nějak provinil proti zákonu. Ale to se musel mýlit, ústavu jsem měl pročtenou už půl roku. Černý muž dohovořil s vyučujícím, který na mě kývl. Usmál se a kývl podruhé. Neměl jsem náladu loudat se přes celou třídu dopředu a hovořit s neznámým a o neznámém.
„Prosím,“ prohodil jsem, abych nemusel k tabuli, „mohu pro vás něco udělat?“
„Kavalíre, budete muset jít se mnou,“ neznámí promluvil a hned mi rozkazoval. Byl jsem člověkem značně pohodlným a z minulého dne i drobet ospalým. Vzpomněl jsem si, co mi říkávala maminka, když jsem ještě skákal na silnici panáka a trhal kytičky pro paní učitelku.
„S cizími lidmi nemám chodit, mohli by mi ublížit,“ viditelně zbledl, asi očekával vyšší úroveň na výběrové škole, „vám to maminka neříkala?“
Rád překvapuji lidi kolem mě a ten slunný den se mi to podařilo. Pohlédl jsem z okna; na plácek před školou se začala sjíždět černá auta s majáčky, asi nás přijel navštívit sám ministr obrany. Není hloupý, vysílá asi takové chlapíky, jako je ten přede mnou, aby zajistili prostředí jeho návštěvy.
„Vy tu jste od pana ministra?“ očekával jsem kladnou odpověď.
„Jak to víte?“ a opravdu jsem se jí dočkal, i když koktal překvapením – jsem zkrátka chytrý hoch. Zdvihl jsem se z lavice a vyšel jsem mu vstříc, když se před školou rozkřičel policejní tlampač: „Žádáme teroristu, aby propustil rukojmí.“ Pak se hlas změnil a nejspíše ministr obrany dodal: „S teroristy v žádném případě nevyjednáváme.“
Docela mě to překvapilo a teroristovi se rozklepala kolena: „Vždyť sám ministr mi přikázal, abych vás unesl, já nejsem terorista.“
Pořád jsem byl pouhý dospívají člověk, ale už jsem si myslel, že vím, komu můžu věřit. Kývl jsem hlavou, následky samozřejmě ponesu hlavně já a kulku v hlavě jsem si dovedl hravě představit. Chystal se něco říci, když mu hrudí proletěla kulka a zaryla se do tabule. Skácel se k zemi. Nejspíše to dostal do srdce. Jen o vteřinu později vniklo do třídy speciální komando a jenom mě odvleklo ze třídy, ostatní tam nechali sedět v lavicích a v údivu. Pak zahájili palbu a já, unášen chodbou pryč, jsem slyšel smrtelné výkřiky spolužáků. Nakonec se ozvala mohutná exploze. Vzpomněl jsem si, že do povětří vyletěly rovněž mé věci, které jsem ve třídě zanechal. Ten den byl špatný den a potkal jsem jenom špatné lidi a vůbec jsem se cítil špatně.