O snech a realitách

     Dneska přemejšlim o svejch špatnejch vlastnostech, to je takovej psychotělocvik, vymyslela jsem to sama, trošku sebemrskačství, ale kdo by to sem tam nepotřeboval? Takže: Jsem sobecká, co dělám, dělám vždycky ze sobeckých důvodů. Jsem prolhaná, někdy lžu, až se mi od huby práší, někdy je to taková otevřená lež, jakože každej, kdo není úplnej blbec, musí vědět, že lžu a blbec, ať si myslí, že jsem zaměstnaná kontrolou špuntů v moravskejch vinařskejch závodech – jindy jsou to zavřený lži, který maj zastřít pravdu, i v tom jsem přeborník. Když jsem depresivní, nedržim slovo, i když to nesnášim, sama sobě se potom hnusim, protože jsem v podstatě přesnej člověk, přesnej a zodpovědnej, ale když jsem depresivní, tak to neutáhnu a pak se na všecky strany omlouvám a lžu. Neovládám se. To skoro v ničem, když něco chci, tak to chci a při milování jsem slyšet v okruhu několika kilometrů. Nevadí mi to, což se dá, možná, považovat za další chybu.

     Dneska jsem zalila kytky v celým bytě a ostříhala uschlý listí. Poeta by řekl, že se ho dotkl podzim, ale nejsem poeta a ty suchý listy už tu strašily děsně dlouho. (Kašlu na kytky, další chyba.)

     Dneska se mi stejská trošku víc, než jindy. (Jsem často depresivní – další!)

     Dneska by to už stačilo. (Nejsem vytrvalá…)

     Dneska všude cejtim jahody. Poeta by řekl, že je ve vzduchu léto. Nejsem poeta a měla jsem k obědu jahodovej tvaroh. Ale stejně je to příjemný, když jsou všude cejtit jahody.