Pampelišková

Pampelišková

Spřízněná duše se těžko hledá.

Spřízněná duše vám neporadí, jak máte přecházet ulici, ale jakym směrem ji máte přecházet, abyste došli na správný místo.

Neporadí vám jak máte zdravit ale koho máte zdravit.

Řekl mi Amálko,když sme se poprvý potkali, protože sem měla na hlavě věneček z pampelišek.

A bílý šaty.

Když sme se poprvý potkali…

Byla sem malá holka. Hrála jsem si tenkrát na princeznu. Vlastnila sem jedny šaty bílé, jednu korunu královskou, jeden zámek zakletý a koně.

Milovala sem pampelišky. Pořád je miluju, jenom jim už nedávám jména. Pamatuju se na jednu pampelišku, který sem dala jméno Vladislava Jenčíková. Když uschla a ztratila barvu, vyhodila sem ji do popelnice.

Takhle je to se všim. Jenže použitý lidi se do popelnice vyhodit nedaj. Možná proto sem se tam neocitla já.

Lukáš byl moje spřízněná duše.

Když sme byli na hraní na princeznu a prince moc starý, hráli sme si na dospělý (to mi ostatně zůstalo dodneška).

Byl u mě, když sem si poprvý malovala pusu, poprvý barvila vlasy a poprvý zamilovala…

V létě sme se procházeli po loukách, já mu povídala o sobě, o světě, o kytkách. Předříkávala sem mu svoje básničky, ale nikdy sem s ním nemluvila o nás…

Možná to byla chyba.

Jednou sem se Lukášovi svěřila se strachem z prvního polibku. Řekl mi: ,,Neboj se Amálko“, vylezl za mnou do koruny vysokého ořešáku, kde bylo položeno pár prken jako lavička, na které sme vždycky sedávali a políbil mě.

Nevědomost toho, že může bejt na světě něco krásnějšího než pohled na slunečnicový pole, pohled na čerstvě narozený hříbě mě ochromila.

Líbal mě něžně, dlouze.

Tenkrát mi nic nedošlo.

Nedošlo mi, jak se na mě díval.

Nedošlo mi, že přátelství mezi klukem a holkou? neexistuje.

Ten večer sem seděla ve svým pokoji a snila o princi, kterej jednoho dne přijede na bílym koni a odveze mě pryč. A taky Lukáše….Odveze…

Flanelový pyžamo mě hřálo, byla sem téměř šťastná. Pamatuju si to doteď.

Jak sem slyšela zvonek.

Pak dupání na schodech.

A tiché zaklepání.

,,Dále.“

Vstoupila mamka: ,,Michalko, Lukáš, víš….“

Podívala sem se do jejích očí-prázdných očí. Nic už říkat nemusela.

Utekla sem.

Tu noc v mé postýlce nikdo neležel. Proseděla sem až do rána pod starým ořešákem. A čekala až přijde. Nenechá mě tu.

 Nechal.

Srazilo ho auto. ,,Průměrně takto zemře pět až deset mladistvých měsíčně.“

Už se nikdy se nepodíváme na naší hvězdu. Už se nikdy nepodíváme na Mars. Nic. Prázdno.

¨       

Další dva roky sem prochodila v transu, probrečela, zhubla tak, že sem se sotva udržela na nohou.

Pak se ve mně něco zlomilo. Rozhodla sem se žít a přežít.

Vzpomněla jsem si na ,,kouzelnou skříňku“.-Další z našich společnejch výmyslů.Nápad psát do ní přání a tužby se uchytil.

Měla se otevřít, až nám oběma bude osmnáct.

MĚ bylo osmnáct včera.

Bylo nutné-ne-bylo potřeba-ne-bylo nevyhnutelné vypravit se k ořešáku.

Hlína šla vyhrabat snadno, déšť ji rozmočil.

Vytáhla sem starou, plesnivou krabici. Hrdlo se mi sevřelo strachem, co najdu, Amálko.

Z krabice se vylouply ušmudlaný papírky. Kromě mejch naivních dětskejch lístků tam ležel i jeden od Lukáše:,,Přál bych si prožít s tebou celej svůj život.“ Přes slzy sem dokázala přečíst už jenom:,,Moje Amálko.“

Kdyby jenom věděl, jak se mu to vyplní, a jak moc bude ten život krátkej…

,,Chybíš mi…“

A teď všechno zas zahrabat a pryč.

Budu žít. I za Lukáše.

Dneska je 23.června.

Dva roky, jeden měsíc a tři dny, co umřel.

Změnila sem se. Mám delší nohy, kratší vedení, ale pořád miluju pampelišky a náhody.

Kufry sou zatraceně těžký, ale co neni v životě těžký?!?

Sjíždim po eskalátoru na nástupiště metra. Metrem se dostanu na Hlavní nádraží. Vlakem pak dál…

Na hlavě mám věneček pampelišek. Ruce mám od nich celý žlutý. Aspoň budu mít památku..

Konečně! Dav lidí mě tlačí do vagonu. Někdo ale na nástupišti zůstal. Nevidím mu pořádně do tváře, ve voze je narváno a přede mnou stojí nějakej chlap. Naklánim se do strany, abych si mohla prohlídnout…Lukáše?!?

Stojí tam sám uprostřed nástupiště, usmívá se:,,Sbohem, Amálko…“

Chci vykřiknout, vystoupit, osud mi ale nedává šanci.

,,Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají.“

,,Tak sbohem, Lukáši.“