Dveře

Není

Obyčejná věc. Ale přesto... Tyhle dveře mi vnukly víc myšlenek než jiné, než ty, co jsem jich stovkami a snad tisíci v životě procházel. Vcházelo se jimi dovnitř z průjezdu a už se nelíbily. Přestavovali jsme cosi v našem starém domě, který pamatoval aspoň 150 let a kde se snad původně ani nebydlelo, ale jen pracovalo. Byl to dnes už nemoderní kousek s čtyřmi výplněmi, kdosi vyřízl ty horní a nahradil je sklem, aby v tmavé chodbě bylo přece jen trochu vidět. Přišel den, kdy je zedníci vysadili a opřeli je na dvoře o zeď. Stály tam na dešti, týden, dva, a na světle byly vidět detaily, které předtím v šeru chodby trochu zanikaly. Tu šrám po stěhování, tu do hloubky vydřené rýhy v barvě, jak pes, kterého tu někdo choval, měl snahu dostat se dovnitř, do hladka oleštěné dřevo, když procházející lidé brali do ruky hranu a zavírali za sebou, klika zvenčí schválně uříznutá tak, aby z ní zbyl jen pahýlek, kterým si kočka nedokázala otevřít... Dlouho sloužily od doby, kdy je kdosi vyrobil, někdo, kdo nad nimi přemýšlel, měřil a každý díl bral do ruky, a z beztvarého dřeva nakonec vytvořil věc, jež bez nároku na zvláštní údržbu sloužila několika generacím. Pravda, občas byly natřeny, ale léta barvě zakulatila růžky a hrany, odstíny barvy se lišily podle vkusu a možností lidí, kteří je natírali, teď už byly jen čímsi ošuntělým, nepotřebným. Já jsem dostal za úkol je rozbít. Nebude snad nic zvlášť těžkého udělat s nimi tu proměnu. Vzít palici, vyrazit výplně, roztřískat čepy a dlaby, prkna rozštípnout, opřít o zeď a dupnutím zlomit na délku, která se vejde do krbu. Začal jsem tu nevděčnou práci, najednou něco cinklo. Klíč. Asi vypadl ze zámku, když jsem neúprosně třískal sekerou. Byl úplně ohlazený, byl jaksi impregnovaný letitou špínou mnoha rukou, která způsobila, že ač z obyčejného železa, nebyl rezavý, byl jen leskle hnědý jako bývaly secesní sloupy na starých nádražích. Odložil jsem jej na římsu okna dílny, třeba se hodí ještě někdy do nějakého obyčejného zámku. Jeho zámek zůstal v některém prkně a bude hozen do krbu spolu s ostatními kousky dřeva, hřebíky a panty... Najednou jsem se na to díval trochu jinak. S každou ranou sekery jsem si uvědomoval, jak odlišná je má práce od té, která z prken dělala dveře. Kolikrát muselo být každé prkno vzato do ruky, přiříznuto, ohoblováno a přisazeno a přiklíženo k dalšímu. Kdopak je asi před tou propastí let dělal... jeho práce přečkala nejen jeho, ale i řadu dalších, kteří jen nevšímavě procházeli... Muselo to trvat mnoho hodin, než je někdo vyrobil... A já, ozbrojen sekerou, jsem je v několika minutách obrátil ve změť třísek, nepravidelně okousaných, zubatých a ošklivých. Chvílemi to nešlo moc snadno. Byly vyrobeny opravdu solidně. Hrubé násilí však zvítězilo a po nedlouhé době jsem se díval na ošklivou kupu dříví, které už téměř nepřipomínalo svou dřívější podobu a účel. Nakládal jsem tu ježatou hromadu na kolečko, abych ji odvezl ke krbu, kde večer zatopím. Vytáhl jsem si několik třísek z ruky a otřel krev - neživá věc, a jak urputně se bránila rozbití... Když jsem pak večer zatopil, postupně jsem přihazoval kusy těch prken. Teprve teď jsem si prohlédl, z jakého dřeva vlastně byly dveře udělány. Skvěle vyschlé a dnes již lehoučké smrkové dřevo, zjevně pečlivě vybrané, žádné suky. Oheň plápolal a praskal, byl to praskot, který zněl někdy jako prásknutí bičem nebo výstřel... Díval jsem se do plamenů, jež pomalu stravovaly dřevo... dřevo? Ne. Viděl jsem náhle v těch plamenech ne pouze oheň, ne pouze dřevo. Zdálo se mi, že v ohni ožívají lidé, kteří dveře vyrobili, kteří jimi procházeli se svými radostmi a strastmi, přinášeli dobré zprávy a jindy zase smutné, a jako kdyby mi vyčítali, co jsem to provedl. Uvědomil jsem si, že vlastně i neživá věc má svůj začátek, svůj život, vývoj i konec. Jako všechno. Byl jsem to já, kdo udělal konec celé dlouhé etapě mnoha malých a zdánlivě zanedbatelných příběhů, jež se změnily v plameny a kouř, který ulétl komínem a náhle jsem podivem zjistil, že je to smutné. Už nikdo těmi dveřmi neprojde... Na jejich místě jsou již jiné. Moderně nepěkné, z pouhého sololitu, v lisovaných kovových zárubních bez ozdob, brutálně fádní... V krbu zbyla jen malá šedá hromádka chladného popela, ničím nepřipomínající, čím kdy byla. Napadá mi, zda je vůbec normální, psát o takové banalitě. Kdo ví...

---