Ruskej tour report

Že prej je Thema 11 první česká hc kapela, která kdy hrála v Rusku. A že by jako o tom měla bejt dochovaná nějaká písemná dokumentace. Takže do toho.

            Všechno začalo na předloňským Fluffu, kde nás oslovila Olga, spolušéfka moskevskýho labelu Proxima records, že by rádi vydali t11 na cd. A jelikož jsme právě chystali release DCLXVI, slovo dalo slovo. No a pak přes ICQ padaly velkohubý kecy, jakože teda vyrazíme směr Asie. A když po vzájemným hecování přišla ze strany Rusů nabídka možnosti proplacení víz Správou českých center, bylo téměř rozhodnuto. V tu chvíli nám zatrnulo, nicméně couvnout už nešlo. Obzvlášť, když přišla nabídka na konkrétní fesťák v Moskvě. Tím byl jasně danej deadline, a  to cca měsíc a půl. A začalo martýrium nekonečnýho papírování a shánění víz (jednání s ruskejma a běloruskejma úřadama je opravdu psychotest). Původní myšlenka jet autem nám byla vyvrácena, vzhledem k enormní nezbytnosti byrokratyckejch náležitostí stran samochodu, mafio praktikám na ruskejch silnicích a stavu našeho tranzita. Rozhodli jsme se teda pro vlak, i když 32 hodin cesty nevypadalo moc fajnově. Pragmaticko cynickej předpoklad slev letenek kvůli nedávnýmu atentátu na dvě ruský letadla se v cenách bohužel nijak neprojevil. K tomu všemu se ozval Křepi, jestli bysme si nechtěli zahrát 25. na 007 s Challenger. Tj. v den odjezdu, ale odmítni hrát s ex-Milemarker. Vlak měl odjíždět ve 22:31, což by se ze sedmičky teoreticky mělo stihnout i tramvají, takže jsme to vzali. Teď když nad tím zpětně přemejšlím, fakt kroutím hlavou, byl to opravdu sebevražednej projekt. Okay, přišel pátek. Ráno volá Havran, že i ty poslední víza teda nakonec vyzvednul. Českejm drahám jsme kompletně narvali asi 30 000, za víza dalších 12 000 (ruský 1200 za kus, běloruský tranzitní 800), nemluvě o pojištěních, vyměněnejch dolarech atd. Takže nestihnout ten spoj by znamenalo žrát celej rok leda tak u Food not bombs. Nicméně koncert proběhl, ale vzhledem k nervozitě si detajly absolutně nepamatuju. Je z toho z naší strany kupodivu povedený video který vyšlo na dvd pro  Move Your Ass.

Tak dál. Dodávku včetně aparátu jsme z Prahy poslali do Hradce a vyrazili, jen se spacákama, báglama a kytarama. Na nástupiště jsme přiběhli asi pět minut před odjezdem, mezitím jsme si stačili navzájem vyčíst snad i třicetiletou válku. Byli jsme vcelku mile překvapený luxusním vlakem, blbý bylo, že jsme vzhledem k pozdní rezervaci kupéček vyfasovali postele rozsetý po celým vagóně. Poslední rozloučení s matičkou Prahou a jelo se. Někde před Kolínem přišli už evidentně opilí stewardi vyřídit nezbytný lejstra, a uplaceni tuzemákem byli najednou svolní k jakejmkoliv výměnám loží. V tu chvíli by podle mě bylo možný vyměnit si místo i se strojvedoucím. Cesta probíhala poněkud monotematicky celej den, krom toho, že se nejmenovanej člen naší posádky opil stylem, že padnul kde padnul a maminka děcku z vedlejšího kupé vysvětlovala, že strejda je fujtajbl. Druhej strejda musel bejt buzenej běloruským celníkem ranou do hlavy nějakejma předpisama, nicméně po chvíli byl schopen alespoň primární komunikace. Nastalo ráno a přestávka v Brestu. Tam měněj kola u vlaků, kvůli zcela nelogicky odlišnýmu rozchodu kolejnic. Třetina členů jsme chytře vystoupili zakouřit si, čímž jsme si vykoledovali ujetí vlaku. No super. Nakonec se z toho vyklubal omyl v podobě časovýho posunu, takže jsme měli možnost prohlídnout si Brest, „nádherný“ město ve stylu Lukašenkova režimu. Ti starší z nás pamatujou budovatelský plakáty éry minulejch let…tam ovšem na každým kroku, a rozhodně nešlo o žádný retro. Docela jsme čuměli, když jsme si za jeden dolar koupili troje krabky cigaret, bagety a pití. Inu jinej kraj, jinej mrav. Poté jsme se vrátili na perón, největší frajeři který přesně věděli v kolik to jako že jede a užívali si slzy v očích spolujezdců. Hnedle po nástupu k nám přišel jeden ze stewardů, jestli bysme mu nemohli přes hranice propašovat krabici plnou puků. Jo, puků, na hokej. Na co, ví čert. Nuže, učinili jsme tak, nicméně nikdo se radši nepídil, jestli uvnitř puků byl antrax nebo heroin.

Další hodiny a hodiny minuly, a v šest ráno jsme byli v Moskvě. Tam na nás čekala Olga, organizační jednotka celýho tohohle projektu a naše hostitelka. Moskva hned překvapí svým naprosto evropským fýlingem. Nebejt všude nápisy v azbuce, naprosto nepoznáš že seš v Ruský federaci. Metrem na byt to byl kousíček, v ruskejch měřítkách, ovšem. Tzn. cca slabou hodinku. Turnikety nymlich stejný jak v Jen počkej zajíci, azbuky neznalým zcela nepochopitelnej systém, a všude plakáty na prevenci terorismu. Všude policajti. Všude milióny lidí (Moskva má těch miliónů oficiálně 12, kolik neoficiálně si neodvažuju tipnout, nicméně metro je evidentně poddimenzovaný…)

Na periferii to vypadalo podstatně orientálněji. Všude nechutnej bordel, smrad, lahve od piva a vodky (v celý Moskvě jsou údajně jen tři recyklátorny zálohovanejch lahví, což je příležitost přivýdělku těch sociálně nejslabších). Baráky jak z filmů o Mostaru. Na bytě proběhla neúspěšná aklimatizace a večer frčos na koncert. Před tím ještě Libor stačil zmerčit odloženou žlutou zednickou přilbu na střeše protějšího baráku, který se ujal, a který se za celej pobyt nezbavil ani když spal. Cesta šíleným metrem přes půl Moskvy, ovšem do výbornýho R- klubu. Hnedle u vstupu opět všudypřítomnej strach z teroristů, asi osmičlenná ochranka, osobní prohlídky, detektory kovu. Šílený. V tu chvíli mi bylo pěkně ouzko. Kapela nekapela, nezájem, poměrně hrubá šacovačka a zabavování všeho co by mohlo ublížit nebo se prostě hodilo ochrance. Následovalo setkání s ostatníma tovaryscama a klub se naplnil do neuvěřitelnejch pětseti lidí! Pravda, hrály legendy jako Unconform nebo Sandinista, taky možná naše téměř vyprodaný cd zafungovalo, ale bylo pondělí! Koncert, jedním slovem, úžasnej! Mám za sebou leccos, ale tohle jsem v životě nezažil! Všichni v jednom moshpitu (a pak že na emo to nejde!), jenom na pódiu snad padesátka lidí... Atmosféra první půlky devadesátejch let u nás. Nekecám. Hráli jsme na konec a set s dvouma bicíma a třema kytarama skončil naprostou destrukcí všeho, co šlo. Jo, posléze jsme se dozvěděli, že druhej den se jeden člen Sandinista zabil.

O party na bytě se nijak horlivě rozepisovat nebudu, jedinej output z toho je, že jsme přezdívaný jako vodka party monsters, viz regulerní otrava levnou vodkou druhýho bubeníka, a toho se už asi nadosmrti nezbavíme. Zajímavý je, že majitelka bytu šla kamsi koupit nějaký ilegální pilule, po kterejch byl jak rybička. Modrou snědl a zeblil se jak prase a po bílý byl fit, a večer pil jako normálně.

Další den následovala prohlídka všech turistickejch nezbytností. Moskva má fakt úžasný fluidum. I ty turistický sračky jako Rudý náměstí, chrám Vasila Blaženýho a podobně jsou tak nějak míň kýčovitý než podobný blbosti kdekoliv jinde. 

            A další gig byl zahalen tajemstvím už od začátku. Samý a kdyby a aby… Nicméně dopravili jsme se na místo, a nestačili zírat. Ultramoderní diskotéka, prostě večírek pro zkurvený VIP persony moskevskejch přebohatejch dětiček. Ominisukýnkovaný hostesky u vstupu nabízeli grátis longdrinky, organizaci zaštiťovala ruská obdoba časáku Elle, všude novináři a lidi, kteří musí být vždy tam kde to žije. Trendy diskohudba k předváděčce novýho modelu Bmw a následný módní přehlídce mě přiváděla k nepříčetnosti. A ta přehlídka stála skutečně za to. Více či méně extravagantní ruští krasavci a krasavice, prostě radost pohledět.

Naštěstí přišel hlavní manager celý akce a oznámil Olze, že t11 hrát nemůžou, že nějakej nadmanager prohlásil, že jsou příliš heavy. Oddychli jsme si neuvěřitelným způsobem. Hrát na týhle akci, tak nejen že si neškrtneme nic víc v Orbě, ale ani snad na Czechcore! Přišly hlavní hvězdy večera. Le Tigre. Kapela složená z členek Bikini Kill!!! Kolik si vzali honorář tady ani nebudu publikovat. Píčovina neuvěřitelnýho kalibru. Honza potkal kytaristku ve foajé a ptal se, proč hrajou na takovýhle akci. Ona řekla, že vůbec netušili o co půjde. Rozbrečela se a odběhla. Asi do backstage zrelaxovat se v bazénu plným šampaňským, s kokainem v levý dírce a krásně nostalgickou vzpomínkou na časy, kdy se punk ještě hrál po squattech. No, když došly longdrinky, pro nás, kovaný socky začly hotový žně. Moskevská zlatá mládež zásadně nedopíjí, takže stačilo jen chodit a sbírat…. Úžasnej byl mladej buržoustek, kterej se Honzy na hajzlu ptal, na který straně kapsy má vykukovat růžek peněženky. Libor unaven neustálým vykřikováním levičáckejch hesel směrem k promenujícím se modelkám a modelům už nevydržel přihlížet půlhodinovýmu přegelovávání jednoho blbečka před zrcadlem a jal se mu prohrábnout kštici. S lámanou angličtinou suše dodal, takhle se to nosí u nás, vole. Blbeček spokojeně pokejval novým in účesem a odvlnil se za svým osudem. No nic, dost, prostě tohle byl provar, nicméně dobrá zkušenost.

Další den byl naplánovanej vejlet do mauzolea. Což byl můj rozhodně nejsilnější zážitek z matičky Rusi. Otevřeno každej den od desíti do jedenácti. Jenže: oni ty paka na celou tuhle dobu ohraděj celý Rudý náměstí plotem (a že je velký jak prase), jedinej možnej průchod je z jedný strany obrovským detektorem kovu. Tam musíš všechno nechat, následuje osobní prohlídka a vojáci s ručníma detektorama… Mauzoleum je přesně v prostředku náměstí, kde hlídkuje snad půlka ruský armády. A uvnitř fakt síla, příšeří, rudočernej mramor, dusivá atmosféra jak ve Wolfensteinovi. Uprostřed obrovská nasvícená vitrína, kde leží samotnej mrtvej Lenin, naprosto výborně udělanej, vypadá jak živej. Do toho na tebe řvou ruský soldáti s kulometama, který jsou zde rozmístěný po metru a půl, ať si okamžitě vyndáš ruce z kapes, občas tě nějakej jen tak prošacuje. Celá prohlídka trvá asi dvě minuty, není možný se zastavit, nic. Poté ještě dobrou hodinu jsme jen drželi huby, naprosto konsternovaný. Na tuhle atrakci jsou rusové extra pyšný, už jenom to že prohlídka je zadarmo, což je v Rusku věc hodně neobvyklá.

Okay. Večer poslední koncert. Opět super klub, Woodstock. Hráli ještě emaři Late Autumn Memories a neplánovaní Loa Loa, což jsou ruští Locust, s členama Unconform, kvalitka! Návštěvnost cca 200, před koncertem se přišel zeptat týpek, jestli by si s náma nemohl zazpívat jeden song. Proč ne…zvládnul to stylem, že odzpíval i backvokály. Bomba. Opět show jako prase, přetrhaný dvě basový struny, vyrvaný dva pražce na kytaře, uražená kobylka atd atd. Tohle byl nejlepší koncert celý kariery t11.

            Další zajímavostí byla návštěva Českého domu další den. Což je luxusní instituce, kde se scházej čeští podnikatelé, obrovská recepce, několik restaurací atd. a taky pracoviště Olgy. Na baráku vévodí logo kosteleckejch uzenin, ovšem v azbuce a před barákem Ávie s českou poznávačkou. Tu si prej v Praze koupil majitel firmy, když potřeboval převýzt nakoupenou sbírku obrazů nebo co. No, zatímco jsem si dával polívku za tři dolary (rubly ani koruny neberou) jsem vyslech řadu zajímavejch debat českých „podnikatelů“. V domnění, že jsou jediný čehůni v celý Moskvě po sobě pořvávali fígly jak a odkud nejlíp provýzt kamión cigaret a podobně. A smáli se, až se jim zlatý řetězy natřásaly.

            Největší dobrodružství jsme ovšem zažili v noci na cestě metrem na byt. A to v podobě totálně nacamranýho příslušníka ruský policie, ve službě, jak jinak.  Nebyl schopnej stát na nohou, služba lidu ho evidentně zmohla. Čehož se jal Libor, vyměnil s ním panáka vodky za jeho čepici. Dalšího panáka mu prodal za deset rublů. Ovšem problém nastal když jsme opouštěli vagón. Příslušník si vzpomněl, že má neomezenou moc a započal vymáhat peníze a čepici zpět. Obojí dostal, nicméně jeho ožraleckej mozeček nebyl uspokojen. Vznikla z toho hádka na hodinu a půl, nakonec se dožadoval dělat nám společnost na bytě při naší párty. Byl naprosto neoblomnej. Vrchol nastal, když začal z pod uniformy vytahovat pistoli. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Jako zázrakem kolem projížděla patrola a zastavila. Ovšem netušil jsem co se bude dít. První co bylo, tak začli řvát nechutný sexistický kecy na holky. A poté jakože nás naložej a hurá na stanici. Myslím, že jediný co zabralo bylo, že slyšeli angličtinu a evidentně se nechtěli pouštět do mezinárodních konfliktů, nemluvě o tom, že touhle řečí rozhodně nevládli. Ve chvíli když nakládali zkácevšího se kolegu, zachránil nás naprosto podvědomej a striktní útěk do tmy. Nic jinýho prostě nešlo. V tu chvíli jsem si uvědomil, že opravdu chci domů.

            Z dalšího dne nestojí za zmínku nic krom návštěvy obrovský tržnice s cd, vhs a dvd. Obchoďák velkej jak standardní Tesco, narvanej pirátskejma kopiema všeho od Windows až po nejnovější filmy, který ještě nejsou ani v oficiálních distribucích. Hustější antycopyright asi fakt neexistuje. Pane Jando, doporučuju exkurzi! Poslední Motorhead s podivným obalem na Balalaika records za 150 kaček budiž toho důkazem. Čas od času tady prej udělaj razii a za městem buldozerama sjednaj pořádek, nicméně obchodníci vypadali zcela spokojeně. Od zpěváka Unconform, jednoho z prodejců, jsme měli možnost lukrativního nákupu „originálů“ za neuvěřitelnejch 50,-! 

            Ráno následovala nezbytná rezervace jízdenek domů. O tom, že na mezinárodní pokladně hlavního nádraží není možný se domluvit jinak než rusky se ani nebudu rozepisovat. Přestože jsme za koncerty dostali peněz dost, nebylo počítáno s absencí množstevní slevy, kterou rusové prostě neznaj. Chyba vznikla, když jsme se rozhodli pro nepoměrně lacinější variantu, jet běloruskejma vlakama. Tady bych chtěl důrazně vypíchnout, NIKDY nedělejte stejnou chybu! Šlo o nechutný sto let starý dobytčáky, bez kupéček, ovšem s lůžkama. Dvacet kilometrů za Moskvou byli všichni tak nalitý, že leckteří padali na držku. Tam mi došlo, proč na nás zbyly jen horní lůžka. Padnout na hubu z metru a půl není moc v pohodě. Ovšem i k tomu sem tam došlo. Chlast v těhlech zeměpisnejch šířkách je opravdu fenomén. Viděl jsem dva bejvalý vojáky, který ačkoliv se v životě předtím neviděli, si opakovaně koupili půllitr vodky a každej exnul půlku! Ve vlaku se kouřilo pouze v uličce na hajzl, takže vznikla improvizovaná udírna (v tomhle vagónu se nevětralo a klimatizace buď absentovala nebo nefungovala). Ten prostor byl ovšem úplně v režii nacionalistickýho bělorusa Sergeje, kterej všem názorně dokazoval že běloruská vodka v porovnání s ruskou je nesrovnatelně lepší. Kdo nesouhlasil, s tím se rval. Jedinej, s kým vyšel byl Libor. Jak to zařídil, nevím. Pohled na Libora, kterej na mol ožralýmu Sergejovi hraje na svoji hattfieldsovskou Gibsonku častušku Kalinka Maja, zcela zahalen v mlze, působil démonicky.

A pak už to mělo spád. Padající individua, ženská ze Sibiře která cestuje už pátý časový pásmo, veřejně masturbující Sýrijec, sušený rybičky který se žvejkaj jak u nás chipsy, žebrající babky a děcka na nádražích, tři čečenci ve vedlejším vagónu pod totální policejní kontrolou (zajímalo by mě, co by se dělo, kdyby se dozvěděli Rusové, odkud jsou jejich spolucestující – téma Čečna je v Rusku opravdu tabu)…

            Následoval přestup v Brestu. Do polskýho Terespolu to je asi patnáct kilometrů, nicméně s celní prohlídkou to trvá asi dvě hodiny. Ihned po odjezdu následoval neskutečnej mumraj, ženštiny který se živěj tím, že pašujou cigára a vodku v igelitovejch pytlíkách (!!!), který si rvou fakt všude po těle a do všech možnejch i nemožnejch skrýší ve vagóně. Jediný naše štěstí bylo, že jsme byli polskejma celníkama označený jako „zespul rockendrolowy“ a měli jsme přednostní právo k odbavení. Nicméně přípoj nám i tak ujel. Těm nebohejm ženštinám se pašuňk zřejmě vyplatí, dělají to evidentně denně i přes asi tisíc zabavenejch krabiček celníkama. Kouřechtivýmu Liborovi se dokonce podařilo od celníků nějakou tu krabku vyžebrat.

            Během cesty mi byla opravena kobylka u kytary, nastavením šroubem ukradnutým z okna polskýho vagónu. Taky byl lokomotivou přejet jeden polskej holub, což byla zvlášť emohistorka. Jinak kartografům bych doporučil změnit mapy, neboť evropská civilizace začíná až ve Varšavě. Chaotickej přestup na vlak do Katowic, setkání s naší legendární modrou dodávkou a již klasický ruční roztláčení. Taky setkání s našim driverem a ponechání vracevšího se Přemka vlastnímu osudu s místníma homeless. Ten parchant se pak tejden neozval zda dojel, tak byl slavnostně a definitivně prohlášen za mrtvýho. A pak mizernej koncert v Opoli, ovšem po čtyrycetihodinovejch mukách ve vlakách se není čemu divit. Hrálo se v tom samým amfiteátru, kde každoročně už asi pětačtyřicet let probíhá Festival piosenki polskej. Podivná organizace nás dovedla spát k na poslední chvíli sehnanejm postarším travelerům, kousek za město. Koupili zde naprosto úžasnej statek, kde měli nejen vlastní klubík, ale i palírnu vodky a pěstírnu durmanu. Driver prožil klinickou smrt po požití většího než ohromnýho množství THC, ráno se zjebalo auto – polští veksláci nám prodali předraženej díl, nicméně k úplně jinýmu autu. Takže koncert s amphetamiňáckejma Phantom Limbs v Lublani odpadl! Ráno jsme dodávku díky našim travelerům opravili a hurá do Krakowa. V celým Polsku maj asi 50 kilometrů dálnic, na třicátým před Krakowem vypověděla baterka, a zhasly světla. Super. Nákup nový baterky a urychleně do nejhezčího polskýho města. Koncert naprosto výbornej, doplněnej videoprojekcí, výborná show atd atd. Tady už nemá cenu psát dál, prostě evropskej standard, zcela běžný koncerty. Takže pak už jen Jaslo a dvakrát day off a pak Rostock a Berlin, ale to už je jiná historie….