Vánoce

Nepijte alkohol,co chutná jak sirup proti kašli.

Seděla sem v kanceláři, docela sem se nudila a byla mi zima. Skřehlý ruce sem ohřívala o hrnek s kávou a koukala sem ven. Bylo hnusně. Šedo, depresívno a ponuro. Letos asi nebude na Vánoce sníh, to je jedině dobře. Letos si možná nezlámu nohu. Za čtrnáct dní Štědrý den, ještě nemám žádný dárky. Venku zuří předvánoční stres. Přemýšlím, jestli mám vůbec ňáký kupovat. Kdyby aspoň bylo za co. No, mohla bych si pučit z kasy. Koneckonců – za chvíli je výplata, takže bych to vrátila. Už abych nakupování dárků měla za sebou. Chvíli si s tím nechutným nápadem pohrávám a pak docházím k odvážnýmu závěru, že na nákupy se vrhnu ještě dnes. Volám Patrikovi a domlouváme se, že se na nákupy vrhneme spolu. Stavuje se za mnou teda do práce a plány se hatí hned ze začátku, protože mám na sepisování smlouvy důchodce, který strašně zdržuje. Pomalu si nevidí na špičku nosu, hlavně že dělá, že si čte celou smlouvu. Ve finále se místo na papír podepisuje skoro na stůl a tím se usvědčuje z krátkozrakosti. Díky němu odcházím skoro o půl hodiny později, pěkně naštvaná a Patrik unavenej horkem. Jenomže jeho to na rozdíl ode mě nemůže rozhodit. Mám ho ráda, protože je to dobrej kamoš. Vlastně můj nejlepší. Vyznačuje se tím, že mu chutnají voňavý balzámy na rty a tak je jí. Kolikrát sem vytáhla třešňový Labelo a zjistila, že ho mám půlku a ještě ke všemu s otiskem zubu. Naposledy padl čokoládový lesk. Dostat se do města je normální psycho, protože autobusy sou narvaný k prasknutí, není tam vzduch ani místo na sezení, zato je tam spousta nabroušených důchodců a smrad. Když už mi hrozí, že mě mdloby srazí do kolen, konečně vystupujem. Dneska mi už od rána není vůbec dobře, ještě že mám v sobě pět brufenů. Je to o něco lepší a možná že dnešek přežiju. Je už tma a všechno je osvětlený barevnýma žárovkama. Blikající výlohy a svítící stromečky ve výlohách, rozbitý a nesvítící lampy na ulici. Kdyby nebyly Vánoce, vlastně by tady byla tma. Přicházíme na náměstí, kde stojí ten obrovský velký stromek, který každý rok kácejí v Bílovicích, jak sem se dozvěděla. Málo platný, mně jako ekologovi to trhá srdce. Pokud mně něco může Vánoce pokazit, pak je to všechno. Obcházíme narychlo stlučený vánoční budky, každoroční hrůza na náměstí. Snažím se vybrat vhodný dárek. Tak, čím začnu. Taťkovi puzzle, jako každej rok. Jenomže mezi kýčovitýma obrázkama kočiček a pejsků si nějak nemůžu vybrat. To bych přece taťkovi neudělala. Tak tady sem ztroskotala. Další věc – dárek pro mamku. Tak to už vážně nevím. Zase tady mají šátky jako minulý rok, obrázky z kamínků, ty tady taky měli minule. Jeden má v kuchyni. Musím přiznat, že ve výběru dárků nejsem vůbec originální. A teď jsem ke všemu ještě pěkně nahraná. Zbývá brácha. Normálně bych mu koupila něco na krk, ale už toho má dost od svojí mařky, a navíc to sou věci stříbrný, takže keramickýma korálkama bych se nejspíš ztrapnila. Už fakt nevím, přestává mě to bavit. Pěkně brzo, teda. Patrik taky nic nemá a rozhodl se, že tento rok nikomu nic kupovat nebude. Já si kupuju aspoň čepici, abych měla nějakou radost. Pak se přesouváme ke stánku s medovinou a kupujeme půl litra. Procházíme se po městě a chlastáme, trochu děláme bordel. Flaška brzo dochází a tak sme kupujeme novou a míříme do parku. Cestou kupujeme horoskopy za sedum korun. Sedíme v parku na lavičce. Pijeme medovinu, která chutná jako sirup proti kašli a už ani není zima. Nakláníme se pod světlo lampy a čteme horoskopy. Smějeme se. Najednou se mi všechno hrozně motá, je mi strašně zle. Nemůžu ani pořádně mluvit, zvuky vnímám jakoby z dálky. Celá se klepu. Patrik se vyděšeně ptá, co mi je. Neodpovídám, jenom se snažím vstát. Slabost mě sráží k zemi. Probouzím se v nemocnici. Ostrý světlo mě řeže do očí. Je mi strašně špatně a bolí mě příšerně hlava. Jako první věc vidím vánoční papírový řetězy na stěnách. Pak je tady Patrik. Usmívá se. „No konečně.“ „Co se stalo?“ Ptám se. Mávne rukou. „Ale – nic. Prostě´s to přehnala. Já sem nevěděl, že máš v sobě prášky. To by se jinak nestalo. No, a asi máš otřes mozku. Pěkně ´s sebou křápla. Fakt sem měl strach.“ Kouká na mě co já na to. „No tak já musím jít zavolat vašim. Slíbil sem to. A ještě pár lidí se na tebe ptalo, staví se za tebou. Tak já du zavolat a za chvilku se vrátím. Nikam neuteč, jo?“ Odchází. No dobrý. Určitě si budou všichni myslet, že sem se pokusila o sebevraždu a nepotrvá dlouho a povalím za psychiatrem. Pěkný vyhlídky. Nedá se nic dělat. Zase sem přežila svou smrt. Tak teda šťastný a veselý!

---