„Chcípni, ty svině bolševická!“ Nenávistný řev deroucí se hned z několika ochraptěných pubertálních hrdel naráz prořízl odpolední ticho a vyplašil několik vrkajících hrdliček. „Kam ses schoval, ty hajzle! Vylez, my ti neublížíme... My si chceme s tebou jen pohrát!“  Výbuch jízlivého arogantního smíchu deroucího se z mladistvých, avšak již notně prokouřených plic pozdržel tlupu pronásledovatelů. „Jen se tě na něco zeptáme, slyšíš?!“ Ptačí křídla vyděšeně pleskala o vysoké betonové zdi v marné snaze ulétnout pryč. Přibližující se dusot několika klusajících párů těžkých bot mne přiměl ustoupit znovu do příšeří vedlejšího vchodu školy. Zpívala jsem ve sboru a trošku se zdržela na hodině hry na flétnu. Byla jsem sama. Sípot štvaného dechu pronásledované oběti a do opatrných tichých kročejů hrkající učení ve školní brašně jsem uslyšela právě ve chvíli, kdy jsem zvědavě vykukovala ven ze svého úkrytu. Prázdnou, sluncem rozpálenou ulicí tiše klusal spolužák, ohlížeje se každou chvíli přes rameno. Neviděl mě. Chtěla jsem na Filipa zavolat, ale něco, co se ve mne v tu chvíli vzpříčilo, mi v tom zabránilo a já nevydala ni hlásku.

    Trvalo to celé jen pár okamžiků: těsně před tím, než zpoza rohu vyskočila parta Filipových pronásledovatelů, se spolužák rozběhl přímo ke mně, tedy spíše k mému výklenku, hledaje spásu ve školní budově. Naše pohledy se střetly. Vytřeštěné modré oči štvaného člověka plné živočišného strachu překryl údiv. Nevím proč, netušíc, co se to v mém nitru odehrálo za divný posun a vynořilo za bezcitnost, ale já místo abych mu pomohla, snad ve slepém pudu vlastní sebezáchovy probuzeném ve mně důvěrně známým halekáním třídních frajerů rozvášněných lovem lidské kořisti, místo abych mu podala pomocnou ruku a vtáhla ho k sobě pod ochranu, jsem Filipa naopak vystrčila z výklenku, kde hledal úkryt před smečkou rozvášněných skautů.

    Tohle jinoch opravdu nečekal. A navíc ode mě. Zapotácel se ztráceje rovnováhu. Ten užaslý pohled jeho zoufalých pomněnkových očí mě bude nadosmrti pronásledovat ve výčitkách hryzajících znovu a znovu moje svědomí. Padl naznak zpět na ulici. Školní batoh plný těžkých knih, učil se toho času zrovna na fyzikální olympiádu, ho převážil a stáhl k zemi. „Támhle je ten bastard rudej!“ Slintavě vřískal pisklavým hláskem Tomášek, osobní sluha a poskok všemi uznávaného třídního vůdce, protekčního Honzíka. Filip se pokusil ještě jednou o útěk. Marně. Batoh se svezl z ramen. Klopýtal. Nadběhli mu, surově jím smýkli po asfaltu a přišlápli ho na zem.

    A on v přívalech deště ponižujících nadávek a ran pršících ze všech stran stále zpříma hleděl skrze své šikanující mučitele do mých černých očí: Proč jsi to udělala? PROČ?

    Bylo to, jako když oddíl Hitlerjugend ukopává žida. Jenže narozdíl od poškrábaného praskajícího černobílého dokumentárního filmu, tahle scéna se odehrávala v barvách, přede mnou, tady a teď. Nadějný výkvět svobodné a demokratické mládeže, snad by se dal nazvat dle jejího novodobého morálního vzoru Haveljugend, lynčoval mladého kluka označkovaného jako komunistu, tedy v jejich slovníku psance a vyvrhele bez jakýchkoliv lidských práv, kterými se všichni tolik pořád ohánějí. Kdysi, ještě za vlády církve svaté, se pořádávaly štvanice na kacíře. Kacíř byl ten, kdo vlastnil knihy a četl je. A knih měl přeci Filip u sebe plný batoh. Holky se dívaly z povzdálí. Nevadila jim ta odpornost, ba právě naopak. Vybíraly si mezi šikanujícími ty nejodvážnější a nejschopnější, se kterými se pak budou milovat a s nimiž v budoucnu zplodí potomky. Imponovala jim urostlá těla známých a všeobecně v místě bydliště i ve škole oblíbených kluků. Svalstvo na pažích vlnící se při každém úderu jejich pěstí, při každém výkopu jejich fotbalem vytrénovaných nohou. Skautské uniformy tak trošku svými vojenskými odznaky připomínaly scénu z nějaké té Američany osvobozované země, co je občas vidět ve zprávách v televizi.

    „Prosím, ty knížky mám vypůjčené. Neničte je... Prosím.“ Filipovy štíhlé dlouhé paže se snažily uchránit knihy, které mu jeho mučitelé za všeobecného posměchu vysypali z batohu. „Co to čteš, ty rudej šprte?“ Ptali se pohrdavě. „Nesnáším matiku!“ Rozevřená kniha s názvem: „Integrální počet pro začátečníky“ padla do prachu u jejich nohou. „Jo tak vypůjčený, vod tvýho estébáckýho fotra, co?“ Kopanec zezadu do ledvin byl tak silný, že mu v heknutí vyhrkly slzy. „Ne, přísahám, jsou to knihy o fyzice, musím je vrátit nepoškozené, nejsou moje...“ „Hele, nelži, tady je něco ruskýho... bolševickýho, tfuj!“ Třetí díl Teoretické fyziky sepsaný kolektivem uznávaných sovětských vědců se rázem změnil v kopací míč. „Ne! To přece nemůžete.“ „Zůstaň ležet pse!“ Okřikl ho oddíl skautů. „My můžeme všechno, protože bolšáni nejsou lidi. Pro takový zrůdy jako jseš ty neplatí žádný lidský práva! Rozumněls?“ Zasykl jejich vůdce: „A štěkej, jestli chceš, abys dostal zpět ty svý učený knihy! Za každou nám tu hezky zaštěkáš!“ Ostatní se přidávali: „Pros pány o milost!“ Filip skrze poslušný štěkot a pokorné psí prošení se snažil zachránit rozházené a pomačkané knihy, které obsahovaly tolik vědění a zajímavých výsledků mravenčí lidské práce získávané po mnoho generací. Lezl po kolenou, sbíraje je potrhané z prachu a špíny cesty u nohou svých pronásledovatelů. Láskyplně knihám narovnával pomačkané a pošpiněné listy. Nevšiml si, k čemu se jeho trýznitelé chystají. A stále hleděl na mě. 

    Nakonec všichni ti s hnědým šátkem přes krk, kteří ho obstoupili, stojíce kol dokola v od maminek nažehlených uniformách, vytáhli z poklopců své sotva ochlupené pýchy mužství a proudy teplé moči dopadající na jeho šaty i holou kůži mu názorně ukazovaly a připomínaly jejich občanskou nadřazenost. „To by stačilo, jdeme.“ Řekl do zvuku zapínaného zipu u kalhot člen oddílové skautské rady a odkráčel vítězně pryč špalírem z povzdálí obdivně přihlížejících dívek, následován poslušnými členy svého oddílu.

    Pomalu jsem vystoupila z výklenku. Bylo po všem. Nikde nikdo. Filip se sbíral ze země a snažil se třesoucíma se rukama nacpat své poničené knihy zpátky do batohu. Po tváři a ze rtů mu tekla jeho krev. Po zádech a rukou jejich žlutá páchnoucí moč. „Nech mě na pokoji! Slyšíš!“ Vykřikl na mě. „Běž pryč!“ Tak nejhlubším zoufalstvím a bezmocným ponížením ochraptělý přeskakující a vzlyky zajíkající se hlas jsem do té doby, ani nikdy poté, neslyšela. Chtěla jsem mu pomoct, napravit tak tu spáchanou neodpustitelnou křivdu, ale utíkal přede mnou, protože já jsem se rovněž podílela na jeho pohaně. Styděl se za své poskvrněné tělo, i když neměl zač se stydět, naopak, on sám byl nevinen a obětí zločinu.

    Ve škole předstoupil Honzík sebejistě před tabuli. „Myslím, že měl mít referát Filip.“ Řekl učitel: „Pokud mne paměť neklame. No tak, proč nic neříkáš?“ Filip váhavě vstával z lavice. Dobře věděl, že i kdyby vykřičel pravdu, jak mu včera sebrali jeho přípravu, a navíc co mu provedli... kdo by mu uvěřil? Co znamená slovo všeobecně neoblíbeného kluka v ústraní proti celému tvrdému jádru skautského oddílu tvořeného protekčními oblíbenci? Za učitelovými zády mu naznačená rána pěstí zespoda na čelist jasně a názorně ukazovala, co bude následovat, když jen cekne. „Velmi jsi mě zklamal Filipe. Znamenám si.“ Řekl učitel do ticha. „A ty spusť Honzíku.“ Otočila jsem se na svojí spolužačku: „To byl přeci Filipův referát. Včera mu ho vzali.“ „Kdo ví, jak to bylo, třeba ne...“ Odpověděla lehkomyslně. „Podívej, vždyť ten frajer to po Filipovi neumí ani přečíst. Ty věty, co čte, je jasně Filipův sloh. Ani se nenamáhal nic z těch řádek přepsat, jen se pod jeho práci podepsal, a sklidí úspěch, velkou jedničku a pochvalu, zatímco Filip, oběť jejich křivdy a loupeže to navíc odskáče nedostatečnou.“ Spolužačka mávla rukou, jakoby odháněla sama před sebou nepříjemnou vzpomínku. „To máš fuk.“ Řekla. „Drž se starý a osvědčený rady a neřeš, co se tě netýká.“

    „Dej sem ruku a zavři oči. Nebuď srab a neboj se, nic se ti nestane, neublížíme ti...“ „Nejsem,“ než stačil doříct, rozpálená cigareta zasyčela na živé tkáni hřbetu Filipovy ruky. Jizva po spálenině mu bude nadosmrti připomínat, že tehdy na těch školních záchodech, kde si ho vyhmátli, nebyl srab a byl poslušný...

    „Milane,“ řekl o přestávce svému jedinému příteli Filip: „Za školou si to mám dnes vyřídit s Miloškem z Honzíkovy party. Půjdeš se mnou? Samotného by mě hned všichni zbili. Když tam budeš ty, nevrhnou se na mě všichni naráz.“ „A troufáš si na to?“ „Jasně. Co taky můžu jinýho?“ Povzdechl Filip. „Už jen pro to, že Miloška na mě poštvává jeho otec, protože mu kdysi můj táta výslovně odmítl dělat ručitele při jeho žádosti o vstup do komunistické strany. Přímo o něm na komunistické schůzi řekl, že takové prospěchářské vypasené svini pomáhat nikdy nebude, naopak před takovými, jako je on, důsledně všechny varuje. „Tak pojď.“ Řekl Milan nezúčastněně a vykročil. 

    Stáli proti sobě. Filip mírně přitloustlého a dost přidrzlého Miloška převyšoval více než o hlavu. A navíc Filipovo šlachovité tělo, uvyklé drsné plískanici provázející ho po celý jeho tragický život, bylo již od pohledu odolnější a silnější. Ostatní postávali opodál. Honzík se začal bavit s Milanem. Jakoby přátelsky, avšak lišácky obezřetně oťukávaje lákal Milana na svou stranu a do skautského oddílu. Milan jeho nabídky přehlížel, ale pokračoval v nezávazném hovoru. Milošek syčel: „Můj táta kvůli vám rudejm zrůdám nesměl studovat!“ Filip mu pohlédl zpříma do očí: „Tak nám tedy pověz, Milošku, kde tvůj tatínek získal ten právnický titul, když, jak říkáš, nesměl studovat, no?“ Po pár minutách, Filip již měl Miloškovu kapitulaci na dosah ruky, když tu se v Miloškových těkajících uhýbavých prasečích očkách zablýsklo, vytáhnuv hlen až z krku mu vší silou plivnul svůj chrchel na košili. Tohle Filip opravdu nečekal. Napěněný flusanec od Miloška se vpíjel do jemné látky Filipovy nové béžové košile a pálil na kůži víc než jedovatá kyselina. Filip pustiv svého soka, nevěda co dělat, stál tam najednou jako opařený a mlčky třeštil oči na ten stékající krční hlen. Bylo po zápase. 

    Filip seděl nyní ve stejné lavici, ale v úplně jiné škole. Pořád dokola pročítal zadání příkladů vyššího kola fyzikální olympiády, snaže se pochopit tu rozpíjející se změť písmen a číslic přikrytých co chvíli šedým závojem jakési dotírající mlhy. Pálil ho na ruce mokvající puchýř po zákeřně típnutém cigáru. A stejně tak mokvalo jeho srdce bezmocnou nenávistí nad těmi zvířecími zrůdami visícími na školní skautské nástěnce cti. Nemohl se soustředit. Vzpomínka na vzorec v knížce v batohu dole u jeho nohou doposud páchla močí dominantních nadřazených samců. Co se mu podařilo křečovitými tahy v poslední čtvrthodině načmárat na papír, bylo všechno, co dokázal vypočítat. Přesto, že znal v podstatě odpovědi na všechny otázky, nedokázal se přinutit přemýšlet, natožpak psát. Byl napjatý jako struna těsně před přetržením. Jako tětiva luku bez založeného šípu. Život ubíhající pod rukama naprázdno a v bezmocném zoufalství.

    Další příhoda v nekončícím řetězu ústrků se odehrála těsně před prázdninami: Tělocvikář všechny kluky bez výjimky po povinném fotbale nahnal do sprch. Frajeři chvíli blbli s násadou od smetáku, navzájem se pošťuchovali, a pak se zaměřili na mlčenlivého Martina. Kluka docela dobře rostlého, podsaditého a svalnatého, však nemluvného a nechajícího si všechno líbit. Byl dalším, a mnohem víc oblíbeným cílem jejich šikany, než Filip, který si je dokázal po většinu času udržet od těla. „Že vás to baví kluci..“ Pokusil se zastat Martina. „Hele ty drž hubu jo?!“ Obstoupili ho nahého tři naráz. Čtvrtý stál u dveří a hlídal. „Jak si vůbec dovoluješ bez povolení mluvit k nám skautům, ty zasranej komoušskej šprte?“ Zasykl mu Honzík do tváře stoje těsně před ním. „A vůbec, podívej se na sebe ty rachitický kuře, i toho ptáka máš nemožně malýho..!“ Filip o krok ustoupil podotknuvše: „To víš, ve sprchách se zvětšuje a staví jen teploušům.“ Připomněl všem tak důvěrně známou příhodu ze zimního lyžáku, kde Tomášek poslušně nastavil na Honzíkův nesmlouvavý příkaz zadek, aby vůdce skautského oddílu vyzkoušel, jaký je to asi prcat ženskou. „Jsem nadrbanej jak hokejista. Potřebuju vystříkat!“ řval tehdy Honzík na celý pokoj: „tady Tom mi bude dělat kundičku mrdavou. Viď Tomáši?“ Všichni se rozesmáli při vzpomínce, jak Tomášek poslušně poklekl jak fena, a roztáhnuvše půlky k údivu všech přítomných nechal na sobě klidně vybíjet Honzíkovy chtíče. Zrovna ve chvíli, když mu jeho vůdce uvolňující si varlata od své více než týdenní nadrženosti slastně cákal na záda a mezi hýždě, vkročil do pokoje oddílový vedoucí na kontrolu, zda-li nemají kluci pod pyžamem navlečené přespříliš těsné slipy.

    Honzík zuřil, anžto Filip proti němu dokázal, byť jen na malou chvíli, obrátit posměch větší části třídy. Zrovna když se vracely všechny holky z Áčka, Béčka i Céčka z volejbalu do šaten, Filipa vyhodili nahého ze sprch, mstíce se za tu vtipnou připomínku kolektivní potupy jejich třídního vůdce, a drželi mu kliku u dveří, aby nemohl dovnitř. Ten slepičí posměch od desítek holek musel být pro něj nesnesitelný. Přišla jsem sice trošku pozdě, ale přece. „Na Filipe, obleč se.“ Svléknouc si tričko, jsem mu ho podávala. Sice jsem pod ním nic moc, tedy vlastně vůbec nic krom svého těla neměla, ale chtěla jsem tak odčinit alespoň kousíček své nechtěné zrady, která ho tenkrát tak ranila. Nadržené pohledy zevlujících kluků sršely živočišnými chtíči, ale mě v tu chvíli vadily mnohem méně, než nesnesitelně a nejen po bezesných nocích stále pálící a užírající vzpomínka na Filipovo ponížení. Nasoukal se mlčky do mého trička. „Co to tady provádíte?“ Obě dvě tělocvikářky, stará vysoká kostra a mladá prsatá rachejtle byly v mžiku u nás dvou: „To snad není možný tohleto!“ Byli jsme oba topeni v přívalech bouří holčičího smíchu. Zmítáni uprostřed lidského víru, nad nímž se nesl jako zvířená bílá pěna káravý vřískot dvou tělocvikářek, které se nemohly navzájem dohodnout, jak nás v tomto spoře oblečeném stavu odvléct do ředitelny k přijetí kárného opatření v souladu se školním řádem visícím opodál na zdi.

    „Havranko počkej!“ Filip mě zastavil na chodbě: „Slepil jsem ti tu Zemanskou tvrz z toho starého Ábíčka, co se ti tak líbila.“ „Já myslela, že ti jí tehdy rozšlapali, když jsi jí přinesl poprvé ukázat do školy.“ „Tuhle ne. Ofotil jsem tu vystřihovánku víckrát. Pro všechny případy. Na je tvoje, tolik jsi si jí přála. Ber Dituš, je za tu čelenku, cos mi uháčkovala, aby mi nepadaly při čtení vlasy do očí.“ „Chtěla bych ti pomoct, ale nevím jak…“  „Ty nevíš..?“ „Měl by sis najít holku. Pak by ti třeba dali pokoj.“ „To jsi neměla říkat Dito.“ „Proč? Je to pravda.“ Opravdu jsem tuto a ani podobnou větu nikdy neměla Filipovi říct. „Proč?“ Vykřikl najednou Filip. „Tak poslouchej proč: Ten den, kdy jsem si poprvé v životě šáhnul na dívčí ňadro a vrátil se o pouhé tři hodiny později domů, mě matka zkopala v hysterickým záchvatu. Otec si jí stěžoval, že jsem mu nepomohl vyložit auto. Prý na mě musí čekat, furt se někde toulám, a že jeho problémy jsou jen kvůli mně. Od té doby, kdy je na svém manželovi chorobně závislá a bojí se, aby jí jako jalovou krávu nezavrhl, protože nemůže mít další děti. O druhé dítě totiž přišla v pátém měsíci a byla ráda, že přežila sama, když jí to v břichu prasklo. Táta, co ho po listopadovém převratu obratem vyhodili z projektového oddělení továrny, kterou pak vytunelovali otcové a příbuzní těch všemi tolik velebených zrůd, co nás tu šikanují, je od té doby úplně mimo. Řvali na něj, že je estébáckej vrah. Vždyť on nezabije ani králíka. Ten, který pokaždé o sobotách v akci „Z“ budoval vodovod a stavěl dětskou školku se sámoškou, co jí teď nedávno zprivatizovali, a vedl požárníka. Obyčejný příslušník štábu praporu lidových milicí, poctivý a pracovitý komunista z přesvědčení a hlavně vývojový inženýr, co žil svojí prací pro fabriku i pro stát. Málem se z těch všech hrůz a nezaměstnanosti, co se na něj sypaly, zbláznil: Musel se v bezmoci dívat, jak manažeři s modrýma ptákama rozkradli celý fungující podnik, který vlastníma rukama po dlouhá léta pomáhal budovat. Tu továrnu, co měl jako člen Lidových milic právě před takovými rabujícími zločinci bránit se zbraní v ruce, ale byli zrazeni svým vedením a odzbrojeni davem cinkajícím klíči. Vystaveni posměchu hord toužících po svobodném konzumu a snících i naplňujících své sny o tom, jak bezpracně zbohatnou z plodů cizí práce a budou si jen užívat. A co neproměnila dozorčí rada za vily a mercedesy a neprohýřila v bordelech s děvkama, nebo neuklidila do švýcar, to drancovali místní kšeftaři a cikáni, co jako termiti všekazi rozebrali a směnili všechno - barevné kovy vyrvané z elektromotorů a transformátorů přes kladivy roztlučené radiátory ústředního topení až  po poslední železný šroub, za pivo a  kuřivo. Miloškův otec se mstil, a nejen on. Poštvali na otce finanční úřad, oflastrovali pokutou. Vylustrovali. Exekutor nám vyhrožoval…“ Filip mi v tu chvíli připomínal roztřesený zoufalý nahý raneček těžce poraněného života utopeného v moři křivd.

    „Nikdy nás nenechají na pokoji. Vždyť ten šikan, co se naučili jako malí skauti, zhusta a beze zbytku v dospělosti využijí, až si je jejich otcové dosadí na manažerská místa v rodinných firmách a úřadech. Víš, Dito, pořád jen dřu na včelách tátovi, já nepíchám o víkendech holky, mě píchaj jen ty tátovy včely.“ „Proč když tě mlátí ve třídě, jezdíš i na ty jejich trapný a prokletý tábory?“ Namítla jsem. „Protože přes prázdniny doma je to ještě mnohem horší. A na brigádu mě vezmou až od patnácti.“ Co na to říct? Filip mi vyprávěl dál o tom, jak se zamiloval do jakési dívky na tom táboře. Donesl jí překrásnou zlatohlavou lilii osvěženou v letní studánce, se stonkem opleteným listy osladiče. Našel jí čerstvě ulomenou v trávě. Čekal, že ho políbí, jak to dívky dělávají, když dostanou dárek. Měla radost. Filipovi plesalo srdce nad smějící se dívkou. Do té doby, než mu jí po chvíli naschvál odvedl jeden z těch frajerů s hnědým šátkem. Ta dívka jím byla tak zaujata, že si ani nevšimla, jak v obratu květem zavadila o hranu stolu a ulomila ho.

    Nemám ráda spaní ve stanech. Probudila jsem se před úsvitem celá rozlámaná a dožraná od komárů. Šla se trošku protáhnout ven. Filip si mě kupodivu hned našel a odvedl opodál na opuštěnou louku. Rozdělal zručně oheň v dávno vyhaslém ohništi. Odkudsi vytáhl pánev, sýr a ráno sbíraná ještě teplá vajíčka. Za chvíli pod mým nosem neodolatelně voněly topinky s česnekem a sýrem sypané opodál u potoka nařezanou pažitkou a já usrkávala vonící čaj z čerstvě nasbíraných bylin. “Promiň tohle je jen obyčejný eidam,“ omlouval se zbytečně, „o ten drahý Francouzský sýr jsem přišel.“ Vím. Zatímco on drhnul lodě od bahna, Honzíkova vůdčí parta ověšená holkama, si u ohně nacpávala plné chřtány Filipova sýra. Zásoby musel totiž odevzdat hned první den tábora. Vysypali mu batoh. Prý že se každý správný skaut dělí s bratry. Spolu s vedoucíma se všichni starší skauti ožrali pivem jak prasata hned první noc. K ránu se jejich dovádění všeobecně zvrhlo. „Chtěl jsem za tebou jít už včera večer, ale chytli mě a musel jsem jim pro radost před nimi u jejich táboráku dělat kliky.“ Svítá. Nááástup na roozcvičku!

    „Akce Vosa! Utahování opasků vyhlášené vládou. Tak cvičte!“ šikanovací povely velitelů družstev na pochodu. Filip něco namítá. Vedoucí tábora ho vleče před své skauty. „Já kvůli tobě musel na vojně sbírat svou vlastní krev do ešáku, ty smrade komunistická... Tak neser!“  „Jakou vojnu jste si navzájem udělali, takovou jste měli, nikde ve vojenských řádech nebylo psáno že...“ „Drž už tu svou nevymáchanou hubu!“ Přistupuji k vedoucímu: „Tohle je smíšený tábor, tady nemáte právo s námi takhle zacházet!“ Ohrazuji se. „Di si po svejch holčičko a nepleť se do toho, to je chlapská záležitost!“ Odsekává mi hnědošátkovec. „Ženský na skautským táboře beztak nemaj co pohledávat!“ Trvám na svém: „Tohle není ryze skautský, ale podnikový tábor! A doufám, pakliže ženami a dívkami vy skauti tak opovrhujete, tak že všechny vymizí z vašich životů a skauti vymřou v první generaci, a nebudou dál svou přítomností obtěžovat náš svět.“ Najednou je ticho. „Tebe si budu pamatovat!“ Zasykne skautský vedoucí: „To klidně můžete. My, ač jsme mladí, víme, kde jste před léty přišli, tedy spíš komu jste ukradli všechnu tu táborovou výbavu, stany, klubovnu a jak provádíte „dobrovolný“ nábor na školách.“ „Vždyť kdo z normálních rozumných rodičů by do té vaší skautské sekty opravdu dobrovolně poslal své dítě, když potom, co jste ty naivní kluky nalákali na dobrodružství v přírodě u táboráku, jeden z vašich vedoucích do nich tluče zvrácenou a zkostnatělou ideologii přibarvenou osobními komplexy a záští, druhý nalévá lži co známe z televize a třetí bobříka víry v trojjediného boha, co si zasebevraždil na kříži svou nesmrtelnou třetinu a tak pořád dokola.“

    „Pojď sem Filipe.“ Chytám ho zezadu za přezku a otáčím si ho tváří k sobě. „A povol si už konečně ten šíleně utažený opasek.“ „Proč? Mě to nevadí.“ Směje se a ještě víc se rukama stahuje v pase, vypínaje svůj hrudník a zastrkávaje břicho. Otáčí se kolem dokola. Musím se přiznat, že tak krásný mužský zadek jsem ještě neviděla. Chytám ho kol pasu a naše dlaně se setkávají. Pod tenkou přilehlou látkou se mým černým očím s doširoka rozšířenými zřítelnicemi jasně rýsuje ve všech svých tak pro dívky přitažlivých podrobnostech vzrušující pružné a hbité tělo dospívajícího jinocha. Náhlý příval vzrušení mnou projíždí jako blesk. Ale pulzující a tepavý výboj elektřiny vám za těch několik dlouhých vteřin nepromáčí skrz naskrz kalhotky, že...

   „Ty máš kluka už od dětství Dito.“ Filipovo teskné podotknutí mi zní jako výčitka. „Všechny někoho mají, ale to neznamená, že s ním chodí, spí a že je to na trvalo víš?“ Klopím oči. „Pohlídej mi prosím oblečení, než se vykoupu.“ Přes tenkou látku tepláků bylo jasně vidět, když potají přivoněl k mým šatům, že mu vůbec nejsem lhostejná.

    Viki a Eva s kytarou ruku v ruce randí uprostřed kvítí na prosluněné mezi za táborem. Filip se na ně smutně pousmál a podoben mravenci táhl dál sám tu obrovskou těžkou suchou větev. Ti dva byli příliš společensky hýčkaní a oblíbení, a proto nemohli cítit soucit s někým takovým, jako byl Filip. Neviděli nic z toho, co vytvářelo tu bezbřehou propast oddělující jejich světy. Svět úspěšných oblíbenců a svět zavržených ocejchovaných odstrčenců. Nebo nechtěli vidět, protože jim neustále dokola všichni opakovali, že šikan už není, že to byl jen takzvaný bolševický přežitek, nemající ve svobodné a demokratické společnosti místo?

    Pršelo už několik dní. Všechno bylo skrz naskrz promáčené. Aby mohli uvařit oběd pro celý tábor, Filip sám neznámo odkud natahal proschlé dříví a rozdělal oheň. Nikdo mu neřekl ani dík. Naopak. Nenáviděli ho o to více. Jako jediný jim přinesl oheň. Prométheus. A jako Prométheovi mu každý den supi s hnědými ošátkovanými krky rvali játra, hodujíce na  těle dobrosrdečného tažného koně padajícího vysílením. 

    „Co se s ním zahazuješ Dito?“ Slyším ze všech stran. „To nevíš, že si honí péro, prase nechutný bolševický? I před holkama, dobytek komunistickej!“ Nechápala jsem, jak jen může ten kluk pořád snášet ty ustavičné ústrky a tiché ponižování. Nejvíc mě překvapilo, že se s hnusem od Filipa odvrací i ti, kdo ví, že to všechno je jen pouhopouhá zesměšňující a účelová lež. Odvracejí se proto, že společnost říká, že je slušné a správné se takto označkovaných jedinců stranit, a naopak se ke všeobecné šikaně tu a tam přidat. „Je to bolševická svině, hajzl milicionářskej, estébáckej udavač, nemožný pako vylízaný dotěrný, šprt co sežral všechnu chytrost…“ Utínám další z výbuchů kolektivního vzteku: „Je tím, kým jste ho vy sami stvořili, a kam jste si ho kolektivně zařadili. Všichni pořád jako kdysi jen nadáte na komunisty. Ti můžou ve vašem výkladu snad za všechno. Jako dřív například židé. Tvrzení, že prý kvůli nim nebývaly dříve rohlíky ani toaletní papír, je základem vaší legendární mytologie... Ale když nyní někdo přijde o práci a tím i o obživu, že je naše vlast podtunelovaná jak Ostravská černouhelná pánev a že nám Čechům tu zhola nic nepatří, to je všechno správné a zcela v pohodě... Někdo věří v pozemské království kristovo, někdo v tvrzení, že neobřezaní jsou nečistí, jiný zas, že nejvyšší stadium vývoje společenské organizace živé hmoty ve vesmíru je tržní kapitalizmus s jeho nejvyšší a jedinou ideou maximalizace peněžního zisku jednotlivce. Já nevěřím v nic. Spoléhám na konečné vítězství rozumu a logiky. víra je nanic. Je to droga falše.“

   „Děláš si zbytečně zlo Dito.“ Řekl mi poté Filip. „Nemá to smysl.“ „Ještě mi vynadej, že jsem se tě zastala. Já tě nechápu…“ Víš Dito, šikan je vlastnost popsaná přírodovědci u většiny kolektivně žijících savců. Jsem pro svou odlišnost psanec společnosti, vzatý na milost, jehož údělem je se nadržený a nepolíbený koukat, jak alfa samci páří před jeho očima říjící samice, užívajíce si všech slastí života na výsluní. Já si ho můžu vystříkat tak akorát do mušle, ale nikoliv do horké a živé holčičí, ale jen a pouze do té porcelánové na místních záchodech. A i mezi dívkami bují šikan. Jen bývá méně vidět, protože je víc psychický.“

    Jeden z dalších šikanovaných si o pár dní poté pokusil podřezat žíly. Přistihl ho oddílový vedoucí. Vytáhl zoufalého sebevraha ze stanu za nohy. (Do toho sluncem rozpáleného stanu ho v letním horku předtím sám nechal zavřít za trest.) Ten kluk měl spacák celý nasáklý krví. Někteří se smáli, jiní ho zavrhovali, všichni se štítili. Nikdo nelitoval. Po první vlně emocí byli najednou všichni vedoucí tak neobvykle pozorní a starostliví. Dostali totiž strach. Rodiče, kteří si pro svého syna ještě téhož večera přijeli, se ptali na šikanu. Skautský vedoucí je zprvu odbyl předstíraným posměchem a nařčením z pomluv jeho skvělého a úspěšného vzorného skautského oddílu, elity tábora. Poté však takříkajíc na plnou hubu řekl: „Klučičí kočkování a přirozená soutěživost je krásná a zdravá příprava vynikajících jedinců na manažerské povolání. V těchto hrách se nacházejí budoucí vůdcové, kteří si dále tříbí své schopnosti a prohlubují dovednosti vést kolektiv po všech stránkách slabších, tedy méně úspěšných jedinců, proto podřízených. Učí se dávat příkazy i vyžadovat a kontrolovat jejich důsledné plnění. A tak je to správné!“  Bylo mi zle, když jsem ten proslov hlavního skautského vedoucího slyšela vyprávět přímo od rodičů toho nebožáka.