křik, sne

Měl jsem vztek, proto zmizely. Omlouvám se. Vztek je hloupý.

Motýlích křídel křik O obraz tak nešťastně Trhá se tak marně tak zoufale Ze všech sil znovu a znovu naposled U toho okna už tolikrát vzduchem zavířil A pak zas spad Naráz v prach Těch těl Ale těch mrtvých těl si zuřivý život nevšímá protože za sklem pro blázna odvíjí se pohádka Před vězněm svého vášnivého úsilí Před cílem na dosah netečné chladnosti Životu dokořán sytého tolika barvami Životu tak blízko a přeci tak vzdálený Je k životu strašný hřích Do nebe volající motýlích křídel křik sne ty smyslný nesmysle propadám tvé kráse věřím, že ty jsi mé hnutí věřím ti ve všem ať jsi jak jsi opilý beru tě vážně i směji se s tebou směji se tobě i sobě protože jen ten smích mi dovolí být veselý být vnímavý být tak jak ty jsi opilý být mordován svými pohyby a s nimi v neochvějné víře v nepřemožitelnosti vlastních sil stále rvát se.

---