Taková normální rodinka

Svět se nepatrně změnil a vůbec celá zeměkoule se tak trošku vychýlila z osy otáčení. Tak to alespoň vnímám já. Za pár dní to budou už celé dva měsíce, co jsem oslavil dvacetiny, a nutno podotknout – za tu dobu se v mém životě leccos změnilo. Po několikeré zkušenosti jsem si konečně uvědomil, že když jde člověk na jedno pivo, nejde vlastně na jedno pivo, ale na jeden galon, a podobného prozření jsem se dočkal i v oblasti přírodovědné. Věděli jste, že neexistuje divoký králík?

Některé faktory zůstaly v normálu (v předešlých dílech zmíněná Rakousko-uherská říše na mé tváři, nebo mé boty, které se nechtějí samy umýt), jinde se objevily malilinkaté záblesky čehosi pozitivního – avšak v rámci celku převládlo negativní. Zřejmě nejvíce mě zaskočila má nově vyvřelá schopnost zapomínat a provádět činnosti křičící po pobytu v psychologickém ústavu.

Nevím, zdali je to už tím „vysokým“ věkem, ale poslední dobou se mi dost často stává, že při hledání určité věci velmi rychle ztrácím ponětí o tom, po čem to vlastně pídím. Tohle znáte asi všichni, ale u mě je frekvence tohoto jevu až nebezpečně vysoká. Prakticky nikdy nenacházím to, co chci, ale naopak – tím spíše narážím na předměty, po nichž jsem marně pátral ve dnech předešlých. Jak lidské…

Obzvláště riskantně se jeví i mé nedobrovolné výpady do potravin. Jak jsem totiž zjistil, vedle výše nakousnuté indispozice mi činí značný problém uchovat si v paměti všechny položky nutné k nakoupení. Přesvědčuju se o tom každý druhý den a můj předposlední výlet do Hrušky (název obchodu) to celé jen vyztužil. To jsem byl vyslán pro pecen chleba a vrátil se s kilovým pytlíkem brambor.

[Co je ale ještě horší – tahle nemoc je v naší rodině značně rozšířená. Dal bych ruku do ohně za to, že jsem ji chytnul právě od matky. Byla to právě ona, jíž nebylo vůbec podezřelé, že jsem z potravin přinesl něco naprosto jiného, než pro co mě poslala.]

Další pikantnost v rámci nakupování se mi udála před necelým týdnem. Opět jsem si to trajdal do přilehlého obchoďáku, avšak s tím rozdílem, že jsem v jedné ruce držel tašku se silnou českou měnou a v druhé smetí určené ke spánku v popelnici. Asi nemusím dodávat, co se mi poštěstilo provést. Ano – tušíte správně… V popeláku neskončilo smetí, ale peníze. Když jsem pak dorazil s pytlem smradlavých odpadků do obchodu, nejenže jsem málem otrávil jeho zaměstnance, ale sám sebe jsem musel nahlas nazvat kreténem.

Podobných zážitků mám na rozdávání. Poprvé v životě se mi podařilo odcizit ze supermarketu nákupní košík a dojít s ním až ke vchodovým dveřím bytu - naopak už poněkolikáté se mi poštěstilo odejít od zubařky v igelitových nazouvácích.  

Dobře… to všechno by bylo jakžtakž v normě, ale posuďte sami: je normální, když člověk hledá mobil, s nímž zrovna vede hovor?

Asi ne…

***

Kromě schopnosti zapomínat jsem také nabyl aktualizovaného smyslu pro humor. Příčiny nelze hledat nikde jinde než v neutěšeném osobním životě a v mém bratrovi, kterého „tak trochu“ podezřívám ze snahy dohnat mě k sebevraždě. Mírně jsem ztrpkl, vypudil z esemesek nepodstatné smajlíky a přijal za vlastní černě laděné průpovídky (pronášeje je vědomě bez jediného náznaku úsměvu). Verze Alojs 2.0 je však pro okolí obtížně stravitelná. Svými reakcemi přivádím mnoho svých známých do nejistoty – obvykle se zasmějí jen tehdy, mluvím-li vážně.

I dnes jsem se o tom přesvědčil. Zrovna když jsem šel navštívit babičku, při výstupu z výtahu jsem polekal jednu naší postarší sousedku. Nikoliv však záměrně. Prostě jsem jen razantněji otevřel dveře.

„Dobrý den,“ řekl jsem jí poté, co narazila zády o stěnu.

„Fuj! To jsem se ale lekla,“ svěřila se mi hned vzápětí.

Ve snaze vyloudit na její tváři úsměv jsem se pokusil o humor a přibližně šedesátileté důchodkyni řekl následující: „Mě se bát nemusíte. Zabíjím rychle a bezbolestně.“

Překvapivě se ani neusmála a zmizela ve výtahu dřív, než byste řekli švec.

Asi jsem se měl trošku usmát...

***

Nepozměněné zůstalo smýšlení mého mladšího sourozence. Asi jsem byl bláhový, když jsem se domníval, že by mohl v patnácti letech učinit první krůček vstříc dospělosti…

Velký prd! Puberta s ním tříská od rána do noci (někdy i během noci – soudě podle toho, co mluví ze spaní) a jeho chování by se dalo označit coby „hyper-ďábelské“ (i tříkilová skripta jsou mnohem snesitelnější než ten rozčertěný tasmánský čert v lidské schránce). Zřejmě si nedokážete představit, jak náročné je s ním být a přitom jej nebít…

Čtyři dny nazpět - když jsem se v kuchyni snažil zkompletovat výkres do školy - se mě matka pokusila „uklidnit“: „Vím, že to máš těžké… Vydrž ještě pět-šest let a uvidíš, že ho to pustí.“

…

Obávám se, že těch dalších „jenom“ pět-šest let nevydržím… To dřív skončím pod drnem.

***

Má matka říká, že když má někdo štěstí, tak šlápnul do hovna. Co se týče mě – můj názor je naprosto opačný a tvrdím, že když se někomu opravdu nedaří, tak musel podrážkama vymést snad všechny psí exkrementy na trávníku.

Proč to říkám? No… mám takovej pocit, že já jsem zrovna onen případ, co zbavil ostravské trávníky přírodního hnojiva. A aby toho nebylo málo, snažím se zásoby hovínek nahonit i jinde a to i v místech, kde to není dvakrát obvyklé.

Před týdnem jsem doučoval jednoho klučinu deskriptivní geometrii, a když jsem k němu dorazil domů, samo sebou, že jsem se zeptal, jestli mohu navštívit jejich koupelnu, umýt si tam ruce a trochu opláchnout obličej (jsem alergik a tohle je lékaři doporučeno). V noblesně zařízené hygienické místnosti jsem po vykonání „potřeby“ zbystřil hned celou sadu ručníků, a tak jsem se pro jistotu zeptal, do kterého se mohu utřít.

„Použij ten růžový,“ zaslechl jsem zpoza dveří.

Neváhal jsem, zmocnil se prvního růžového ručníku a počal si s ním otírat tvář. V té chvíli vniknul do koupelny i zmíněný hošan.

Když se po několika vteřinách hysterického záchvatu smíchu uklidnil, s naprosto klidným hlasem mi řekl: „Ty sis utřel obličej ručníkem, který má táta na prdel…“

Netrvalo mi dlouho, abych si dal všech pět dohromady, a uvědomil si, že ty skvrny, které jsem prvně považoval za grafické zpestření jinak barevně strohého ručníku, jsou původu zřejmě jiného.

***

Otec se rozhodl pro koupi DVD přehrávače, a proto za poslední dva měsíce navštívil obchody s elektronikou snad padesátkrát.

Nakupovat s taťkou – to je docela na vraždu. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, ze svého okolí neznám nikoho dalšího, jehož nároky by byly natolik přemrštěné a kdo by byl natolik puntičkářský. Což o to, že si můj rodič už dvakrát DVD-rekordér vybral a taky ho koupil, když pokaždé narazil na něco, co ho přimělo k následné reklamaci. Prvně mu do oka nepadla čtečka titulků, podruhé zas kvalita výchozího zvuku při přehrávání hudebních nosičů. Žádné překvapení - můj otec je rozený rocker a fajnšmekr monstrózně laděné hudby, takže když nám při maximální hlasitosti nevibruje nábytek a ze stěn neopadává omítka, nemůže být o spokojenosti vůbec řeč.

[Jak svýho taťku znám, DVD přehrávač nebude doma dříve než v roce 2006.]

Jistě… někdo by se tomuto počínání mohl divit, ale kdo nás alespoň trochu zná, tak ví, že je to naprosto normální. Otec je stoprocentní profesionál, a když už si něco kupuje, musí to být dokonalé, vyhlazené, souměrné a bez jedné jediné vadičky na kráse. Žádný chloupek, žádné smítko…

Abyste lépe pochopili situaci, pokusím se vše vykreslit na příkladě nedávné koupě značkových bot.

***

„Adidasky jsou nejlepší boty a jsem rád, že jsem si koupil zrovna tyhle,“ slyšeli jsme od otce ihned poté, co jsme opustili prodejnu. Sami jsme v daný okamžik tušili, že je to jen otázka zanedbatelného času, než pozorné tátovo očko prozře a něco „nekalého“ vystopuje.

Po příchodu domů se naše nostradamovská předpověď vyplnila. Překvapivě.

„Ty boty pískají. Ty boty prostě pískají!“

„Ale nepískají,“ zapojila se matka do procesu uklidňování.

„Že ne?!“ vyhrkl můj rodič. „Tak poslouchej. Ale pořádně! Všichni buďte ticho a nic nedělejte, ať to slyšíte.“

Přestal jsem ťukat do klávesnice a přemístil se společně s matkou za otcem do předsíně.

„Teď udělám dva kroky a schválně poslouchejte,“ připomněl nám závažnost celé situace.

„Dobře,“ řekl jsem a zamorfoval do podoby jednoho velkého ucha. Otec hned vzápětí učinil slíbené dva kroky.

„Já nic neslyším, asi se ti to jenom zdá,“ nezůstala němou má máti.

„Nezdá! Schválně si lehněte na zem a dejte si hlavu k těsně té botě. Udělám krok, a jestli to neuslyšíte, tak jste vážně hluší.“

A tak jsme si s matkou lehli na zem a přiložili uši do bezprostřední blízkosti tátovy adidasky. Mohlo uběhnout pár vteřinek, KDYŽ SE TO STALO. Ač na hranici lidské slyšitelnosti, onen inkriminovaný zvuk se nám podařilo zachytit a naše sluchové ústrojí bylo vystaveno obrovitánskému a nehorázně rušivému pískanečečečku. Ano, pískanečečečku.

Nechtěli jsme otci nijak oponovat a posilovat v něm již tak kulminující hněv ze špatné koupě, a tak jsme přikývli: „Možná trochu to píská…“

Ještě toho dne byly boty vyreklamovány a nahrazeny za nové. Bylo to taky naposled, co jsem se s otcem podobné reklamace účastnil. Dodnes nezapomenu na to, jak prodavačkám líčil důvody své nespokojenosti a jak mě samotného políval pot z trapnosti.

*** 

Kdo by čekal, že touto epizodkou celá příhoda skončila, těžce by se mýlil. Když jsem druhého dne dorazil ze školy domů a zbystřil menší rodinnou hádku, ihned mi bylo jasné, jaká je toho příčina.

„Co se děje?“ zeptal jsem se obou rodinných příslušníku v „half-pauze“.

„Ta jedna bota má výše špičku než ta druhá,“ zasvětil mě do problematiky nepatrně nervózní otec.

„Ale ne…“ utrousil jsem bezmocně.

„Pojedeš se mnou do obchodu to vyreklamovat?“

„Do toho, kde jsme byli včera?“ zeptal jsem se přihlouple.

„Ano.“

Bylo mi jasné, že se z toho musím nějak vykroutit. Zažít si podruhé ten Saigon – to ani za všechny adidasky. „No… eh… já… já… já už jsem kámošovi slíbil, že mu pomůžu vykopat rýhu pro kanalizaci,“ řekl jsem s přesvědčivostí telenovelózního „herce“.

A tak to schytala má matka, pravidelně dojíždějící na svou neschopnost vymyslet si nějakou rozumnou výmluvu. Černý Petr v podobě „doprovodu do míst, kde se oči prodavaček obracejí v sloup častěji, než je na normální poměry obvyklé“ zbyl právě na ni.

Chudák…

*** 

A nakonec něco se šťastným koncem. Stalo se to před třemi dny. Psalo se úterý, ručičky na hodinách naznačovaly brzký příchod půlnoci a já jsem vyrazil na svůj tradiční „ledničkový výlov“. Vzhledem k pozdní noční hodině jsem byl značně překvapen, když jsem v kuchyni narazil na matku. Nemohla usnout, a tak se snažila potřebu přivodit namáháním zraku při důkladné četbě..

„Už spí,“ řekl jsem potichu, pomalými pohyby se přitom přesouvaje ke svatyni jménem „Galex“.

„Já vím,“ přikývla máti, „kéž by měl tréninky každý den a usínal dříve než v jedenáct hodin.“

Ano, brácha byl konečně tuhej - tříhodinové zápasení s počítačovou hrou Mafia jej nadobro vyšťavilo. Domácností se rozhostilo ticho a klid. Vzácná to chvíle, díky níž jsem se snažil dělat co nejméně hluku a bavit se pokud možno šeptem.

„Tak ho na tu školu přijali,“ sdělila mi mamka polohlasně.

Pokýval jsem hlavou: „Výborně, alespoň to už doma nebude tak vypjaté.“

„Byl přijat jako první ze všech uchazečů,“ dodala dále.

To, co řekla, mi lehce vyrazilo dech. Zrovna on jako první? Vytřeštil jsem oči a svěsil čelist až na koberec. Nevěděl jsem, co mám říci…

Má spontánní reakce matku nijak nepřekvapila a naopak tomu všemu ještě přiložila: „To bude úroveň…“

***

A na konec tradiční rady:

1) Neutírejte se do ručníků, na nichž jsou hnědé skvrny.

2) Nevyhazujte peníze do popeláku.

3) Chleba není brambora a naopak.

4) Žertujte s náznakem úsměvu na rtech.