Maminčin náhrdelník 2

 "Chytej April!" zavolal na mě něžný hlas. Z pravé strany mi do očí svítilo slunce a blížil se ke mě míč. Duhový. Měl všechny barvy a pomalu se otáčel. S radostí jsem vyskočila a míč chytila. "Výborně April." pochválil mě Bad, který nesl tácek s chladivou šťávou. "Díky Bade." pohladila Bada po vlasech matka. Můj bože, matka! Byla krásná a elegantní. I když měla dnes na sobě špinavé tepláky po zahradničení. "Jdeš si zaházet?" zeptala jsem se Bada. Zavrtěl hlavou. "Tatínek chce, abych mu s něčím pomohl." řekl a podal mi šťávu. Poté odešel. Matka se rozhlédla po zahradě a sklonila se ke mě. "Pojď, něco ti ukážu." mrkla na mě. Já přikývla a pořádně se napila. Šla jsem za matkou k plotu. Tajemství, to bylo moje! Matka se otočila a ještě jednou se rozhlédla. Potom zamířila k živému plotu. Byl větší než ona. Nikdo ho neudržoval, protože patřil sousedům, kteří se odstěhovali. Mě to spíš připadalo, že utíkali. Lidé říkali, že se prý v jejich domě něco stalo. Nikdo tam ale nechtěl jít. Matka vší silou ohnula keříky, abych mohla proklouznout do sousedovic zahrady. Hned se protáhla i ona. Nedočkavě jsem si začala pobrukovat písničku. Matka dala ukazováček na ústa. Přikývla jsem a zmlkla. Vzala mě za ruku a šly jsme k domu. Oči jí zářily štěstím. Když jsme došly ke dveřím, otevřela je a vstoupila dovnitř. V domě byla zima. "Maminko..." zašeptala jsem. Matka mě přerušila syknutím. "Mami. Tady je taková zima, jako by tu byli mrtví." řekla jsem svoji myšlenky šeptem. Matka se na mě starostlivě podívala. "Hned to bude, srdíčko." řekla a šla ke schodům. "Neboj se." vybídla mě. Šla jsem za ní. Z pod sedmého schodu vytáhla truhličku. "Tohle jsem ukryla, kdyby se něco stalo. Tvým bratrům něco takového svěřit... A pak, nejsou to děvčata." zasmála se matka a pomalu odemkla truhličku klíčkem. Odklopila víko a já vydechla. V truhličce bylo několik perel a mezi nimi malý kousek smotané kůže. Tušila jsem, že je na ní něco napsané. Matka víko zavřela. "Je to naše tajemství." řekla mi. Přikývla jsem. Tehdy jsem pochopila, že i když je matka dospělá, má v sobě dětskou duši. Stejně tak otec. Stavěl Badovi a ostatním nábytek, učil je vyřezávat. Ale zřejmě si neuvědomili, že je neučí otec jako dospělý, ale jako dítě. Jako malý chlapec.

 "April, co se děje?" zeptala se mě matka. Náhle spadl strop a já vykřikla. Tenhle panelák! Běžela jsem k matce a opatrně ji vynesla ven z bytu. Na chodbě byl shon. "Hoří!" volali lidé. Nikdo mi nepomohl. Každý se staral sám o sebe. Výtah nejel, protože si zase děti hráli s dveřmi a ty se zadrhly o dlaždičky. Samozřejmě to bylo až úplně dole. Lidé do mě strkali. Zoufale se snažili dostat ven. Náhle se oheň dostal až k nám. Paní chtěla zachránit aspoň nějaké potraviny, ale měla otevřený olej. Oheň si ho brzy našel. To bylo poslední, co jsem viděla. Potom jsem ucítila bolest v zátylku.

 "Kdy se probere?" zeptal se hlas. Znala jsem ho. Karel. Tehdy se o mě ještě zajímal. O den později o drogy. Otevřela jsem oči. Doktor mi vše vysvětlil, co se stalo. Kdosi se přeze mne nemohl dostat ke dveřím. Vyřešil to jednoduše: Buď on, nebo já a matka. Lidem se nic nestalo, ale matka... "Byla už mrtvá." řekl mi doktor. Otočila jsem hlavu stranou. Tehdy moje bolest zakryla dětské vzpomínky. Jediné, na co jsem si pamatovala, byla zima. Sníh poletoval kolem celé naší rodiny a my se koulovali. Studeně bolestná vzpomínka.

 Vzbudila jsem se. Po tvářích mi stékaly slzy. Jak jsem mohla zapomenout. Jak. Jak? Venku se začalo stmívat, ale já se oblékla a vyběhla ven. Rychle jsem nastartovala auto a jela tam, kde jsem to nejvíc znala. Domů. Celou cestu jsem si v hlavě přehrávala sen. Prudce jsem zastavila. Byla jsem na místě. Náš dům byl zničený, ale sousedovic ne. Běžela jsem ke dveřím. Po několika pokusech se mi je podařilo otevřít. Byly zkřížené. Nasála jsem do sebe ztrouchnivělou vůni domu. Zase ta zima... Šla jsem ke schodům a vytáhla opatrně truhličku. Klíček! Neměla jsem klíček. "Kam jsi ho dala?" zašeptala jsem. Nemohla jsem si vzpomenout. Jela jsem domů. Chvílemi jsem se dívala na truhličku. Byla to část mých vzpomínek. Byl tam dotyk mé matky. Její slova...

 Doma jsem ji položila na stůl. Utřela jsem z ní jemný prach a dívala se na ní. Pak jsem si vzpoměla! Tenkrát truhličku nezamkla. Jemně jsem nadzvedla víko. Slzy se mi radostí vedraly do očí. Vzala jsem kůži do ruky a pomalu ji rozmotala. Bylo to latinsky. "BEZ PŘÁTEL NENÍ ŽIVOTA, BEZ MATKY NENÍ SRDCE." bylo tam napsáno. Začala jsem brečet.

 "To je poslední zpráva v deníku." řekl inspektor. Podíval se na ženu ležící na zemi. Byla mrtvá. "V té truhle nic nebylo. Jen ta kůže. A náhrdelník tu také není." oznámil mu poručík. Inspetor si náhle všil papíru pod křeslem. Písmo bylo stejné, jako v deníku.

 Má matka byla moudrá. Věděla, co se stane, když rodina půjde jiným směrem, za jiným cílem... Je tu cítit chlad. Tehdy mě viděli. Jako malou. Mí předkové. To byl náš dům! Nechci to tu nechat pro bratry. Vyměnili by je za drogy. Náhrdelník, maminčin náhrdelník si navždy nechám. Navždycky. Navěky!

 Tento případ nebyl nikdy vyřešen. Aprilinini bratři byli nalezeni mrtví. Předávkovali se hodinu po tom, co Karel odešel od April s nepořízenou. Náhrdelník ani perly se nikdy nenašli a byt byl stále nasát chladou atmosférou.