Msta

Alian Reus si nervózně promnul obličej, sepjal ruce a položil je na stůl. "Ztráty?" procedil skrze vzteky sevřené rty. Yorthi si nešťastně povzdechl. Přestože věděl, že jeho pán proti němu svůj hněv nikdy neobrátil, necítil se před rozzuřeným bojovníkem dobře. "Loajální vesnice Gilave byla srovnána se zemí, Lafortova jednotka tam padla do posledního muže..." Chvilka, kterou Yorthi potřeboval k tomu, aby se nadechl, se zdála nekonečně dlouhá. "...Obchod v Kalaganu lehl popelem. Našli se dvě těla...naši muži, pane." "Kruci!" zaklel Alian a praštil pěstí do stolu, "přísahám, že se tý čubce podepíšu ocelí do vnitřností!" Jeho černé oči se na okamžik upřely do prázdna. Yorthi v nich rozpoznával vztek, zoufalství i rodící se rozhodnutí. "Čaroděj," pokračoval Alian, "před měsícem jsem tam zaměstnal jako prodavače nějakého čaroděje. Kromě dvou strážců tam musel být ještě on." Yorthi nepředpokládal, že se od něho čeká nějaká reakce, přesto vyslovil své mínění. "Je pravděpodobné, pane, že stál na její straně..." "Ano, to je zatraceně pravděpodobné. Bohové, jak já tyhle čaroběsy nesnáším. Jak mě vůbec mohlo napadnout jednoho z nich zaměstnat." Alian se praštil do, čela prudce vstal a podivně se zachvěl, jako by ze sebe chtěl setřást chybu, které se dopustil. "A co Boris? Kde je Boris? Proč tu se zprávou není on? Neplatím ho přece za to, aby si z mých bojovníků dělal doručovatele toho, co se mu nechce doručit osobně!" "Vzkazuje, že ještě musí něco zjistit a zařídit, pane. Dorazí prý později." Alian vztekle zavrčel a přešel k otevřenému oknu. Slabý větřík si pohrál s jeho černými vlasy, které výjimečně nebyly stažené šátkem. "Později," usmál se, "on měl vždycky svérázný smysl pro humor. Není čas na nějaké později, pohár přetekl..." Odtrhl pohled od holého útesu sklánějícího se nad lagunou, jehož siluetu okázale zvýrazňovalo zapadající slunce, a podíval se na Yorthiho. "Každému muži nech okamžitě vyplatit pět stříbrných, lodě ať jsou ihned naloženy..." "Muži již nakládají tři válečné galéry, pane.! "...a svolej radu!" "Můj pane, rada čeká na tvůj příchod." Na Alianově tváři se znovu objevil úsměv. Tentokráte daleko upřímnější. "Těší mne, že jsi v mých službách Yorthi. Asi ti budu muset zvýšit plat." "Děkuji, pane," řekl Yorthi bez emocí, i když ho tuze hřála spokojenost. Jeho plat už teď byl nehorázně vysoký. "Běž se tedy prospat, vyrazíme brzy ráno." "Jistě pane. Přeji ti dobrou noc." "...a ještě mi zavolej Andrého," dodal Alian. "Také už čeká v malém sále, pane," odvětil Yorthi a otočil se k odchodu. Jakmile za ním zaklaply dveře, vyhlédl Alian znovu z okna. To, co viděl, vídal každý den. A každý den ho to fascinovalo. Hustý zelený koberec deštného pralesa, jemuž zapadající slunce dávalo oranžový přeliv, stříbřitá říčka vytékající z nevelkého jezera a dál pak mořské pobřeží lemované písčitými plážemi a skalnatými útesy. Alian tenhle ostrov objevil před šesti lety a za tu dobu nebylo těžké se do něho zamilovat. Alian z něho udělal v podstatě pevnost a přitom jeho tváři nezpůsobil jediný šrám. Byl to kus země, za který by položil život. Bohové, tolik se za těch šest let změnilo," povzdechl si polohlasně, pustil se okázalého výhledu a přešel k zadní stěně místnosti, kde otevřel tajné dveře vedoucí na točité schodiště. Byla zde absolutní tma, ale to mu vůbec nevadilo. Znalost prostředí a vytříbené instinkty bojovníka wu-den ho neomylně vedly. Sešel několik desítek schodů k dalším tajným dveřím. Otevřel je a luskl prsty, čímž aktivoval zaklínadlo, kterým mu jeden dobrý přítel usnadnil život. Na zdech se rozžehly pochodně. Přeci jen jsou ti kouzelníci k něčemu dobří, pomyslel si pobaveně. Shodil ze sebe těžký modrožlutý zlacený oděv a úhledně jej složil do jedné z mnoha truhel rozestavených podél zdí proti sobě. Pak otevřel jednu vedlejší a chvíli to vypadalo, že z ní tahá cáry tmy. Šat, který kdysi koupil na své cestě daleko na západ za ohromující sumu, byl prý ušit v noci, kdy nesvítil měsíc, z látky stvořené temnou magií. Jeho bývalý majitel o něm navykládal asi tucet podobných zkazek a pověstí, jimž by se nedalo věřit ani v opilosti. Pravdou však zůstávalo, že když si jej Alian oblékl, dokázal ho v noci spatřit jen málokdo. Černé kalhoty, černá halena, černá tunika bez rukávů, černé boty. Všechno černé jako temnota sama. Alian si svou róbu pečlivě urovnal, v pase pevně uvázal černou šerpu a v neposlední řadě též na hlavě černý šátek. Jeho pozornost se pak obrátila na zbraně pravidelně rozvěšené po všech stěnách místnosti. Na sedmdesát šest mečů wu-den. Úzké rovné čepele, jednostranné ostří, dlouhé jílce, krátké záštity. Zbraně vyrobené skutečnými mistry pro skutečné mistry. A zvláště těchto sedmdesát šest, na jejichž sbírce Alian pracoval již přes patnáct let. Tato jeho záliba byla asi tou nejdražší zálibou na světě, ale on si prostě nemohl pomoci. Každý meč měl čepel z té nejtvrdší oceli, každý byl i při své velikosti lehký jako docela malá dýka, každý byl v podstatě zároveň uměleckým dílem. A za jediný by se dal pořídit dům. Alian zcela neomylně zamířil pokojem ke zbrani, kterou chtěl. Nejdříve ze zdi sundal černé pouzdro, jež si důmyslně vyrobeným řemenem připevnil na záda, a poté do něj vsunul meč s jílcem z černé nehlazené kůže, který visel vedle. Znovu si poněkud rozpačitě povzdechl. Stále si nebyl jist, zda se rozhodl rozumně. Nějaké otevřené vojenské střetnutí, to prostě nebyl jeho styl. A vyřizování účtů tímto způsobem už vůbec ne. Obával se však, že kdyby ještě váhal, mohlo by být pozdě. Musí prostě jednat, musí však také být připraven své plány změnit. Otevřel další tajné dveře a luskl prsty, aby zhasl. Úzkou chodbou pak prošel přímo do malého sálu. Veškerý, byť jen nepatrný hluk v mžiku utichl. Malý sál se jmenoval malý jen proto, že ten velký byl daleko větší. Jinak za místnost těchto rozměrů by se nemusel stydět leckterý královský palác. Středem sálu se táhl dlouhý stůl. U něj stálo třicet šest mužů v honosných bojových oděvech s meči wu-den na zádech. Jejich zraky se nyní upíraly na Aliana. Na konci dlouhého stolu byl umístěn ještě jeden menší tak, že s tím velkým tvořil písmeno T. U něho se Alian zastavil. Právě uprostřed bylo jeho místo. "Vítám vás pánové a děkuji, že jste se sešli tak rychle. Prosím posaďte se," pronesl vlídným hlasem, tasil meč a položil jej na stůl. Odpovědí mu bylo zařinčení šestatřiceti tasených čepelí. Jakmile byly zbraně na stole, všichni usedli. Přestože jeho slovo bylo zákon, pokračoval Alian tónem, jako by přítomné o něco žádal. Úctu si nikdy nevynucoval, úctu v každém vzbuzoval. "Kolik je na ostrově mužů ve zbrani, André?" oslovil muže nejblíže po své pravici. "Sedm set čtyřicet dva, pane. Čtyřicet nemá dokončeno základní výcvik." Alian pokýval hlavou. "Pánové, je mi to líto, ale okolnosti rozhodli. Jsem nucen přistoupit k tomu, čemu jsem se chtěl vyhnout. Salome nám o sobě dala opět vědět. Se svou bandou vyplenila Gilave. Ještě dnes večer uctíme památku Laforta a jeho mužů, kteří za vesnici položili život." Zhluboka se nadechl a pohledem na chladné ostří svého meče vyhnal z hlavy vše, co bylo možné, ale ne nutné, říci. "Navíc, aby si polepšila, vzala si do parády můj obchod v Kalaganu. Pánové, ona touží po pomstě, ale neodváží se sem na Ishaar. Dobře ví, že by se zde ani s několikatisícovou armádou nedožila svítání, a snaží se mě vylákat kamkoliv jinam. Nemohu již přihlížet, jak mne okrádá a vraždí tam, kde je mi to nejméně milé. Buďte si jisti, že smrt každého z vás mě velmi bolí. Má trpělivost je u konce, pánové, vyjdeme Salome vstříc...!" "Jsi si jist svým rozhodnutím, můj pane?" ozval se jeden z mužů. "Sám jsi nás učil, že akceptovat soupeřova pravidla hry je nepřípustné a rovná se jistotě porážky." Několik bojovníků tato slova podpořilo polohlasným přitakáním. Zatraceně, nejsem si vůbec jist, pomyslel si Alian, promluvil však rozhodným hlasem. "Ano, tak jest. Avšak my pouze přistoupíme na soupeřovu hru, pravidla musíme stanovit vlastní. Je to risk, to přiznávám..." V sále se rozhostilo ticho. Alian se postupně střetl se všemi šestatřiceti páry očí, které se na něho upíraly. Dlouho mu trvalo, než své muže přinutil, aby mu sdělovali své názory a to, pokud možno, ihned. Byli přece jen původně otroci zvyklí poslouchat a držet jazyk za zuby. V minulosti se však nejedna akce mohla vyvinout lépe, kdyby Alian věděl to, co napadlo kohokoliv z jeho bojovníků. Nyní všichni mlčeli. I když věděli, že mohou beze strachu vyslovit svůj názor, přesto mlčeli. Alian čekal dostatečně dlouho, aby si byl jist, že skutečně nikdo nemá co říci. "Dobrá tedy, kostky jsou vrženy," promluvil pak odhodlaně. "Kerhala, Gabor a Hans zůstanou se svými muži a těmi čtyřiceti nováčky na ostrově. Kohokoliv, a to zdůrazňuji, kohokoliv, kdo sem za mé nepřítomnosti dorazí, považujte za nepřítele! Jasné?!" "Ano, pane," odpověděli tři muži jako jeden. "Hlavní velení mým odjezdem přebírá tady André. Jeho rozkazy budete plnit dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Zbylých šest set čtyřicet mužů odjíždí se mnou. Požaduji veškeré vybavení pro akci všeobecného charakteru, nevíme pořádně, co nás čeká. Vyrážíme dvě hodiny před úsvitem..." Alian vstal, sebral meč, protočil jej mezi prsty a vrátil do pouzdra. Vyčkal, až jej všichni napodobí. "Nějaké dotazy?" "Pane, jistě by bylo vhodné zrušit večerní trénink." "Samozřejmě, učiňte tak." Po chvilce ticha se ozval někdo jiný. "Muži by pravděpodobně ocenili drobný příplatek, můj pane." "Jako kdyby některý z mých příplatků byl drobný," usmál se Alian. "Yorthi již má patřičné instrukce." Nepatrné pobavení trochu uvolnilo napjatou atmosféru. "Za hodinu všechny očekávám ve velké svatyni, pánové. Bohové s vámi!" "S tebou, pane!" odvětili všichni muži naráz a otočili se k odchodu. Alian se zhluboka nadechl a přejel si rukou po hlavě, aby se ujistil, že šátek pevně drží bujnou hřívu jeho černých vlasů. Chvíli přemítal o tom, jak doplní svou výzbroj. Úplně nevinně, pomyslel si, začalo to tak úplně nevinně. Jenom jedna malá zemička přišla o královnu... * * * Vojín Hary se převalil na záda a zoufale si odfrkl. Od té doby, co ho naverbovali, špatně spal. Prostředí kasáren mu nijak neprospívalo, nebyl přece žádný voják z povolání. Navíc už tři měsíce neviděl svou rodinu. Královna se musela zbláznit, pomyslel si. Když loni na podzim zemřel její otec a ona nastoupila na trůn, vypadalo to, že je rozumná ženská, ale... Copak takováhle ženská může být rozumná? Letos na jaře se pěkně vybarvila. Peníze, peníze a peníze a pořád myslí jenom ne sebe... Prohrábl si vlasy a nastavil zpocenou tvář svěžímu vánku. Kde se tu, do čerta, vzal průvan, uvědomil si. V tuhle roční dobu nemívají otevřená okna ani vojáci. Ale co, tady je přece možné všechno. Když královna nechá naverbovat tisíc mužů kvůli pocitu bezpečí, proč by jim taky nezpříjemnila noc nějakou tou mrazivou nocí. Přišlo mu, že okno, kterým dovnitř pronikal podzimní chlad a slabé měsíční světlo, na okamžik zahalil stín. Řádně se na Ryleighu podepsala, jen co je pravda, pokračoval ve svém vnitřním monologu. Ze vzkvétajícího města se za půl roku stala strádající oběť tyranie. Bohové, kdyby se tak našel někdo, kdo by to dokázal změnit... Temný stín zahalil okno znovu a za okamžik opět. Hary poprvé pocítil obavy. Posadil se propátral očima tmu. Někdo by se přeci jen našel, napadlo ho najednou. Ve městě je prý skupina lidí - jak že si to říkají, anarchisti nebo tak, kteří plánují cosi jako převrat! Jiskra naděje v něm ihned pohasla. Pár bláznů, mávl rukou, co zmůžou proti pevnosti jako tahle. Vlevo od něj cosi zašustilo. Prudce se otočil a zahleděl se do míst, odkud ten zvuk přišel. Ne, to přece není možné, uklidňoval se, jak by se sem mohl někdo dostat. Na hradbách přeci bdí přes dvě stě strážných! Po chvilce pozorování mu připadalo, že se noční šero hemží záhadnou temnotou. U všech ďasů, Olim a George večer zavírali všechna okna! uvědomil si náhle a jeho nejistota se změnila v strach. Něco se děje, zatraceně, něco se děje, ale jak... Nedokázal si vysvětlit, jak by kdokoliv mohl překonat dvacetimetrové bedlivě střežené hradby a vůbec celou tu šílenou zabezpečovací baterii velevážené slečny královny. Přesto se rozhodl jednat. Koutkem oka zaznamenal jakýsi pohyb a matný lesk kovu. V hrdle pocítil prudkou řezavou bolest. Chtěl vykřiknout, ale z úst se mu vydralo jen bublané zachrčení. Během chvilky jej zaplavilo uklidňující teplo. Zděšeně ještě zpozoroval, jak mu košile nasakuje krví. Svět se pak rozmazal a nezadržitelně upadl do prázdnoty. Přišla smrt... Přišla slepá i prozíravá, krutá i milosrdná v rukou mužů, které dvě stě strážných nemohlo zastavit. Připomínajíc nehmotné stíny zaplavili hradby a vedeni dokonalou organizací pronikli bez potíží i do samotného paláce. Muž, který mezi temnými postavami vypadal nejtemněji, občas rozložil velký papír a tiše, pokud možno beze slov, uděloval rozkazy. Byli právě v hlavní chodbě nejvyššího patra, když všechny zastavil. "Dva a dva," ukázal na prstech a nezasvěcenému nesrozumitelným gestem naznačil, co se bude dít. Čtyři muži se postavili do čela a jednadvacetičlenná skupina se opět dala do pohybu. Jakmile zahnuli za roh bylo zřejmé, že jsou u cíle. Dva urostlí strážci hlídali velké dvoukřídlé dveře. Vzduchem se mihly vražedné hvězdice a ve zlomku vteřiny vykonaly, k čemu byly stvořeny. Dva bojovníci se bleskurychle postaraly, aby padající těla nezpůsobila hluk. Možná už zbytečnost pomyslel si velitel. "Skvělá práce pánové, blahopřeji. Těšte se až mě přátelé anarchisti vyplatí," pronesl spokojeně. "Dejte znamení a rozsviťte. Ať vidím, pro koho si vůbec jdu." Otevřel dveře a vešel do místnosti, přičemž několik mužů pohotově rozžehlo pochodně. Uvolněně si oddychl, když seznal, že žádné překvapení se nekoná a místnost je skutečně ložnice. Ve velké posteli se bezstarostně, jako malé dítě, rozvalovala světlovlasá dívka. Vždyť přeci je dítě, pomyslel si, její rodiče zemřeli příliš brzy na to, aby z ní vychovali ženu, natož panovnici. Ne, smrt si nezaslouží... Po chvilce ticha se ozvaly kroky a do místnosti napochodovala další skupina lidí. V jejím čele stál holohlavý, prostě oděný muž. "Tví muži jsou dokonalou zbraní, Aliane," promluvil uznale. "Mí muži nejsou zbraň, příteli Dolcefare, a k dokonalosti nám všem chybí mnoho." "Samozřejmě, omlouvám se... Jenom jsem nečekal, že to zvládnu tak rychle." Alian se nuceně usmál a otočil se k posteli, kde zaznamenal pohyb. Světlovlasá dívka se zavrtěla a po rozespalém mžourání otevřela oči. To, co se v nich zračilo, už možná ani nešlo pojmenovat zděšení. Prudce se posadila a neohrabaným kopáním se přimáčkla k pelesti. Úlekem zapomněla křičet a pravděpodobně i dýchat. "Kdo...? Co...?" vypravila ze sebe za nějakou dobu, kdy na ni všichni mlčky hleděli, a konečně zalapala po dechu. Její pohled alespoň trochu pozbyl zmatenosti, když spočinul na holohlavém muži. Stejně dobře, jako Alian věděl, že se ti dva nesetkávají tváří v tvář poprvé, věděl též, že mu nepřísluší jakkoliv se k tomu vyjadřovat. "Nějak jsi ztratila řeč, drahá Agnes, špatné sny?" pronesl Dolcefar posměšně. "Promiň, že tě svým vzezřením otravuji tak pozdě v noci, královno, ale pozvání přítele Aliana na tuhle soukromou párty jsem prostě nemohl odmítnout." Jeho provinilý výraz zkřivil během krátkého okamžiku zvrhlý úšklebek. "Ne...ne...to ne. Vždyť... vy se odtud přece nemůžete nikdy dostat. Venku... jsou vojáci..." namítala nesměle Agnes. "Kdyby mne vojáci mohli zadržet, teď bych tu nestál," uzemnil ji Dolcefar. Alian si tiše odkašlal, aby zahnal upřesňující poznámku, kterou by zpražil plešatcovu sebejistotu, a pokynul jednomu ze svých bojovníků, ať otevře okno. S mrazivým průvanem do místnosti pronikl též vzdálený třeskot zbraní. "Jmenuji se Alian Reus, královno Agnes," představil se dle slušných zvyklostí, nepřipojil však žádné gesto, které by zpochybnilo jeho vládu nad situací. "To, co zde dělám, dělám ze své svobodné vůle a v souladu se svým nejlepším přesvědčením. Právem silnějšího ruším zřízení a zákony této země a zbavuji tě veškerých práv a povinností vládnout." "Jak...?!" Její hlas se otřásl zděšením i zlobou. Původní zmatení se z něho vytratilo. Aliana až překvapilo, jak rychle se vzpamatovala z šoku, který jí uštědřil. "Tví vojáci dostali na výběr. Ti, co se nechtěli přidat na mou stranu, teď svádějí nerovný boj s mými muži. Je konec, má drahá, tvůj hrad je dobyt a já si ze své pozice nárokuji tvůj majetek i državy." Ano, byl konec. Velmi dobře to věděla, stejně jako to, že teď musí pokleknout před silnějším a svěřit mu do rukou svůj osud. Nikdy ji nebavilo učit se práva a zvyklosti a zásady královské moci. Ale tohle, poznámku, kterou učitel udělal jen tak mimochodem, si, bůh ví proč, zapamatovala. Muselo k tomu dojít, blesklo jí náhle hlavou. Muselo a věděla proč. Netušila ale jak, což ani nebylo rozhodující. Nechtěla být, co byla, nechtěla dělat, co dělala, nechtěla zničit, co zničila? Vlna zmatených myšlenek jí zatemnila mysl a zbavila její jednání racionality. Ne, teď ne! A když... Ruka jí sjela pod polštář a chopila se zoufalství. "Řekni Aliane," zazubil se Dolcefar, "Nevypadá takhle docela neškodně?" Poslední slovo zaniklo ve svistu lesklé oceli, jež se mihla prostorem a zoufalství dala konkrétní tvář. Alian máchl rukou a malou dýku zachytil jen několik centimetrů před Dolcefarovým hrudníkem. S trochou pobavení i opovržení pak sledoval, kterak obličeje obou aktérů tohoto incidentu nabývají stejné nezdravě šedé barvy. "Vypadat, příteli, ještě neznamená být." Zamával zbraní Dolcefarovi před nosem a nepatrným švihem ji vrátil nepoddajné královně. Zděšeně vykřikla, když na krku ucítila řezavou bolest, a odevzdala se uvolňujícímu bezvědomí. "Měl by ses neučit lépe rozlišovat mezi zdáním a skutečností," pokračoval bojovník, "když ti mám předat vládu nad zemí." Holohlavý muž těžce polkl a rukou si otřel zpocenou pleš. "Jen zastupuji lidi, s nimiž jsi uzavřel smlouvu," zamlouval situaci, "a tu jsi ty splnil. Je řada na mně." Pokynul dvěma svalovcům, kteří doteď stáli v pozadí, aby přinesli těžkou dřevěnou truhlu a otevřeli ji. "Královnina pokladnice nedostatkem rozhodně netrpí, jistě tě proto neurazí drobný přeplatek," poukázal na nadměrnou hromadu zlatých mincí. "Tvá štědrost je více než na místě," prohodil Alian chladným hlasem. "A malou Agnes," ukázal na urozenou dívku, "malou Agnes ber jako smluvní dodatek. Pojede se mnou." V Dolcefarovi hrklo. "To...to je nemožné. Zítra bude veřejně popravena. Musí, jinak..." V jeho hlase rozhodně nebylo znát, že právo je na jeho straně. "Nepronesl jsem žádost, ale oznámení. Lidem řekneš, že se královně podařilo uprchnout a za zločiny proti lidskosti ji prohlásíš psancem. Až bude čas, objeví se důkazy svědčící o její smrti." Místnost ztichla. Odvahu mít námitek v sobě nikdo nenašel. * * * Zdá se, že lehnout popelem nabývá nového významu, pomyslel si Alian s hořkým úsměvem ve tváři a rezignovaně zahodil hrst jemného šedého prášku. Krucinál, vypadá to, že shořela i kamenná podezdívka. V duchu proklel Borise a po dvou ohořelých schodech, jediném, co zbylo z jeho prestižního obchodu, sešel na dlážděnou ulici. Asi bude lepší prohlédnout si to ve dne, je-li tu co k vidění. Více než způsobené škoda Aliana štvalo, že si Salome tak snadno pomohla k těm nejlepším zbraním východně od Araxu. Stačilo jen trochu více opatrnosti, které, mimochodem, není v této situaci nikdy dost. .. Zhluboka se nadechl vlhkého mořského vzduchu a neslyšným krokem vyrazil do ztemnělých ulic přístavního města. Pokud bylo něco jeho cílem, pak najít Borise. Hostinec U Žraloka tedy, rozhodl se, kde jinde v Kalaganu toho nálevníka hledat. Odporný mrazivý pocit mu náhle projel celým tělem a na dlouhý okamžik se usadil v konečcích prstů. Alian ztuhl a s rukama podivně nataženýma, jako by prohmatával prostor kolem sebe se zahleděl do temnoty bezměsíčné noci. Jeho sluch se vypjal k takové citlivosti, že kdyby zahřmělo, ohluchl by nebo zemřel. Něco se dělo?! Nebo se jeho nadlidský šestý smysl, vlastní jen bojovníkům prastarého klanu zmýlil. Alian si však nikdy nedovolil toto varování ignorovat, ačkoliv nyní pochyboval, zda ho za současných podmínek dokáže kdokoliv spatřit, natož ohrozit. Šat a výjimečné schopnosti činily jej v podstatě neviditelným i neslyšitelným. Přesto ale cítil, že neznámé nebezpečí je namířeno proti němu. Kdesi před sebou zaslechl neznatelný šum. Náhlý příval nesčetných podnětů způsobil v jeho mysli, který sotva dokázal zvládnout a řešil jej po svém. Nepatrný pohyb v neurčité vzdálenosti, jenž by jinému ušel i ve dne, stačil k rozhodnutí. Do nočního ticha se zařízlo dráždivé zařinčení tasené oceli. Ve stejném okamžiku zalila ulici oslňující záře, která se vzápětí smrštila v jiskřící blesk, jenž nezadržitelně likvidoval vzdálenost dělící jej od černovlasého bojovníka. Alian násilně potlačil jakékoliv emoce a ve snaze zachránit si život hrubě otupil samou podstatu své mysli. Pouhý úlek či slabý náznak strachu přivodily by mu smrt. Pohybem mrštnějším než mohla lidská paže snést ťal po kroutícím se blesku a těsně před vražedným úderem jej zasáhl. Jako zářící had se bledý výboj čiré energie obtočil kolem lesklé čepele a za podivného kvílení se kroutil chtěje vykonat své dílo zkázy alespoň na ní. Táhlým švihem odhodil Alian ohavný nástroj vraždící magie ke kraji cesty, kde hlasitá exploze zničila několik dřevěných beden. Bolestivé mravenčení v obou pažích jej však přinutilo odhodit též meč. "Stejně tě zabiju, lidská zrůdo!" zvolal útočník. "Stejně tě zabiju, i když by tě bylo lepší zmrzačit a nechat někde shnít. Ale to ty by ses radši podříznul, ta tvá pokroucená čest..." Alian zalapal po dechu, unavovat se mluvením však rozhodně nehodlal. Kontakt s magií jako by mu odčerpával sílu. Navíc jej charakteristické svištění varovalo před dalším útokem. Překonal bolest a nacvičeným pohybem lapil kovovou hvězdici. Úspěšně však mohl pochybovat, že toto byl další pokus jej zabít. "Poznáváš to?! Víš, co držíš v ruce?!" zahalasil výhružně neznámý čaroděj. "Abys nevěděl, vrahu. A víš, kde jsem to našel?! Vytáhl jsem to z těla své umírající matce. A v celé vesnici, nebo spíš v tom, co z ní zbylo, by se takových kousků našlo na sta. Uspokojuje tě násilí?! Krev?! A smrt...?!" Alian zahodil precizně broušený kus železa. To, co se chystal udělat, udělal doposavad jen několikrát v životě. Před několika lety se to naučil jako poslední, velice riskantní možnost. V boji s kouzelníkem odhodlaným mstít své blízké si však nemohl moc vybírat. Sepjal ruce a krátce se soustředil. Poté je od sebe velmi pomalu asi na půl metru oddálila a s křečovitě zaťatými zuby a vytřeštěnýma očima se bránil zběsilému výkřiku. Ukrutná bolest mu pažemi vystřelila do celého těla a během vteřiny se změnila v sotva snesitelné palčivé mrazení. Alian cítil, jak si z těla rve část svého já, část své životní síly. Realita se pro něho zhroutila, od smrti jej dělilo jen hojivé teplo, jež cítil mezi dlaněmi. Do noci zazářil další blesk. Moc nelítostné magie z něj sršela v tichém hukotu valící se energie. Alian se téměř nepohnul. Jen mu do cesty nastavil onu podstatu vlastní existence. Nehlučný střet obou surových sil rozvlnil chladný vzduch a nezvladatelně vystupňoval Alianovu agónii, jež vzápětí propukla v uvolňující řev. Mysl osvobozená od mučivé bolesti, prostá potřeb i chtíčů oddělila smrtící od životodárného. Vroucí magie vymrštěná mocnější vůlí mistra bojovníka nabyla původní formy a s razancí násobenou nutností potlačených emocí vracela nemilosrdný úder. Alian propustil své já ze zajetí a vrátil mu místo i účel. Zvolna utichající bolest jej částečně vrátila do reality, čehož využil k chabému pokusu začít znovu vnímat. V mihotavém světle řítícím se ulicí zahlédl urostlého protivníka, kterak napřaženou pěstí rozbíjí poslední možnost. Drobné úlomky zářícího blesku se rozletěly do všech stran a neškodně se ponořily do temnoty. Alian věděl, že je zle. Se smrtelně vysokou pravděpodobností byl ztracen. Přesto se nevzdával. Nikdy by se nevzdal ani kdyby bylo mnohem hůř, pakliže by vůbec mohlo být. Odhodlal se zajít ještě dál, ačkoliv riskoval, že se sám zabije. Nanovo vyhnal z hlavy strach, hněv, potřeby, pocity... Svou mysl uzavřel před svým tělem, čímž popřel samotnou podstatu života. Protivník zavěsil do vzduchu několik dalších výhružek a vzápětí je podpořil třetím úderem. Úderem tak silným, že tlaková vlna, jíž způsobil, zatřásla okolními domy a už jen sama o sobě málem srazila Aliana na zem. On se však udržel na nohou. Mohutný řev mu pomohl zvládnout vzpouzející se emoce, když se rozebíhal proti magickému blesku. Nebyl pro něj čas, nebyl pro něj prostor, nebyl pro něj reálný svět. Existoval jen sám pro sebe, pro to, aby si nyní zachránil život. Metr před střetem, jenž by ho bezpochyby roztrhal na kusy, se prudce odrazil a skočil. Dostatečně stranou, aby uhnul, dostatečně vysoko a daleko, aby stihl zaútočit. Hbitě sáhl pod pouzdro meče, vytáhl dvě ostré hvězdice a vrhl je směrem, kde se pravděpodobně nacházel zuřivý mág. Než dopadl, stihl útok zopakovat. Blesk zmizel, rozhostilo se uklidňující ticho. Alian se pokusil vstát. Nevolnost jej však srazila zpět na kolena. Potlačované emoce se vzbouřily a učinily mu z příštích chvil peklo. Opřel se rukama o zem a těžce oddychoval v boji s nutkavou potřebou zvracet a omdlít. Svět se s ním točil ve smrtelném víru... Když jej zaskřípání kovu o kámen probudilo tváří ve špíně ulice, uvědomil si, že usnul. Následovalo tiché žuchnutí. "Krucinál" ozvalo se. "Borisi?" řekl nejistě roztřeseným hlasem, ačkoliv nemohl pochybovat, od koho ta nadávka pocházela. Zjišťoval, že již je schopen pohybu a vnímání. Hlava jej sice bolela, bouře nezvladatelných pocitů se však již uklidnila. "Bohové, žiješ." konstatoval Boris s neznatelnou úlevou sbíraje se ze země. "Uklouzl jsem po tvém meči..." snažil se vysvětlit. "Někdo jako ty by měl dávat pozor, kam šlape?! To ses ani neobtěžoval mi pomoct, když už mě sleduješ?! Málem jsem pošel..." "Hele stačilo, abych vystrčil nos, a ten borec by ze mě udělal topinku vyschlou jak uzená treska. Nevíš jak by ti pomohl škvarek...?!" Alian se pokusil postavit, musel však počkat na Borisovu pomoc. I přes tmu na něm bylo znát, kterak blízko byl smrti. "Co se stalo?" pokračoval Boris daleko mírnějším a chápavějším tónem. "Proč se uprostřed noci pouštíš do křížku s takovým ďáblem?" Alian se snažil uklidnit burácivý hukot v hlavě. "Nebylo zbytí. Napadl mě, chtěl se pomstít..." Na konci věty jej umlčel mučivý záchvat kašle. "Jsi v pořádku? Myslel jsem, že tě dostal. Jak jako pomstít, konkrétnější nebyl?" vychrlil Boris několik otázek. Bojovník zklidnil podrážděné útroby a vyplivl trochu krve, jíž vykašlal. "Vyplenil jsem jeho vesnici a zabil mu rodiče..." "Že o tom nevím," pozastavil se Boris. "Nevěřím, že je to pravda..." "Rozhodující je, že tomu věřil on..." "Starý blázen..." "Kdybys chvilku mlčel a poslouchal," rozkřikl se Alian. Bolest hlavy vystřelila do zbytku těla a málem jej znovu poslala do bezvědomí. "Byl asi tak starý, jako tvůj pradědeček mladý," pokračoval po chvíli tiše, aby nezhoršoval svůj stav, "a hodil po mně hvězdici, kterou používám jen já a moji bojovníci. Prý ji vyndal z těla své mrtvé matky. Tak mladý, tak mocný a tak zaslepený..." "Mohl to někde najít a jeho mohl třeba někdo zaplatit..." "Rád bych, aby to tak bylo. Ale od toho mám tebe, příteli, abys zjišťoval takové věci," poprvé se pokusil o úsměv. Znovu však musel čelit kašli, jenž jej připravil o další nevelké množství krve. I Boris se pousmál. "Něco s tím udělám. Hele, teď bys asi nejvíc potřeboval pár piv a vypodložit pořádným elixírem...?" "Výjimečně máš pravdu, zhoršit se to nemůže. Platíš, dokud se pořádně nevzpamatuju. Navíc bude nejlepší rychle se zdekovat. Odstraníš to tělo, že?" "Jako kdyby už bylo pryč." (konec první části)

---