Nevěsta na nebi

Seděl a čekal. Obklopoval ho celý moderní svět; letištní hala, pasová kontrola, novináři a potom on. Čekal na svoji nevěstu, na ženu, které se měl zavázat do konce života, a to ji ani neznal. Nicméně ho uklidňovalo, že ani ona o něm neví mnoho. Ona byl Patricie a on Marek. To budou asi jejich první slova, až se poprvé setkají.

Stále přicházeli noví a noví novináři a pak také všudypřítomní lidé, kteří si nemohli nechat ujít přistání jeho budoucí nevěsty, byla totiž bohatá. Zvedl se, zároveň povstal i jeho řidič. Mávl na něho, ať si sedne, a řidič mlčky poslechl. Došel až k přepážce, kde ho už očekávala milá slečna, a zeptal se, zda-li náhodou něco neví o zpoždění Patriciina letadla. Nevěděla, ale stále se usmívala, a tak si zase sedl na své již vyhřáté místo. Prolétlo mu hlavou, že jméno Patricie vyjadřuje více než dost. Stejně jako v antickém Římě je příslušnicí vládnoucí a urozené vrstvy. Její jméno se stalo pouhou reklamou na rodinný majetek, ani neví, zda náhodou není vegetariánkou. Ty jsou totiž nepříčetné, pokud po nich někdo chce, aby snědly hezky propečený plátek vepřového. Ale není to tak zlé. Stačí je pouze utvrdit v jejich víře a prohlásit, že zmíněné vepřové je vlastně nejlépe upravená sója, co kdy jedl. Už dvakrát uspěl, při třetím pokosu mu skončil mastný plátek vepřového na bílé košili.

Najednou byla jedna bílá košile velmi blízko před ním, dívka od přepážky se k němu sklonila a zašeptala: „Letadlo vaší nevěsty se zřítilo do moře, asi nikdo nepřežil.“

Pohlédl na ni, už se nesmála jako dříve, se jí ho bylo opravdu líto.

„Ani Patricie nepřežila?“

„Ne,“ zakroutila hlavou, „můžu pro vás něco udělat?“

Myslela to upřímně, napřáhl ruku a vytáhl z připravené uvítací kytice bílou růži. Dal jí ji.

„Zdržte je,“ ukázal na širokou veřejnost a média, necítil se dobře, i když Patricii neznal, „stačí mi pět minut.“ Dívka s růží pokývala svoji hezkou hlavinkou a vrátil se zpět ke své přepážce. Porušila všechny předpisy, když do letištního rozhlasu prohlásila, že se všichni mohou jít podívat přímo na přistávací plochu. Rázem se celý dav rozběhl ven z haly, novináři chtěli zaujmout co nejlepší místo, o něho se nestarali. Poté co děkovně pohlédl na slečnu s růží, vykročil směrem k východu z letiště, následován svým řidičem Danielem.

S povzdechem pohlédl na novou černou limusinu, kupoval ji jenom pro Patricii, sám se luxusu neoddával. Raději by žil s dívkou podobné té letištní úřednici s bílou růží, ale nesmí. Obchodní a političtí partneři by mu nedovolili, aby si vzal nějakou prostou, nezámožnou a usměvavou dívčinu. Člověk jeho postavení má přece dostatek nabídek z urozených kruhů a zbytečně tedy nemusí ohrožovat globalizovaný svět svými momentálními citovými výkyvy. Zastavil se, přemýšlel, zda-li by se přece jenom neměl vrátit do haly se zbylou kyticí a s lístečkem „dnes v pět u kašny“, ale nakonec si to přece jenom rozmyslel. Zkoušeli to již mnozí bohatí, připravili svatbu, na kterou žádný jejich obchodní partner nepřišel. Všichni jim stornovali zakázky, oni uzavřeli továrny a za pár let nastoupili jako dělníci do výroby železa.

Byly mu otevřeny dveře, nastoupil do přepychového automobilu a ten se zvolna rozjel. Řazení bylo tak přesné, že nebylo téměř znatelné či slyšitelné.

„Ahoj,“ zazněl ze sedačky vedle něho ženský hlas.

„Je mi líto,“ novináři vlezou opravdu úplně všude, „ale rozhovory neposkytuji.“

Usmála se, jenom zakroutila hlavou: „tak proč jsi tak smutný?“

Prohlédl si ji, byla docela hezká, ale v žádném případě novinářka. Její elegantní šaty dávaly tušit přítomnost členky nejvyšší společenské třídy, blonďaté kadeřavé vlasy splývaly až po pás a oči měla uhlově černé. „Zájemce o sňatek?“

„A to osobně,“ šibalsky se zahihňala, „jsem Patricie.“

Zavrtěl hlavou, jako manželka by nebyla špatná, to musel uznat, ale letadlo přece havarovalo: „A kde jsi se tu vzala, když pomineme fakt, že tvoje letadlo spadlo?“

Pochopila, proč jí nevěří, a měl ostatně pravdu, logicky vysvětlitelné to nebylo.

„Vzal by sis mě i bez věna?“

Tak přímá otázka ho zaskočila, v jeho společenském postavení se takovéto otázky nekladly. On byl ale jiný, alespoň si to myslel: „Jestli jsi Patricie, tak si tě vezmu i bez věna.“

„Vážně?“ měla příšernou radost, nechápal to, každá vysoce postavená nevěsta nikdy na věnu nešetří. Leckdy je dokonce bohatší než samotný ženich. Z přemítání ho vytrhla až sladká pusa na tvář. Chtěl ji obejmout, ale ona ucukla, považovala za důležitější mu něco sdělit.

„Počkej,“ nahnul se k malé skříňce a vytáhl láhev výtečného archivního vína se dvěma skleničkami, „jistě máš trochu žízeň,“ připili si na zdraví.

„Toho pilota je mi líto, ale on se nabídl sám,“ smutně vyprávěla, „byl již těžce nemocný a když se zabije při výkonu povolání, dostane jeho rodina veliké odškodnění. Jsou chudí. Přilétla jsem pravidelným letem.“

Pohlédla na něj, zda-li to bylo správné, on přikývl. Začínal ji pomalu věřit, že je Patricie, i když si to pod tíhou logických argumentů nechtěl připustit.

„Mí rodiče jsou bohatí, ale já mám ještě sestru,“ zvedl obočí, ona také znejistěla. Bohatí lidé měli vždy jen jednoho potomka, aby se majetek netříštil. „Jsme se sestrou dvojčata a rodiče se rozhodli, že ji dají pryč, věno se nesmí dělit.“

„Co s ní udělají?“

„Třeba letadlová nehoda nebo utopení v dravé řece.“

Vypadala opravdu vystrašeně, chvěla se, objal ji, ani se nebránila.

„Když se dozví, že jsem mrtvá, tak jí prohlásí dědičkou celého konglomerátu firem. Hlavně ji nezabijí a bude šťastná.“ Uvědomila si, jak je naivní. Věří, že jí Marek pomůže, a neví o něm zhola nic. Četla pouze jeho životopis, sestře se moc líbil, a chce po něm, aby se vzdal svého nároku na věno.

„Zajímavé,“ upřela na něho velké černé oči a svoje srdce, byla tak zranitelná. Kdyby řekl ne, zabijí ji za neuposlechnutí rodičů. „Budeš mě mít ráda?“

„Jo,“ líbil se jí, sestra jí vybrala dobře.

„Budeš mě milovat?“

Začervenala se a tiše zašeptala: „Ale ne v autě,“ a pozdvihla sklenici k přípitku.