Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seProměny
17. 04. 2005
0
0
1399
Autor
Brkoslav
Nesvůj sedám do autobusové sedačky,
opřen dvěma bambulkami na hrudníku žen,
rozkrokový pohled filmaře na Nuselské,
podkladu pro tramvaje vozící do Michle
(kde na radnici bez erbu učí divadlo)
čtenáře životopisů čínských malířů
a jejich přátele navrátilce mexické
smutné že nikdo nemá čas na vyprávění,
stejně jako na příběh ledové bystřiny
která svým mrazem osvěžuje vše vložené,
či historku o cestě napráskaným autem
řidiče co stylem H. Poirota bydlel,
dům kde nikdo před vchodem se neprdelkoval,
byl jiný než ve Stodůlkách, kde pohled ven,
viděný jeho kocourem ukazuje les,
plný deště, i když včera byl plný slunce,
nebe bylo stejné jako střecha výjevu,
kdy jsme seděli u plastikového stolku
s otcem jednoho z nás a kouřili jsme,
a jeho otec říkal že miluje slunce,
jako mravenci ze svého domu v lese,
jehož útroby jsme vstupní šachtou viděli,
jako jednou když jsme poslouchali operu,
noc temná jak krabice ve stěně bez krytu
co nemají plány cikánů ze Synkáče,
kde jsou hodiny které neměří čas jak já
když sedím v autobuse který je chodbou
úřadu, která je vlastně vnitřnostmi ženy
vystupující na břehu Labe místo mě
a hned vidí Lysku usedat na hladinu.