MLÝNIŠŤSKÉ PEKLO - VODOPÁD

Název je sice pekelný, ale místo rajské.... pokud tam zavítáte, přeji Vám krásné zážitky

MLÝNIŠŤSKÉ PEKLO - VODOPÁD

V Českém středohoří je sedm vodopádů a jeden z nich, poměrně neznámý, nese tento název. Nachází se totiž na Pekelském potoce pod malou osadou Mlýniště, kterou najdeme na mapě severo-severozápadně od Neštěmic.

Sobota se probouzí do slunečného dne, který slibuje pěkný výlet. Od rána je dost teplo. Sedím ve vlaku a sleduji co nového se děje kolem. Tařice na skalách jen září, období jejiho květu vrcholí. U tratě se objevují trsy žlutě kvetoucího pryšce. Vyrašily již a zároveň rozkvetly duby, jejich koruny jsou jakoby ve žlutozelených závojích. Objevují se první bílé koberečky kvetoucího rožce polního.

Otevírá se před námi rovina kolem Vraňan, v zelenajícím se poli pobíhá několik zajíců. Říp je v šedavém oparu. Modrá obloha se trochu na obzoru kalí, zejména na severozápadě, ale i na západě. Z těchto stran vybíhají bělavé řasy, které se vzájemně křižují. Tu a tam se objeví malý obláček, ale ten, který předvídá bouřku (altocumulus castellatus) tu není. Středohoří nás vítá poněkud zamžené.

Z Lovosic pokračujeme dál autem přes Litoměřice a Ústí nad Labem do Neštěmic a Mlýniště. Projíždíme pomalu malými silničkami a máme pěkný výhled na krajinu. Radobýl, Kočka, Kamýk, Dlouhý vrch, Hradiště, Krkavčí skála, Deblík a další...
Na kopečky zvedající se z polí a luk, s úbočím porostlým svěže zelenými keři a listnatými stromy a mezi nimiž tu a tam kvetou i třešně a se skalními výběžky ozdobenými rozkvetlou tařicí, je úchvatný pohled... Vrkoč, Střekov s hradem a nesmím opomenout Labe - a již jedeme přes nový most v Ústí a naproti nám se tyčí Mariánská skála - snad se najde časem někdo, kdo zabrání jejímu úplnému odtěžení...

Mlýniště, odkud se vydáváme již po svých. Příjemná klidná cesta podél zahrádek zvolna klesá a zavádí nás do listnatého lesa až k potoku, který tu bystře bublá přes kameny. A kameny jsou tu všude kolem nás, malé i velké. Cesta je napřed lemována žlutě kvetoucími orseji, tu a tam vykoukne modrá pomněnka a ještě i plicník lékařský. Objevujeme další žlutavě kvetoucí rostlinu - kostival hlíznatý. Kolem nás proletí bělásek řeřichový (má oranžové skvrny na křídlech). Potok tu vytváří hluboký kaňon z čedičových skal. Ty jsou uspořádány z kamenných kvádrů a kvádříků tak trochu jako stavebnice. Naše cestička se zužuje a končí v kamení a před námi se objeví cíl naší cesty v plné kráse - vodopád.

Posadíme se a kocháme krásou barev, tvarů i zvuků. Vodopád bouří, voda padající přes kameny se tříští a vytváří malé fontánky. Žene se dál a míří do Labe. Tmavě šedé skály jsou porostlé místy lišejníky různých barev. V korunách stromů se ozývají budníčci a pěnkavy. Někde za námi energicky bubnuje datel. Celá ta scenérie je ozářená slunečními paprsky - hra světel a stínů v korunách stromů, ve skalách i ve vodě. Krása, o které jsem nenašla zmínku v žádné knize.

Zpáteční cestu podél potoka jsme si trochu prodloužili a já jsem tu našla něco, co mi udělalo obrovskou radost. Kámen a ne ledajaký - pravou sopečnou bombu velikosti hroudy, která se přesně skryje v mých dlaních a promlouvá hlasem třetihor.

Je po páté hodině odpolední. Vracím se vlakem domů. Je dusno, oblačnost vytváří jakousi pavučinu, přes niž pronikají sluneční paprsky do krajiny. Pole u Lukavce, zřejmě nedávno oseté, mě zaujalo zvláštními a neobyčejnými nafialovělými a krémovými odstíny barev země. Pole je sametově hebké, mírně rozvlněné a za ním se vlní naše kopečky - krajina laskavá a plná života - ty barvy nebyly náhodné - je to malá "Kampánie severu".

---