Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se[pod_polévkou_z_mrtvých_jáhel]
Autor
Abyss
tikající_loď
Albínka klečela na chodníku a seškrabávala dřevěnou špachtličkou od Táboráčka přišlápnutou berušku.
„Jsi dnes první, má milá, která mě po ránu políbila na rozloučenou.“
A naše nevinné proměny v lískové keře. Líbáme si prsty, je jich tolik, že je nemůžeme snést a odkvétáme do rybízu. Bojíme se strachem létající ryby, otrníme a uspíme se navzájem v kolébání úzkostného chvění.
Na rty si nakreslíme ústa, abychom se políbili, abychom se vyústili a moře - porcelánový talíř s poškrábaným obrázkem na dně.
(okřídlená akrobatka na létající hrazdě pod smutnou polévkou z mrtvých jáhel měla pokaždé o trochu víc odřený úsměv od lžíce)
„Babi, já už nemůžu.“
„Keď všetko zješ, uvidíš na talieri obrázok.“
lízátko
dnes je den jako červenobílé lízátko
malované horkou křídou
z okna na ulici padají prameny vlasů
i s modrou stuhou
políbili se na mostě přímo před fotoaparátem rozlíceného turisty
a pak požádali žebráka o pár drobných mincí do fontánky pro štěstí
když v tom ji roztržitě požádal s kyticí lístků na oranžovou tramvaj o ústa
sochy
jsou čtyři hodiny ráno a v ulici se opíjejí sochy křičí a halekají
jdou z maškarního bálu
převlečení za lidi
ale nemohou najít svůj most
pomník ze kterého brečí na znamení světa
a tak si lehnou na lavičku zastávky
kde se třikrát pomilují a počtvrté o ně zakopávají
lidé z fabriky
se zalepenýma očima a kufříčkem na svačinu
shánějí se po včerejších novinách s dnešním datem
a první socha se svleká až na kamenné kosti
miláčku, víš
nechce se mi chodit do práce
radši budu aktem
a nechám se na zimu oblékat
úzkostnými důchodci
odpoledne
stařenky závistivě pokukují po slepeckých hůlkách a číňané se smějí a horlivě přikyvují horkému odpoledni kterému je teplota až skoro vzdychá a blouzní halucinace se kterými si hrají děti na ulici kropící vozy jsou barevné jako stánky se zmrzlinou všechno se roztéká jako první čokoládová pusa ve vzpomínce na minulost
obraz
malíř namaloval obraz... byla to dívka u okna, které bylo ve skutečnosti dveřmi... když obraz dokončil, do pokoje vletěl rozbitý pták...
malíř spočítal řasy na oku dívky otočené zády a zjistil, že jedna spadla do horkého akvarelového bělma... tolik ho to dojalo, že jí přelepil ústa izolepou a políbil na čelo
veřejné okno
ospalky se mi utopily
ve vodní lázni
kterou jsem připravila
pro své unavené oči
dívám se na oranžovou svatozář ve zdi která tu uvěznila mramorového prince
a snažím se nemyslet na velrybu pod Pyrenejemi
na bílé kosti
a červenou lopatku
sníh musí být zakleté děti jak jinak by dokázal odrážet světlo a přitom se nechával pošpinit
spím na půl oka
na kanapi které mi připomíná rajské jablíčko
chodíš po mém bytě
otáčíš kameny
a odposloucháváš mé lastury
ve veřejném okně
okřídleném jako schizofrenická saň
vystavuji své obrazy
děti umazané od popela
mi hází do okna kameny
s přišpenlednými dopisy
narušená_ryba
pluji v narušeném tvaru okřídlené ryby
chodím na kávu s malomocnými si lámou prsty do popelníků
ulomím si z tebe křídlo a nakrmím ještěrku
narodila se ze slepičího vajíčka na měkko a teď mě pojídá
moje krkavčí matka mi utrhuje od úst i po své smrti
má zadluženou rakev a ukradenou lilii
dědeček zapálil strom a babička záclony
když chtěla zhasnout svíčku na protest proti
celému světu – že její vnučka je japonka
že ráno neměli slaný housky jen ty makový
že měla za mlada útlá zápěstí a kotníky
že měla opustit rodinu a utéct s cizincem
když děti stejně napřesrok umřely na tyfus
v hlavě puká led
prsty ťaly do živého
je mi zima
mluvím páru a vše co není je krásné
až se
na přeskrok opadáme se švestkama
a v tlejícím listí se budeme
něžně odpeckovávat
až do jara
až stromům vyrostou oči
a z létajících vosích tlapiček budeme na špičku jazyka zachytávat kofolu